Tajemství hradu Blaženosti - fanouškovské dokončení Autor: Dawnlord

Hodnocení

Úvodem:

V roce 1996 v nakladatelství Gehena Publishing v románové řadě Emanuelle vyšla na pokračování kniha Tajemství hradu Blaženosti od Maxwela Derecka. Nikdy nebyla dokončena a nenašel jsem ani na internetu nějaké oficiální dokončení příběhu od autora. Toto je tedy moje fanouškovské dílko. Nemyslím že tímto porušuji autorský zákon. Konečně na motivy Startreku nebo třeba J.R.R. Tolkiena lze najít na internetu spoustu fanouškovských příběhů aniž by se nad tím někdo pozastavoval. A pan Dereck ať mi promine mou drzost že si na troufám dokončit práci kterou rozdělal. Děkuji.

Pro ty kdo zmíněnou knihu nevlastní velmi stručné shrnutí děje: Roku 1943 je na Hradě Richel kdesi u jihofrancouzkých Alp uvězněno několik žen které jsou donuceny k natáčení SM pornofilmů pro potřeby německé okupační armády. Po rozličném mučení jsou koncem války prodány hlavním padouchem do otroctví v Africe. Posléze se jim podaří uprchnout a vrátit do již osvobozené Evropy. V roce 1948 se dovídají že hlavní padouch, major německé armády Heinze, utekl do jižní Ameriky. Rozhodnou se vydat za ním, vypátrat ho a předat spravedlnosti. Cestou zažijí opět nějaké to SM na lodi a u jistého pana Lin-ja-o, který jim dost drze tvrdí že je to jen součást výcviku potřebného pro cestování pralesem. Kupodivu mu to uvěří.

(O něčem to musí být že? :.)) A posléze se vydávají do džungle. Zde kniha končí.

PS: Připravte si papírové sáčky. Konec je dost drsný.

1. Začátek příběhu.

Rio de Janeiro. Město podivných kontrastů. Paláce a domy bohatých v centru jsou obklopeny slumy chudiny na okraji města. Z ptačího pohledu vypadá město jako diamant zasazený do rezavého prstenu.

Jenže já si letecký pohled nemohl dopřát, bylo období dešťů a to jsem při plánování cesty do jižní Ameriky naprosto zapomněl vzít v úvahu. A pokud náhodou na chvíli přestalo pršet tak mraky byly tak nízko že bych stejně nic nenafotil. No ano, měl jsem pro kohosi udělat BDSM fotoset jihoamerických krásek na téma divoké Amazonky. Ale takhle? čert aby to vzal! Teď sedím v jednom z těch pajzlů co jsou na předměstí koukám skrz okno na liják venku a nadávám si do blbců.

„Hej, kámo. Se nudíš co?“

Otočím se za zvukem hlasu do zakouřené místnosti a prohlédnu si tazatele. Je to postarší chlápek s počínající pleší osmahlý jako všichni místní. Nicméně podle přízvuku ho tipuji na německého emigranta. Podle mírně nejistého pohledu soudím že má už trochu upito.

Rozhodně nechci tady zažit nějakou rvačku a tak volím přátelský tón.

„Si piš.“ Napodobuji jeho styl mluvy a dávám do něj tolik německého přízvuku co dokážu. „A víš proč? Tak koukej z okna.“

Vyvalí udiveně oči. „No sakra, ty si od nás že jo?“

„Hmm...“ Přitakám neurčitě. „A fakt se nudím.“

„Hele.“ Zamyslí se. „Znám dobrej lék na nudu... Takovej příběh... Aspoň tvůj čurák se při tom nebude nudit.“ Slizce se zachichtal. „Ale něco za něco. Já ti budu vyprávět a ty mi koupíš flašku.“

Bylo mi to jasné, chtěl chlast a byl švorc. Tušil jsem že odmítnutí nabídky vyvolá potíže. Na druhou stranu, aspoň nějaké rozptýlení. Začal jsem vyjednávat. „Nevím jestli se mi to bude líbit. Hele, ty budeš vyprávět a já ti budu přiobjednávat malý panáky. No.. a když se mi to líbit přestane tak přestanou.., jasný?“

Kývnul na souhlas. „To beru.“ Zafuněl a svalil se na židli. Pak začal vyprávět...

2. Loučení a cesta.

Lin-ja-o a Kumaro zamávali ženám které posléze zmizely v šeru džungle. Pak chvíli mlčky postávali jakoby v tichém zamyšlení.

„Neuvěřitelně naivní ženské.“ Ozval se posléze Kumaro a pohrdavě se rozesmál.

Jeho druh mlčky přikývnul na souhlas.

„Ale jedno nechápu, proč takhle komplikovaně? Nač to divadýlko, proč jsme je jednoduše nesvázali a neposlali Pantherovi jak to obvykle děláme?“

„To je Pantherův způsob zábavy.“ Odtušil Lin-ja-o. „A potom. Jednak je vidělo spousta lidí takže by se někdo mohl začít moc ptát, takže takhle to bude jen další vědecká výprava která beze stopy zmizí v nebezpečné džungli. Vydávali se za vědkyně přece. A za druhé, Pather jim chce připravit něco speciálního. Myslím že je zná ještě z války v Evropě. A to chtělo taky trochu času.“

Kumaro chápavě pokýval hlavou.

„Jdi dohlížet na výcvik ostatních ženských co pošleme standartním způsobem. O tyhle se už nemusíš starat!“ Přikázal Lin-ja-o svému společníkovi. Pak se obrátil a zamyšleně odcházel. Cestou ke svému domu procházel výcvikovým prostorem tábora. Bolestné výkřiky a steny mučených a znásilňovaných žen co se ozývaly hned zprava, hned zas zleva, ani nevnímal stejně jako drsné povely a slastné vzdechy mužů vedoucích výcvik. Konečně, byla to běžná zvuková kulisa tohoto místa.

Vstoupil do svého pokoje, posadil se k vysílačce, zapnul ji a začal vyťukávat dohodnutý volací kód.

„Kocourovo ucho slyší.“ Ozvalo se skrz šum a poraskot statiky z reproduktoru vysílačky.

Stisknul mikrofon. „Oznam velkýmu kocourovi že křepelky jsou na cestě, přesně podle plánu.“

Z vysílačky se ozval smích. „Jo, to bude mít radost.“

Michelle, Marie, Brigita, Rossa, Ágnes, Margit a Miriel se prodírali cestičkou kterou prosekávali jejich tři indiánští průvodci které jim doporučil Lin-ja-o při loučení. Byly na cestě teprve druhý den ale měly pocit že už se pohybují pralesem celý týden. Vedro a neuvěřitelná vlhkost vzduchu vykonávaly své. A v zeleném šeru je ještě otravovali komáři.

„Nenávidím komáry! A to dusno.“ Prohlásila Rossa. „Hej!“ Zavolala dopředu na průvodce. „Proč jsme vlastně nepluli po řece jako všichni zdejší? Aspoň jsme si mohli ošplíchat obličeje vodou.“

„Běloch Panther kontroluje řeku. Vy plout po ní, on se to dovědět od špehů a chytit vás.“ Odpověděl předák průvodců. To že už o nich dávno ví cituplně zamlčel. „Skrz prales lepší. Tady projít vy nepozorovaně.“ Vylepšil svou odpověď malou lží.

„Jo, nechtěla bych mu padnout do rukou.“ Zahekala zmoženě Margit a pečlivěji se zahalila do své síťky proti komárům. „A tihle malí trapiči nás budou žrát za živa po celou cestu?“

„Ne, my stoupat výš od vody. Zítra nebo pozítří už cesta bez komárů.“ Dostalo se ji stručné odpovědi.

„Prima, už se těším.“ Zabručela polohlasně Marie.

„Podle toho co říkáte je Panther někde dál od řeky.“ Ozvala se zamyšleně Michelle. „A jak dlouho vlastně tímhle pralesem půjdeme?“

„Když nebudou problémy. Šest dní.“ Odtušil se skrytou zlomyslností indián.

Ženy zmožené dusnem opět upadly do vyčerpaného mlčení. Pobavené a zlomyslné pohledy které si průvodci skrytě vyměňovali mezi sebou nezaregistrovali. Ani v nejmenším netušili že Heinze má svou základnu dál, mnohem dál v džungli. A že jediným účelem téhle cesty je vyčerpat je. Že už je to začátek mučení naplánovaného tím koho tak naivně pronásledovali.

„Šest dní.“ Pomyslela si Michelle. „A pak ho...“

„Máš nějaký plán co uděláme až se k němu dostaneme?“ Přerušil tok jejich myšlenek polohlasný dotaz Ágnes která ji kráčela po boku.

Michelle, kterou ostatní ženy uznávaly jako vůdkyni jejich výpravy, kývla na souhlas svou blonďatou hlavou. „Obkličíme ho, zajmem a pak podle okolností ho buď dopravíme k úřadům nebo to s ním skoncujeme na místě.“

„Jako ho zastřelit?“ Zajíkla se trochu Ágnes.

„A proč ne? Vzpomeň si co s námi všemi prováděl!“ Odpověděla rozhodně.

Jejich rozhovor přerušil zvuk leteckých motorů.

„Letadlo. A letí nějak moc nízko.“ Poznamenala Brigita Isabelle.

Všechny ženy instinktivně vzhlédly k neprůhledné zeleni korun stromů nad nimi, jakoby v očekávání že letoun přeletí přímo nad nimi.

„Stará letadla lítat nízko.“ Ozval se jeden z průvodců a nenápadně si vyměnil pohled s ostatními.

„Jak poznáte že je staré?“ Tázala se Miriel.

„Protože letí nízko.“ Odsekl pohrdavě indián. A dodal trochu smířivějším tónem: „Tady není žádné letiště kde by mohl přistát. Jiné vysvětlení než že je staré není.“

„Ještě že nám nespadne na hlavu.“ Zavrčela Simone Rossa. „Takový krám. A kam asi letí?“

„Kdo ví?“ Odpověděl indián a pokrčil rameny.

Pochodovali dál mlčky, chvíli se pralesem ještě rozléhal zvuk motorů a ten pak najednou zmlkl.

Na ženy padla jakási nejasná tíseň, nebo to byla jen obyčejná únava?

Najednou se vůdce průvodců zastavil. Ženy zjistili že jsou na jakési přirozené mýtince.

„Tady se na noc utáboříme.“ Rozhodl vůdce.

3. Přepadeny. Uneseny.

Seděli kolem praskajícího ohně, jejich průvodci si udělali vlastní oheň kousek stranou blíž k okraji mýtiny. Ale nezkušeným ženám to vůbec nebylo nápadné. Vlastně byly docela rády že tomu tak je.

Právě dojedli večeři. Miriel si vydloubávala třískou kousek jídla co ji uvízl mezi zuby.

„Žádné pořádné čistění zubů.“ Povzdechla si při pohledu na ni Marie. „Proč s sebou vlastně taháme zubní kartáčky a pastu?“

„A žádná koupel nebo aspoň pořádné umytí rukou a obličeje. Ručníky a mýdlo s sebou máme taky zbytečně.“ Dodala Rossa.

„Máme je s sebou protože jsme civilizované.“ Prohlásila Michelle. „Až vyřídíme Panthera tak si to dosyta vynahradíme. Ten svůj dům musí mít přece u nějaké vody. Ani on se bez ni nedokáže obejít. Nebo ne?“ Dodala.

„Svážeme ho do kozelce jak to on dělal nám a pak se před ním pěkně nahé důkladně umyjeme.“ Pustila uzdu své fantazii Brigita.

„A do zadku mu vrazíme nějaký šikovně přiříznutý kolík. Dřeva je kolem dost.“ Navrhla Margit.

Při té představě se ženy rozesmály.

Simone Rossa zatřepala lahví. „Hele, nemáte některá z vás vodu? Mě už došla.“

„Tady máte. Zítra vody dost.“ Zazněl hlas jednoho z průvodců co se objevil u jejich ohně.

Polekaně s sebou škubly. Ani si nevšimly že se k nim někdo přiblížil.

„Uhh, polekal jste nás.“ Prohlásila Marie a natáhla ruku po láhvi co jim podával. „ Díky.“

„Půjdeme zítra kolem nějakého pramene?“ Zajímala se Marie.

„Hmmm.“ Odpověděl neurčitě indián a odešel ke svým druhům.

„Ani jsem si ho nevšimla. Objevil se tady jako duch.“ Prohlásila obdivně Ágnes.

„No vždyť je to indián.“ Pousmála se Isabelle. „A indiáni se umí plížit jako indiáni. Nevypij to všechno.“ Napomenula Rossu. „Nech nám taky.“

„Jdem spat.“ Zívla Marie a začala si připravovat spací pytel.

„No jo. Zítra nás čeká další pochod.“ Souhlasila Michelle.

Ženy se ospale odstrojily, zasoukaly do svých spacích pytlů a usnuly.

Michelle probudil ze spánku náraz, něco na ni spadlo nebo ji zavalilo, vykřikla a snažila se dostat ze spacího pytle. Marně. Pocítila cizí ruce jak ji někdo přes pevné plátno pytle omotával provazem.

Došlo ji že jsou přepadeny.

„Pomoc!“ Vykřikla.

„Drž hubu nebo tě odprásknu!“ Zavelel cizí hrubý hlas.

Strachy ztuhla. Nejasně slyšela tlumené zvuky zápasu a výkřiky ostatních žen.

Jsem v pytli. Pomyslela si. A to doslova. Co se děje? Co naši průvodci? Žádné výstřely, povraždili je ve spánku? A co ostatní, Marie, Brigita, Rossa? Bože chtějí nás znásilnit? Kromě zbraní nemáme nic cenného. Co s námi udělají?

„Co chcete?!“

Poznala hlas Rossy.

„Teď chci abys držela hubu!“ Uslyšela cizí mužský hlas. Ne ten co ji oslovil, jiný. Příkaz byl doprovozen tlumeným zvukem následovaným bolestivým zasténáním. Domyslela si že Rossa dostala kopanec nebo něco takového.

Všech sedm pytlů v nichž byly zapakovány ženy strnulo v nervosním očekávání věcí příštích.

Michelle se snažila hluboce dýchat aby uklidnila tlukot svého srdce a poplašeně naslouchala okolním zvukům. Pokoušela se pochytit něco z rozhovoru neznámých aby zjistila co plánují. Marně. Rozhovor byl vedený tlumenými hlasy. Nebo snad stáli někde stranou. Nedokázala to poznat jistě.

Najednou se ozval hlasitý smích. „To je dobrý nápad.“ Ozval se někdo. „Dokud se nerozední tak stejně nemůžeme nic jiného dělat.“

Nastal nějaký rozruch. Slyšela jak cizinci přecházejí sem a tam. Někdo něco štípal a pak zatloukal něco do země.

Snad nějaké kolíky. Dohadovala se. Chtějí nás k ním připoutat? Budou nás mučit? ři té představě se zpotila hrůzou.

Náhle ji popadly neznámé ruce a odtáhly kousek stranou. Zkoumavě ji přejely po těle. Uslyšela ostrý paravý zvuk. Někdo rozřízl pytel u jejich nohou, vyhrnul ho až k jejímu pasu a tam ho opět pečlivě zavázal. Vzápětí uchopil každou její nohu pár rukou a přes její odpor je odtáhl od sebe. Cítila jak je za kotníky přivazována k nějakým kolíkům. Pak ucítila chladnou čepel nože v rozkroku a vykřikla hrůzou. Ale ne, to jen někdo se smíchem rozřezával její kalhotky a pak je strhnul.

A teď to přijde. Bože! Pomyslela si.

Nechali ji tak. Podle zvuků a šoupání těl si domyslela že i ostatní ženy jsou kolíkovány stejně jako ona. Na obnažených stehnech cítila noční vzduch. Zaškubala s sebou v marné snaze osvobodit se.

„Hotovo?“ Ozval se ostře nějaký hlas.

„Jo. Hotovo.“ Ozvala se několikahlasná odpověď.

„Tak do toho! Do útoku!“ Zavelel první hlas.

Vzápětí ji zalehlo nějaké tělo a do jejího lůna tvrdě pronikl penis.

Vykřikla.

„Tak tenhle útok si dám líbit.“ Zaslechla odněkud ze strany slastné mužské zahekání. Slyšela také tlumené výkřiky ostatních žen ale přiliš jim nevěnovala pozornost.

Ne! Ne! Ne! Ne! Znělo ji ve shodě s frekvencí s přírazy neznámého v hlavě.

„Ne! Prosím, ne!“ Vzlykala.

Najednou rytmus přírazů prudce vzrostl.

Nenenenene...ááhhhh. Bože.

Výron sperma zaplnil její kundičku. Cítila se jako gumový balón naplněný horkým mazlavým lepidlem. Rozplakala se.

Tělo se po chvíli odtáhlo.

„A střídáme!“ Zavelel někdo vesele.

To snad nemyslí vážně! Pomyslela si zděšeně.

„Hej mládenci. Pojďte si také užít!“ Zavolal vesele někdo. „Zasloužíte si to.“

Zalehlo ji další tělo. Zdálo se ji drobnější. Také čurák který se ji dral do její zalepené škvírky byl nějak malý, skoro dětský.

Náhle nějakým zkratem pochopila. Tohle přece byl jeden z jejich průvodců, ten malý indián co se tak pořád pobaveně usmíval.

Takže nejsou mrtví. Oni nás prostě zradili a vydali nějakým darebákům. A tohle je jejich odměna!

Rozhořčení ji dodalo sílu a ona prudkým prohnutím v pase odhodila násilníka.

Ozval se smích. „A hele. Kobylka je divoká!“ Zvolal někdo.

„Však já ji zkrotím.“

Ano je to on!

Najednou do ni zajela ruka sevřená v pěst. Prudce, tvrdě, nemilosrdně. Její štěstí bylo že měla díru promazanou od spermatu předchozího násilníka jinak by neunikla poranění. Přesto úlekem vykřikla.

Pocítila jak se pěst uvnitř rozvírá. Vzápětí ji zalila vlna spalujicí bolesti.

Zařvala.

Trn, on má v ruce nějaký trn nebo jehlu a tou mě...

Projela ji další bolest a přerušila tok jejích myšlenek.

„Prosíííím, neee!“ Zavyla prosebně.

Další vlna bolesti. Srdce ji bouchalo jak buben. Neudržela se a počůrala se.

„Já už budu budu držet!“ Křičela jakmile nabrala dech. „Já už budu poslouchat. Slibuji!“ Vzlykala.

Drobný penis který vzápětí po tomto slibu do ni zajel přivítala skoro s radostí. Rozhodně to bylo lepší, mnohem lepší než to co před tím.

Po nějaké chvíli se do ní indián také vyprázdnil. Hodně vyprázdnil nepřetržitým proudem semene.

Stříká jak zahradní hadice. Pomyslela si morbidně. Nevadí, aspoň mi ochladí ty ranky od trnu.

Indián na ni ještě chvíli ležel se zaraženým čurákem a pak, aby dokázal definitivně svou nadvládu, se na závěr ještě do ni vymočil.

Pečlivě držela.

Pořádně mě propláchne. Honilo se ji pomateně hlavou. Aspoň neotěhotním.

„Si dobrej.“ Ozval se s uznale někdo. „Takhle rychle ji zkrotit. Prozraď ten fígl.“

„Je to jednoduché.“ Slyšela odpovídat indiána. „Tohle je ten fígl.“

Uslyšela smích. „Tak to je fakt dobré. To musím vyzkoušet tamhle na té, ta taky moc nespolupracuje.“ Prohlásil kdosi.

Vzápětí se ozvalo bolestivé ječení.

Bože,ten hlas přece znám, to je Brigita. Honilo se Michelle hlavou.

„Já už budu hodná! Já už budu spolupracovat. Dooost...prosím!“ Kričela Brigite tak hlasitě až z toho Michelle lupalo v uších.

„Výborně. Tak pokračujem v jízdě.“ Pochvaloval si někdo. „Střídáme.“

„Počkejte, ještě nejsem hotový.“ Žádal kdosi. „Uhh..., tak můžeme.“

Michelle už přestala počítat kolikrát se na ní vystřídali. Po nějakém čase ji odvázali nohy od kolíků, ale to jen proto aby ji mohli převrátit na břicho. Pak ji nohy opět přivázali a pokračovali ve střídání. Tentokrát do jejího zadku. Nakonec omdlela vyčerpáním.

4. Panther.

Bezvědomí přešlo do spánku který ale netrval dlouho. Jednoduše ji někdo popadl v pase a postavil na nohy i se spacákem stále pevně ovázaným kolem horní části jejího těla. V panice vykřikla a začala instinktivně kopat poslepu kolem sebe.

Neznámá ruka ji plácnula přes zadek.

„Uklidni se ty děvko nebo uvidíš!“ Houknul ji kdosi do ucha výhružně. „Stůj klidně.“

Poslechla, co jiného ji taky zbývalo. Podle zvuků poznala že i ostatní ženy jsou stavěny na nohy a řazeny okolo ní. Ozvat se a zeptat jak se jim daří si netroufala. Nechtěla na sebe připoutat pozornost neznámých a tím i určitě i nějaký další trest.

To nás chtějí někam odvléct? Táhlo ji hlavou. No, aspoň mi budou muset sundat ten spacák.

Najednou pocítila jak ji kolem boků uvazuje někdo provaz. Ten ji byl vzápětí protažen mezi nohama. Byl to ten nejdrsnější a nejštiplavější konopný provaz jaký si vůbec dokázala představit. Bolestivě ji přilehl k pohlaví.

Ten si určitě schovávali extra pro mě. Zasténala v duchu.

Podle záškubů lana a sotva slyšitelných bolestivých zvuků si domyslela že ostatní jsou řazeny za ní a uvazovány stejně jako ona.

Najednou si dokázala představit ten obraz: Sedm žen spojených provazem protaženým mezi nohama jako nějaké korálky na niti. V předu bude nějaký muž tahem za lano určovat směr a tempo cesty. Po stranách a vzadu půjdou další a budou ranami pobízet ty váhavé nebo vzpurné. A taky ji došlo že ji nikdo nesundá ten spací pytel do kterého byla uvězněna. Při takovém cestovním pořádku to nebylo zapotřebí.

Pocítila škubnutí provazu. „Tak jdeme. Děvky!“ Zavelel někdo. Poslušně vykročila. Pochopitelně bosa a bez kalhot nebo kalhotek.

Doufám že nestoupnu na nějakého jedovatého hada nebo pavouka. Pomyslela si ustrašeně.

Nestoupla, únosci volili cestu tak promyšleně že až na pár škrabanů od nějakých trnů ji nic zlého nepotkalo. Což neznamená že cesta byla příjemná. Jednak ji bylo v těsném pytli dusno, jednak ji provaz při každém kroku řezal bolestivě do rozkroku nehledě na jeho nepříjemné záškuby způsobené tahem té co šla uvázaná za ní a muže co je za to lano vedl. A potom, nebyla zvyklá chodit bosa. I když z počátku chůze nebyla tak nepříjemná. Našlapovala na měkkou půdu džungle a ranní rosa ji příjemně chladila kotníky. Jenže potom začali stoupat a přibývalo nepříjemně ostrých kamínků.

Jak dlouho šli nevěděla, začalo být dusno a žízní se ji začala motat hlava.

„Stát děvky!“ Zavelel najednou někdo. Byla to první slova jež uslyšela od rána co vyrazily neznámo kam.

Ozval se kovový zvuk který ji byl ihned povědomý. Přesto chvíli trvalo než si ho dokázala zařadit. Dveře! Někdo otevřel nějaké dveře!

Kde se tady proboha v džungli berou dveře? Jsme snad u nějakého domu? Podivila se v duchu.

Škubnutí provazem přerušilo její myšlenky. „Tak a jdeme kurvičky.“ Prohodil kdosi.

Vkráčela za tahem provazu po nějaké šikmé kovové rampě do ještě většího dusna a tam byla stržena na podlahu. Těsně vedle ní, jak cítila, se svalilo další tělo. Postupně, podle zvuků, poznala že je jich všech sedm kolem ní.

Ozvalo se opět několik kovových bouchnutí či klepnutí. Pak se rozeřval brumlavým basem motor, vzápětí ještě jeden.

Letadlo. Jsme v letadle. Mihlo se ji hlavou. Pocítila pohyb a několik drncnutí. Zvuk motorů zesílil a pak se ji zhoupnul žaludek, poznala že už letí.

Stále stoupali, to cítila. Po chvíli se začalo ochlazovat. Někdo zřejmě otevřel nějaký větrací otvor. Rozhodně cítila na obnažených nohách příjemný lehký vánek proudicího vzduchu ale brzy ji začalo být zima. Instinktivně se přitiskla ke své sousedce jak se snažila zahřát.

„Hele brácho, koukej jak se ty děvky k sobě tisknou.“ Zařval najednou do zvuků motorů nadšeně někdo. „Asi to budou tvrdý lesby.“

Samým leknutím se odtáhla.

„Tak to ne.“ Ozval se protestující hlas. „Hezky k sobě a rozrajcujte si kundy navzájem nohama!“ Rozkázal.

„Jo! Honem! Nebo je vám projedeme svými čuráky!“ Zaznělo hrozivě.

„A aspoň se nebudete nudit. Let bude totiž dlouhý.“ Smál se někdo.

Nechtěla být znovu znásilňována a tak váhavě poslechla. Natáhla nohu trochu stranou a zkoumavě se dotkla té druhé. Ujistila se kde má stehna a kolenem vnikla mezi ně. Neznámá neodporovala, sama se snažila o totéž. Brzy se navzájem dráždily třením stehen o kundičky. Bylo to docela příjemné.

Kdyby tak měla na nohou punčochy. To by bylo ještě lepší než takhle. A při té představě slastně zasténala. Stejně slastné zasténání ji bylo odpovědí. Podle hlasu Michelle poznala že jde o Marii. Tření se zrychlilo.

Neznámí cosi říkali, nevnímala co, plně se soustředila na narůstající orgasmus. Když ten odezněl, nějaké ruce ji odtáhly a přisunuly ji k jiné. Tentokrát ji dokonce naaranžovaly. Musela roztáhnout nohy a neznámá zjevně taky. Pak se museli přitisknout k sobě. Pěkně kundičku na kundičku. Plácnuti na zadek ji naznačilo co má dál dělat. Tentokrát poslechla bez vahání a dala se horlivě do díla.

A tak to šlo dál a dál. Skutečně, při tomto letu se nenudila.

A jejich únosci se nudili ještě méně.

Opět to zhoupnutí letadla. Pak to několikrát drnclo a poskočilo. Podle toho se domyslela že přistály. A opravdu, po krátké chvíli motory ztichly.

„Vstávat děvky, konečná.“ Zahulákal někdo. Trochu nejistě poklekla a pak se postavila na nohy. Nějaké ruce ji pevně popadly v pase a tlakem ji naznačily kam má jít. Podvolila se tomu tlaku.

Jakmile opustila stále ještě vychlazený vnitřek letadla a dotkla se bosýma nohama travnaté letištní plochy pocítila jak ji opět obklopuje vlhké dusno jihoamerického pralesa. Bylo to jako úder polštářem. Pod pytlem, stále omotaným kolem jejího trupu a hlavy se ihned začala potit. A to ji připomnělo jakou má žízeň. Zapotácela se.

Někdo vedle ní znechuceně cosi zabručel. „Hej! Pako. Pomoz mi je naložit na korbu, jo?“ Zahulákal někdo.

Dost nešetrně byla “naložena“ spolu s ostatními do jakéhosi malého prostoru, bolestivě se přitom praštila do kolena. Tísnily se tam jak sardinky v krabici. Vůz se rozjel.

Odhadovala že jedou už asi tak deset minut když najednou zastavily a motor zmlkl. Byla vytažena ven a sražena na kolena. Kolem slyšela pobavený rozhovor a smích.

„Á nová várka dorazila, to je ta extra dodávka. Správně?“ Volal někdo.

„Jo.“ Odpověděl někdo. „A sundejte jim ty pytle ať si je můžu prohlédnout.“ Dodal velitelským tónem.

Při zvuku tohoto hlasu ztuhla. Byl ji nějak povědomý. Nepříjemně povědomý.

Konečně pytel zmizel. Oslepilo ji sluneční světlo. Zmateně a nervosně zamrkala aby si zvykla. Pak přelétla letmým pohledem po ostatních ženách které už také bez pytlů klečely v řadě vedle ní, po kruhu zubících se mužů který je obklopoval a zastavila se pohledem na jednom z nich který byl zjevně vůdcem.

Vyjekla.

Byl to Panther.

...::: Tip pro Vás: Mystim Bold Boris - dildo pro elektrosex :::...
Sexshop Sexujte.cz

5. Uvítání.

„Tak vás tu děvky pěkně vítám.“ Pronesl ironicky. „Na to, jak moc jste se se mnou chtěli setkat, vám to trvalo pěkně dlouho. Copak vás zdrželo? Pan Swann na lodi, nebo můj starý dobrý přítel Lin-ja-o. No, hlásil mi že si výcvik docela užíváte.“ Pohrdavě se rozesmál spolu s ostatními muži.

„Vy...? Vy... nee.“ Zakoktala popleteně Michelle.

„Osobně.“ Zapředl Heinze jak kocour a s posměšnou dvorností se uklonil.

„Takže všechno to...“ Vykřikla rozhořčeně Rossa která se vzpamatovala jako druhá. „To byla jen lest?!“

„Věděl jsem o všem co děláte od té chvíle co jste se v Evropě nalodily.“ Odtušil Heinze. „Ani si nedokážete představit jakou jste mi udělali radost když jste se za mnou rozhodli vypravit.“

„Vy prase!“ Zaječela vztekle Michelle. Vyskočila na nohy a pokusila se vrhnout na Panthera. Marně. Dva muži co stáli za ní ji okamžitě zadrželi. A tak aspoň ze zlosti a bezmoci na něj plivla.

„Tuhle drzost mi zaplatíš děvko!“ Zavrčel výhružně a otřel si tvář. „Držte ji pevně chlapci. Dostane lekci slušného chování.“ Rozkázal.

Zkroutili ji ruce za zády tak, že se musela bolestí prohnout v pase vzad, rozkročit nohy a vystrčit bříško.

Přikročil těsně k ní, od pasu vytáhnul nějaký nástroj a strčil ji ho před oči.

Poznala že to jsou nějaké kleště s čelistmi vyhnutými do strany jako nějaký dvojtý hák..

„Sikovky kleště. To nejlepší na zkrocení takových jako jsi ty.“ Pousmál se spokojeně.

Bleskurychle ji zajel rukou mezi nohy a nasadil čelisti kleští na její poštěváček.

„Počkejte!“ Vykřikla ustrašeně. „Prosím, já...“ Nedomluvila.

Stiskl rukojeti kleští k sobě.

„AAAAhhhh...ohh...aaHHH!“ Zaskučela bolestí a začala s sebou škubat v marné snaze se vyprostit.

„Co prosím? Nerozuměl jsem.“ Ozval se ironicky.

Ostatní ženy ztuhlé hrůzou jen bezmocně přihlížely.

Povolil trochu stisk. Jen na tolik aby se mohla nadechnout.

Přejel výhružným pohledem ostatní klečící ženy. „Jestli některá z vás odvrátí jen na okamžik pohled nebo mi do toho bude kecat tak si její kundu podám taky.“ Varoval je. „Takže držet hubu a koukat!“

Obnovil stisk.

„Aaaaaaa...aaa...ah...aaaaaaa!“ Zaječela.

„Dobrá. Vypadá to že lekce slušného chování zabrala.“ Pronesl po chvíli spokojeně a povolil stisk. „Vyzkouším si tě.“

Bezmocně visela v rukou mužů se svěšenou hlavou a tiše vzlykala.

Neurvale ji popadl za vlasy a donutil ji tak aby se mu podívala zblízka do očí.

„Si děvka?“ Otázal se ji laskavě.

„Děvka.“ Špitla ustrašeně na souhlas.

„Pane!“ Zařval na ni.

„Jsem děvka pane!“ řekla horlivě.

„Kurva?“

„Jsem kurva pane!

„Blbá, nadržená kurva?

„Ano pane. Jsem blbá kurva!“

„A tvý kamarádky jsou stejný lesbický kurva děvky jako ty. Že?“ Otázal se vemlouvavě.

„Ano pane, jsou to kurvy. Lesby jako já.“

„Například tahle ta.“ Ukázal na blonďatou Brigite Isabelle.

„Brigita je kurva.“ Ujišťovala Panthera horlivě.

„A tahle?“ Mávnul rukou směrem k Rosse.

„Ta je taky kurva. A lesba. Pane.“

„Dobrá, pusťte ji.“ Pronesl spokojeně.

Klesla na kolena, strčila si ruce do klína a polohlasně sténala. Přitom se zlehka kývala apaticky ze strany na stranu.

Poodstoupil a nespokojeně přejel ostatní ženy pohledem. „No co to je! Taková banda děvek a pořád má ještě na sobě nějaké oblečení. No tak presto svlíkat. Pánové pomozte dámám z té garderoby.“

Ke každé ženě ihned přistoupili dva nebo tři muži a začali za štiplavých poznámek strhávat zbytky oblečení. Ani se nemuseli moc snažit. Žádná z žen nechtěla skončit jako Michelle a tak se horlivě zbavovaly zbývajícího oblečení samy. Jen Michelle ponořenou do své bolesti a ponížení bylo nutné pomoci trochu více.

„Tak a teď vztyk!“ Rozkázal. „Chci si vás pořádně prohlédnout. Rozkročit! A ty ruce za hlavu.“ Obořil se na Miriel která se stydlivě snažila zakrýt rukama rozkrok a prsa.

Pak se dotknul špičkou boty dosud klečící Michelle. „Pro tebe to platí taky kurvičko.“

Vzhlédla k němu s očima zalitými slzami které ale ve vedru rychle osychaly. Pak se zvolna se sténáním zvedla. Ale nedokázala se pro stále ještě pro přetrvávající bolest postavit vzpřímeně a dát nohy od sebe. A tak tam stála jak to jen šlo. S rukama v rozkroku a předkloněným trupem.

Výhružně se na ni podíval. „Chceš si zopakovat lekci? To tak rychle zapomínáš?“ Pronesl důrazně.

Zbledla. Pak se nadechla, opatrně rozkročila nohy napřímila se o trochu víc a dala ruce za hlavu jako ostatní. Nebyl to sice dokonalý postoj protože trochu podklesávala v kolenou ale Heinze byl spokojený.

„No vidíš jak ti to jde.“ Pochválil ji a zlehka ji přátelsky poplácal po tváři. „Mimochodem.“ Odvrátil se a přistoupil k ostatním ženám. „Chce si některá z vás na mě plivnout?... Ne? Tak začnu s prohlídkou.“

Postupně jim všem přejížděl rukama po těle, zkoumal pevnost prsou, zadečku i citlivost jejich kundiček.

„Dobrá děvky.“ Pronesl spokojeně když skončil. „Není to špatné. Koukám že jste v perfektní kondici. Žádný zbytečný špek. Aspoň tohle nemusíme řešit.“

Obrátil se k jednomu z mužů. Byl to podsaditý pořízek se špatně oholeným obličejem.

„Bingu, dej jim šperky, zažeň je k doktorovi na gyndu. A pak jim dej ubytování, jídlo a vodu.“ Rozkázal.

6. V pekle.

Šperky, jak rychle pochopily, nebylo nic jiného než kožený obojek na krk a náramky ze stejného materiálu které jim nasadili kolem zápěstí a kotníků na nohou v jednom z plechových baráků kam byly nahnány. Samozřejmě na těch “špercích“ byla kovová očka na spoutání rukou nebo nohou pomocí karabinek, řetízků nebo lanka. To znaly ze svého prvního zajetí Pantherem ještě z dob války a později ze svého pobytu v Mejenu u Abu Hasana a u Lin-ja-o. A tak se nijak nebránily když jim je nasazovaly.

Odpor by byl stejně zbytečný. A navíc..., byly tak utahané že jim to vlastně bylo jedno.

Bing si pečlivě zkontroloval jesli všechny mají spolehlivě ruce spoutané za zády. Poté sestrkal ženy do řady a spojil jejich obojky koženými vodítky. Sám se chopil krajního.

„Tak jdeme kurvy, teď je čas na doktora.“ Pousmál se zlomyslně, škubnul vodítkem a vykročil.

Nijak zvlášť nepospíchal. Schválně. Aby zajatkyně měly možnost porozhlédnout se po okolí. A tak je vedl tak trochu oklikou.

Místo kde založil Panther svou základnu bylo promyšleně zvoleno s německou důkladností. Šlo vlastně o mírné oválné ůdolí dlouhé asi 2 kilometry a v nejširším místě mělo kolem 550 metrů. Svou delší stranou bylo orientované téměř přesně v ose východ - západ. Teď se nacházely na jeho východním okraji. Celá tato plocha byla zbavena stromů a keřů. Jen v dálce, na druhém západním konci údolí, stál osamělý velký strom. Pod sebou viděly malý rybník nepravidelných břehů z něhož vytékal pramen který mizel mezi dvěma pahorky jež uzavíraly východní konec údolí. Mezi stromem a rybníkem se nacházela velká plocha ve tvaru obdélníku vysypaná pískem které se v místní hantýrce (ne příliš originálně) říkalo buzerplac. Západní konec údolí uzavírala čtvercová jáma vyzděná kamennými cihlami a pár metrů od ní se tyčila prastará obrovská kamenná stavba, snad nějaká pevnost původních obyvatel tohoto kontimentu. Nad stavbou, v dálce na samém horizontu, se tyčil řetěz hor. Severní a jižní hranice údolí byly vymezeny řadou podlouhlých baráků z vlnitého plechu.

A právě k jednomu z těhto baráků je Bing odváděl. Ovšemže údolí nebylo prázdné a pusté. Hemžilo se lidmi. Muži a hlavně ženami. Především ženami, to ony byly hlavním důvodem proč toto místo existovalo. Ale žádná z žen a dívek zavlečených v tato místa nedokázala tento fakt pozitivně ocenit. Ba naopak, brzy se každé z nich pobyt zde rychle zprotivil a tak bez váhání odhazovaly všechny zbytky studu, mravnosti, bez váhání plnily i ty nejzvrhlejší a nejperverznější rozkazy svých věznitelů výměnou za příslib že se jen tak odtud dostanou...

Ženy zkrátka nejsou nikdy spokojené.

Dlužno dodat že domácí páni propouštěli jen ty z návštěvnic pro které se bezvýhradné plnění rozkazů stalo naprostou samozřejmností a nutnou potřebou. Asi jako pro narkomana droga.

Panther zde zkrátka v plné hloubce a šíři využil zkušeností a možností jež nasbíralo lidstvo od počátků své existence. Hypnózu, ponižování, drogy, fyzické mučení v nejrůznějších podobách a vytvořil tak největší továrnu na průmyslovou výrobu dokonalých sexuálních otrokyň své doby.

Potřebujete tucet perfektních děvek do svého právě zřízeného veřejného bordelu? Obraťte se na Panthera!

Chcete něco exklusivního, vycvičeného a dokonale poslušného pro vlastní soukromé potěšení a máte dost peněz?

Kontaktujte Panthera!

V jistých kruzích byl Heinze celosvětově známým pojmem..

Sestoupili po mírném svahu a procházeli okolo buzerplacu. Bylo zde zapuštěno velké množství kůlu, kolíků, špalků a klád do země. A k nim připoutány ženy různých ras, národností a barvy kůže. To že poněkud převažovaly bělošky bylo dáno prostě tím že toto zboží bylo momentálně nejvíce žádané. Zde jakási štíhlá blondýna přivázaná za ruce k mohutné kládě se s bolestivým sténáním svíjela pod ranami biče které ji zasazoval svalnatý černoch. Tam jakási dlouhovlasá asiatka přikolíkovaná za ruce a roztažené nohy k zemi cosi plačtivě a prosebně křičela ve své mateřčině na jakéhosi liliputa s odpornou tváří který ji cosi zaváděl do konečníku. A tamhle zas tmavovlasá sotva šestnáctiletá dívenka s podlitinami na hýždích bezmocně visela zavěšena za nohy a s vykulenýma uslzenýma očima polykala obrovský dlouhý čurák který do ni zastrkoval u její hlavy stojící běloch.

A byly zde další a další ženy.

Toto hrozné divadlo na okamžik přebilo únavu a letargii našich zajatkyň. Ustrašeně se rozhlížely a v myslích jim znělo tařka shodně: Tak tohleto nás teď čeká, oh můj Bože pomoz nám!

Žádný zázrak ovšem nenastal a tak se lze domívat že se to Bohovi líbilo.

Vystupovali do svahu na protější straně údolí. Cestou minuli pochodující a perfektně vyrovnaný trojstup šedesáti nahých žen s rukama spoutanýma za zády, kterému velela řvoucí dvojice surovců s důtkami v ruce.

„A zpívat!“ Zaječel jeden z nich. „My jsme děvky šukací!“ Předříkal.

„My jsme děvky šukací...“ Zaječelo poslušně šedesát hrdel.

„...kundy máme jebací.“ Zařval s potěšením předříkávač.

„..kundy máme jebací.“ Ozvalo se sborově.

„Lížem koule, čuráky..“ Zatrylkoval nadšeně předříkávač.

Píseň slábla jak se útvar vzdaloval směrem k západnímu konci údolí.

Naprosto konsternované zajatkyně vstoupily do dalšího baráku.

7. Gynekolog.

Stanislaw Kowalski (Přáteli důvěrně předzívaný Stan nebo taky Satan Stan.) byl původem polský žid. Což ale Pantherovi jako bývalému nacistovi naprosto vůbec nevadilo. Své lidi totiž posuzoval podle vlastních měřítek. A Stan jim vyhovoval dokonale - byl to sadista.

Skutečně vystudoval gynekologii ale po té co jednu ze svých pacientek přivázal ke gynekologickému křeslu a odvázal ji až když byla po nějakém tom vyšetřování dokonale mrtvá musel urychleně zanechat praxe a uprchnout do Jižní Ameriky. A zde ho odchytil Heinze a zlanařil ho do svých služeb.

Dlužno dodat že Stan přijal pracovní nabídku s velkým nadšením.

Byl to malý, sotva 170 centimetrů vysoký mužík. Pohublý, s počínající pleší a s ostře řezanou pečlivě oholenou tváří z niž zářil pár pichlavých očí. Vedle dvou, tařka dvoumetrových svalovců, které mu přidělil Panther na výpomoc vypadal ještě menší. Přesto bylo hned na první pohled jasné kdo je šéf.

Vedle gynekologické praxe vykonával zde taky úřad všeobecného lékaře a mezi jeho povinnosti patřila též byrokratická registrace novicek a propuštění již vycvičených profesionálek.

Království jemuž vládl sestávalo z pěti gynekologických křesel, deseti různě sklopných vyšetřovacích lůžek a z jednoho nerezového pitevního stolu. Někdy musel vyřídit spoustu klientek najednou. Na všem byla pochopitelně kovová oka a kožené popruhy pro fixaci pacientek. Ty totiž, naprosto pravidelně, odmítaly jakoukoliv spolupráci když je ošetřoval.

Kromě tohoto vybavení zde byla ještě malá lednička, sterilizátor, police plné nepříjemně blýskajícího se roztodivného lékařského nářadí a v koutě u okna stál velký pracovní stůl se spoustou šuplíků a dřevěná židle. Na stole byly vyrovnány do komínků nějaké papíry a byl tam psací stroj. Za stolem u stěny byla ještě jedna police plná lejster a kancelářských složek. Pod stropem se líně otáčely lopatky ventilátoru.

V místnosti bylo dusno a byl tam cítit pach desinfekce a krve. Stan totiž zrovna pitval jednu z unesených žen jež nevydržela převýchovný režim když se objevil Bing.

„Ahoj Satane.“ Zazubil se. „Mám tu čerstvou krev. Mrkni se na ně, jó?“

Stan kývnul na pozdrav a očima spočinul na ženách které se ustrašeně rozhlížely. „Mhhhm. Slyšel jsem že si šéf dal poslat pro své staré přítelkyně. Tak to jsou ony?“ Ozval se slizce medovým tónem.

Při zvuku těch slov naskočila všem ženám husí kůže. Všech sedm párů pohledů se nervosně zadívalo na drobného muže v zakrváceném lékařském plášti.

Odložil skalpel a zvolna se přibližoval ke skupince. Uhýbaly pohledem, instinktivně se srazily do houfu a kdyby jim v tom nebránila vodítka která držel v ruce Bing tak by snad ihned utekly ven.

Bing a oba přihlížející doktorovi pomocníci se jenom potěšeně křenili. Stan byl zkrátka šoumen, dokázal jen svou pouhou přítomností vystrašit ženy tak že se některé na místě počůraly.

Zabodl svůj pohled do Marie. Ta po chvíli začala jektat zubama jakoby dostala zimnici.

„Ale ale, hrdličky, kůzlátka moje. Mě se přece nemusíte bát.“ Ozval se slizce lichotivým tónem. „Jen si vás změřím, zvážím, prohlédnu si všechny vaše otvory, udělám vám nějaké úpravy a zapíšu si vás do papírů.“

Prudce se odvrátil, přešel místnost směrem ke stolu a posadil se za něj.

„Máme čisté známky?“ Otázal se jednoho z pomocníků zatímco si připravoval předtištěný formulář do psacího stroje.

„Hromadu pane.“ Dostalo se mu úslužné odpovědi.

„Fajn. Tak jdeme na to. Jako obvykle. Nejdřív míry a váha a pak ji hoďte na desku. Vemte první.“

Pomocníci popadli Brigitu odepnuli ji vodítko a odvlekli ji doprostřed místnosti.

Podíval se na ni. „Běloška, blond, zelené oči. Jasný.“ Zabručel a začal ťukat do klávesnice stroje.

„Věk?“

„34“ Špitla.

Okamžitě ji jeden z pomocníků citelně plácl dlaní do zadku. „Odpovídá se celou větou!“ Zařval ji do ucha. „A nahlas!“

„34. Pane.“ Vykřikla plačtivě.

„Tipoval bych ti tak na 25.“ Zabručel uznale. „Dobrá pokračujeme. Kolik má kolem krku?“

Jeden z pomocníků vytáhl z kapsy plátěný metr. „Rovných 30.“ Nahlásil když provedl požadované měření.

„Prsa..., pod prsy..., pas..., boky..., výška..., váha...“ Vyvolával mechanicky a zapisoval si čísla která mu hlásili.

Brigit byla změřena pečlivěji než u krejčího. Nakonec ji ještě jeden z poskoků vyfotil a pak ji připoutali k jednomu ze stolů za roztažené nohy. Ruce ji nechali spoutané za zády. Stůl sklopili o 45 stupňů takže na něm visela hlavou dolů.

Se stejnou neosobní profesionální rychlostí byly posléze změřeny ostatní ženy. I ony nakonec skončily na stolech uvázané stejně jako ona.

Vstal od psacího stroje a předal jednomu z asistentů několik lístečků. „Tady máš čísla. Vyraz to.“

Pak přikročil k ženám a zběžně postupně projel prsty jejich kundičky. Když se dotkl rozkroku Michelle škubla s sebou a bolestivě vykřikla.

„Ho,ho!“ Zabasoval pobaveně. „S touhle si už někdo pohrál. A docela nedávno. Víš něco o tom Bingu?“

Oslovený kývnul hlavou na souhlas. „Jo, troufla si plivnout na šéfa a tak ji dal lekci.“

„Sikovky?“

„Jo, Sika kleště. Hned z ní byla slušně vychovaná kurva.“ Všichni muži se rozesmáli.

Stan s pochechtáváním dokončil prohlídku. „Mají ty píče pořádně zasemeněný.“ Obrátil se pobaveně k druhému pomocníkovi. „Dej jim pořádný klystýr ať na nich můžu pracovat. Já zatím dodělám tu pitvu a připravím si nádobíčko.“

Svalovec se zazubil na souhlas a dal se do práce.

Odněkud přitáhl s Bingovou pomocí velkou nádobu vlažné vody, vhodul do ní špetku desinfekce a pak se chopil obrovské skleněné stříkačky.

„Tak kurvy, hygiena musí být.“ Zachechtal se, natáhl vodu do stříkačky a přikročil k Isabelle. Zabodl hubici stříkačky do její jeskyňky a prudce stiskl píst. Proud vody vyrazil kolem nástavce ven a stékal ji po břiše a žlábkem prsů k hlavě. Něco z toho, co zasáhlo oblyčej, Brigit žíznivě slízla. Vždyť naposled pila předchozí den večer před spaním! A tak ji vůbec nevadilo že voda předtím protekla její kundou.

„Hotovo.“ Ozval se posléze pomocník když propláchl poslední z žen. Mezi tím přinesl druhý asistent hrst kovových známek a mlčky je podal doktorovi.

Ten je převzal a přidřepl u hlavy Brigit. „Tak děvko, ode dneška jsi jenom tohle.“ Pousmál se a ukázal ji jednu ze známek. Viděla že je tam vyraženo 0106WLGL. Připjal ji známku k obojku co měla na krku. Pak obešel ostatní a dal známky i jim.

Posléze se napřímil a tlesknul potěšeně dlaněmi. „Tak kurvy, hlavní šou začíná.“ Zvolal potěšeně.

Přikročil k ledničce vytáhnul otamtud velkou skleněnou nádobu zašpuntovanou broušenou skleněnou zátkou a s gestem kouzelníka jež se chystá předvést své parádní číslo ji ukázal ženám. Bylo vidět že uvnitř je jakási tekutina medového zbarvení.

„Tohle je dárek od místních šamanů.“ Usmál se. „Ohromně chytří mládenci. Už před staletími přišli na to že když se výtažek z jistých místních rostlin nalije do kundy a ta se nechá pak několik minut zašpuntovaná. Je výsledkem, prosím fanfáry, dokonalá doživotní sterilita dotyčné.“ Na chvilku se odmlčel aby jim dal čas na strávení informace a pak pokračoval. „To znamená žádní fakani a žádná menstruace. Tak a teď se dáme do toho. A mimochodem.“ Usmál se ještě víc. „Bude to bolet, móóóc bolet.“

Natáhl trochu obsahu do stříkačky a přikročil k Brigitě. Pomocník prsty bezohledně roztáhl její kundu a Stan s pobaveným mlaskáním vystříkl tekutinu do jejího lůna. Hned nato byly vnější pysky pohlaví scvaknuty klešťovou svorkou. Na Isabelliny prosby, ustrašený křik a nářek pochopitelně nikdo z mužů nedal. Boule na kalhotách nasvědčovaly tomu že se jim reakce Brigit velice zamlouvá.

Bing poklekl na podlahu u jejího zrudlého obličeje, vyjmul z kalhot svůj ztopořený úd a začal žaludem přejíždět po jejím zpoceném čele. „Co se ti nelíbí kurvo?“ Smál se pobaveně. „Teď to můžeš dělat nepřetržitě bez jakývkoliv následků. To je přece ideální cíl každé děvky.“

Brigita cítila jak původně nepříjemně studená kapalina jež do ní vstříkl ten úchyl který si říkal doktor začíná teplat a svědit. Svědění přecházelo v píchání jakoby tisíce jehliček a to přecházelo v pálení. Pálení v žhnutí a nakonec měla pocit že do ní někdo zarazil do ruda rožhavený kus železa. Začala bolestivě škubat pánví a prosebně vřískat. „Prosííím, dooost. To se nedá vydržet! Maminko já nechci. Ahhh, ohhh bože neee!“

Její křik splýval s bolestivým křikem ostatních obsloužených žen. Mezi nimiž bylo nejvíce slyšet hlas Michelle Poulardové jejiž kundička byla obvzlášť citlivá po předchozím Pantherově mučení. Brigit si ve své bolesti ani nevšimla že Bing ji mezi tím postříkal obličej a prsa svým sperma. Také ostatní tři muži se poctivě snažili aby každá z žen dostala poctivý příděl ejakulátu na obličej, prsa nebo břicho. Doktor stačil dokonce obsloužit tři. Byl to sice střízlík ale nadprůměrně výkonný.

Teprve když ženy začaly pomalu přestávat křičet. Jednak z bolestivého vyčerpání a jednak z ochraptění. Ukončil Stan léčebnou kůru. Propláchl jim kundy vodou a pak byly odpoutány od stolů. Všechny se vyčerpaně zhroutily na zem.

Stan se s potěšením díval na nahá ženská těla jež se vzlykající a bolestivě sténající válela u jeho nohou. Tyhle okamžiky miloval ze všeho nejvíce. Byl to důkaz nadvlády. Jeho nadvlády!

„Tak vztyk vy kundy!“ Zaburácel. „Seřadit k odchodu! Nebo si to celé tady zopakujete. V láhvi toho mám ještě dost.“

Pohrůžka účinkovala. Zajatkyně se mátožně zvedly a za chvíli si je Bing odváděl na vodítkách ven.

8. Ubytování.

Šly v lehkém předklonu a nemít spoutané ruce za zády tak by si je ihned všechny vsunuly mezi nohy protože doznívající bolest v jejich kundičkách přecházela v nepříjemné svědění. Bing je vedl šikmo dolů po svahu k západnímu konci údolí. Zahleděny samy do sebe, svých pocitů, šly mechanicky ve směru tahu vodítka. Teprve ženský bolestivý výkřik který prořízl vzduch je probudil z letargie. Ustrašeně se rozhlédly.

Byly již téměř na samém konci údolí který zde uzavírala masívní kamenná stavba částečně zapuštěná do prudce stoupajícího svahu. Zjevně šlo o nějakou dávnou pevnost nebo svatyni snad až z doby Inků. Celkový pohled na stavbu teď nebyl možný protože jim v tom bránil obrovský, snad třicet metrů vysoký strom, s mohutným obvodem kmenu u země. Větve stromu, skoro vodorovné a tak silné že by je ani muž nedokázal zcela obejmout, vyrůstaly z kmene už v třímetrové výšce. Za větve byly zavěšeny na provazech jako nějaké vánoční ozdoby nahé ženy. Některé za ruce, jiné za nohy. Několik jich viselo spoutáno do kozelce a téměř všechny měly v zadcích nebo ve svých jeskyňkách zaražený upevněný dřevěný kolík. Kolem stromu zvolna obcházeli dva běloši a jeden černoch a s obdivuhodnou přesností šlehali ženy dlouhými biči jež drželi v rukou.

Když míjeli toto hrozné divadlo ženy odvrátily očí.

Bing si toho všiml a zachechtal se. „Jen se dobře dívejte kurvy. Když budete zlobit, vzpírat se, nebo nedostatečně učit novým způsobům tak skončíte podobně. Nebo taky skončíte takhle.“

Tím takhle myslel velkou hlubokou kamennou jámu která se nacházela mezi stromem a stavbou. Schválně je zavedl až k okraji aby mohly vidět co je v ní.

Už když se přibližovali tak cítily nesnesitelný puch výkalů a moči znásobený vedrem jež panovalo. Z toho co uviděli se jim zvedl žaludek.

V hloubce dvou metrů byla hladina zahnědlé páchnoucí břečky a v ní zoufale plavalo pět žen. Nedalo se ani poznat jakou mají barvu kůže nebo vlasů. I jejich obličeje byly pokryty škraboškou toho svinstva. Stěny tohoto bazénu byly tak hladké že se po nich nedalo vyšplhat ven. Jen na jedné ze stěn byl asi dvacet centimetrů nad hladinou malý kamenný výstupek kterého se dalo přidržet. A o ten se právě mezi plovoucími ženami urputně bojovalo ve snaze podržet se a ulevit tak aspoň na chvíli svalům unaveným z plavání.

Sotva spatřily Binga ustali v zápolení a začaly hlasitě škemrat a prosit. „Prosím pane vytáhněte mě odtud. Já už budu hodná,já budu poslouchat, slibuji!“ Křičela jedna. „Já taky, udělám všechno co budete chtít. Prosím.“ Kňourala další. „Jsem otrokyně, děvka, kurva! Budu vás poslouchat na slovo pane.“ Snažila se překřičet ostatní třetí. Všechny spěšně plavaly k místu kde stál Bing a prosebně spínaly ruce ale ten se jenom smál.

„Tak tohle.“ Obrátil se k zajatkyním a ignoroval přitom prosebný křik. „Jsou ty nejvzpurnější, nejneposlušnější děvky a kurvy co tu máme na převýchovu. Takže skončily tady a teď mají docela demokraticky na výběr. Buď budou poslouchat a zůstanou na živu. Nebo se v těch sračkách utopí. Musím dodat že až dosud všechny co tam skončily si zvolily první možnost.“

Obrátil se zpět k žebronicím ženám. „Tak dobře kurvy, budete už poslouchat?“ Zasmál se a s rozkoší plivnul dolů na ně.

„Ano pane!“ Ozvalo se zdola hromadně.

„Fajn. Ukažte jak si dáváte lesbický grupáč v bazénu a jestli se mi to bude líbit tak někdo přijde a vytáhne vás. A žádný předstírání nebo tam zůstanete. Jasný?!“

Všech pět výkaly pokrytých těl se na ta slova bez váhání vrhlo k sobě a horlivě se navzájem začalo navzájem o sebe třít, líbat se a dráždit ve snaze co nejrychleji dosáhnout orgasmu.

„Pěkně se snaží, co? Jak se vám to líbí?“ Zeptal se Bing našich zajatkyň.

Miriel se předklonila a začala zvracet.

„Blinkej dolů ať se to zahustí!“ Přikázal ji.

Poslechla. Proud zvratků začal dopadat na hlavy nebožaček dole.

Počkal až se vzpamatuje a pak je tahem za vodítka vedl dál.

Došli až k úpatí stavby a začali vystupovat po širokém schodišti vzhůru. Napravo a nalevo od schodiště se táhly otevřené terasy na kterých bylo rozestavěno spousta dřevěných lehátek a židlí jako na koupališti. A v některých z nich líně posedávaly a polehávaly... ženy. Ale jaké! Byly to dokonale upravené krásky v elegantních šatech s perfektními účesy a líčením. V těchto místech působily jako boží zjevení.

Bing si všiml tichého údivu zajatkyň a dal se do vysvětlování. „Tak tohle jsou už vycvičené subinky. Poslední stadium pobytu u nás. Teď už jenom čekají až budou dodány do rukou budoucího majitele nebo majitelky.“

Panovačně mávnul rukou na jednu co seděla poblíž. Byla to nádherně stavěná krasavice snad pětadvacetiletá s dokonale souměrnou tváří v niž zářil pár pronikavě modrých očí. Hříva dokonale rozčesaných blonďatých vlasů ji splývala na zádech až k pasu jako nějaký zlatý vodopád. Byla oblečena do dlouhých přiléhavých šatů modré barvy které ladily s jejíma očima. Na nohou měla střevíčky stejné barvy s vysokým podpatkem.

Jakmile zahlédla Bingův posunek zvedla se. Na kameni zaklapaly její podpatky rytmus chůze. Zajatkyně ji uhranutě sledovali jak se přibližuje. Kráčela vzpřímeně a uvolněně a přesto každý její pohyb doslova vyzařoval jako sluníčko podřízenost, pokoru a poslušnost. Neznámá došla k Bingovi a s neuvěřitelně rafinovanou svůdností a submisivitou před ním poklekla, vypjala se a složila ruce způsobně za zády. Pak trochu zaklonila hlavu, pootevřela ústa a vzhlédla k Bingovi jakoby to byl Bůh.

Díky zakloněné hlavě dobře viděly že ona stejně jako ony má na hrdle kožený obojek s kovovou známkou.

Bing se pousmál. „Vykuř mě! A žádné ruce!“ Rozkázal a stáhl si šortky ke kolenům.

Neznámá se trochu předklonila, pootevřela ústa ještě víc, objala rty Bingův penis a začala na něm pracovat...

„Už budu.“ Zahekal slastně po chvíli ticha. „Ne abys to polykala! Uhh! Ahh! Joo!...Dobrá vstaň!“

Se stejnou rafinovanou svůdností a podřízeností s jakou předtím poklekla vstala a se sevřenými ústy čekala na další rozkaz. V levém koutku rtů se ji bělala kapka spermatu.

Ukázal rukou na jinou krasavici, černovlasou, co polehávala opodál. „Jdi k ní a dej ji to semeno do huby ať to spolkne!“

Mírně se uklonila, obrátila se a zvolna kráčela k černovlásce. Ta mezitím pomalu s jakousi slavnostní obřadností vstala z lehátka. Měla na sobě korzetové bílé šaty přepásané černým páskem a bílé střevíce na stejně vysokých podpatcích. Obě ženy k sobě přistoupily, objaly se a jejich rty se setkaly. Z každého jejich pohybu, polibku, vyzařoval neuvěřitelně silný lesbický sexuální náboj.

Všech sedm zajatkyň začalo vlhnout v rozkroku. Na bolest a svědění svých kundiček dokonale zapomněly.

„Tak jdeme.“ Vytrhl je ze zasnění Bing který si zatím stačil natáhnout zpět šortky.

Vedl je ještě výš, do druhého patra stavby. Zde se schodiště zužovalo a vstříc jim zíral čtvercový otvor vstupu do nitra.

Vkročily dovnitř.

Prošli krátkým tunelem který se po několika krocích rozšířil do velké kamenné haly. Po stěnách natažené dráty elektrického napětí napájely kolísavým světlem několik holých žárovek takže bylo vidět že zde kromě několika desítek podlouhlých dřevěných lavic, dvojice velkých kovových sudů a schodů s nichž jedny vedly někam nahoru a druhé dolů do hlubin této stavby a tří dveřních otvorů, není vůbec nic.

Bing je dovedl k jedné z lavic. „Kleknout! čelem k lavici!“ Rozkázal.

Zatímco se strachem v srdcích z dalšího očekávaného mučení plnily rozkaz z jednoho vedlejšího vchodu vyšel další muž a beze spěchu se k nim přiloudal. Byl to usměvavý dlouhán, hotová dvoumetrová tyčka.

„čaaaooo, Bingu.“ Ozval se s lehce zpěvavou intonací. „Nový materiál? Hmmm?“

„Jo.“ Ozval se oslovený. „Nekecej a hoď to sem Tyčko. Ještě je musím ubytovat.“

Dlouhán se pousmál a odkráčel k dvojici sudů.

„Teď dostanete nažrat a napít kundy.“ Obrátil se Bing k ním. „Máte na to patnáct minut. Jestli to do té doby nestihnete tak máte smůlu, protože další žrádlo dostanete až zítra.“

Před každou z klečících žen se na lavici ocitla dvojice hlubokých misek. V jedné byla voda a v druhé plavaly kousky masa a chleba v jakési šťávě.

Ženy, které už dávno pochopily že pro takovou prkotinu jako je jídlo jim nikdo ruce spoutané za zády neuvolní, se nahrbily nad miskami a daly se do jídla po psím způsobu. Nejprve se pochopitelně věnovali miskám s vodou. Takže dlouhou chvíli bylo slyšet jen chlemtání, srkání a šplouchání. Teprve když zahnaly největší žízeň se začalo ozývat mlaskání.

Dlouhán mezitím postával za zajatkyněmi a v předklonu jim pátravě hladil hýždě a občas zkoumavě zajel prsty mezi nohy. „Jó,jó. Hezký prdelky. Jako vždycky.“ Uchichtl se pro sebe.

„A cos jinýho čekal.“ Smál se Bing. „Ošklivky by přece nikdo nekoupil.“ Mrknul na hodinky. „Tak vstávat píče! Konec žraní. Jde se dál!“ Zavelel a začal škubat vodítky.

Dlouhán jim ještě na rozloučenou ledabyle přejel po obličejích jakousi hadrou a setřel tak zbytky jídla z jejich tváří a pak byly odvedeny ke schodišti a začaly sestupovat dolů.

Sestoupily dvě patra osvětlená stejně ledabyle jako hala a ocitly se v dlouhé chodbě. Zde v nitru stavby byl vzduch příjemně chladný a suchý. Skoro jako v nějaké jeskyni. řada mrkajících žárovek slábnoucí dálkou naznačovala jak je asi chodba dlouhá. V pološeru, jak byly odváděny chodbou, míjely v pravidelných odstupech rozmístěné výklenky vchodů s bytelnými dřevěnými dveřmi na kterých byly umístěné kovové štítky s čísly. Před jedněmi se nakonec zastavili a Bing je lehkým tlakem dlaně otevřel.

„Konečná. Račte vstoupit vy otrocké děvky.“ Zvolal v ubohé parodii na obvyklá hlášení vlakových průvodčích.

Vešly dovnitř.

Místnost ve které se ocitly byla stejně rozlehlá jako uvítací hala která se nacházela dvě patra nad nimi. Ale byly zde dva na první pohled patrné rozdíly. Za prvé, strop byl tak nízko že dospělý muž na něj dokázal dosáhnout pokud se trochu natáhl. A za druhé, místnost byla kruhového půdorysu přičemž podlaha u stěny byla trochu výš než ve středu místnosti. Takže to ze všeho nejvíce připomínalo jakousi podzemní arénu pro závody nebo snad pro zápasy.

U paty stěny byla po celém obvodu zapuštěna řada kůlů či snad trámů s asi tak metrovým rozestupem. A k nim v kleče připoutány ženy. Spousta žen. Ke každému kůlu jedna. V šeru bylo vidět že některé z nich mají na zádech zřetelné stopy po bičování.

Když byly zajatkyně vlečeny kolem klečících ubožaček všimly si že každá má ruce spoutané za zády a každá byla připoutána ke kůlu velice zvláštním způsobem.

Vypadá to jakoby ten kůl líbaly. Blesklo hlavou Ágnes.

Hned měla zjistit proč tomu tak je.

Bing je dovedl k několika neobsazeným trámům. „Kleknout! Ke každému jedna!“ Rozkázal jim.

Jakmile tak Ágnes učinila všimla si že na trámu se nachází jakási zjevně výškově nastavitelná konstrukce v jejímž středu byla trčící napodobenina ztopořeného mužského penisu. Bing posunul tuto konstrukci tak aby se čurák nacházel přímo proti jejímu obličeji a pak ho musela vzít do úst. Vzápětí zaklapl karabinku která se nacházela kousek pod penisem k oku jejího obojku a bylo to, zjistila že z toho klacku v jejích ústech se nelze nijak zbavit. Ágnes tak hned došlo že takhle tady bude trávit noci. Dokonale umlčená a v kleče kouřící tento penis který před ní mělo v ústech bůhví kolik žen se stejným osudem jako ona. Ostatní ženy skončily ubytované naprosto stejným způsobem.

Bing jim ještě ironicky popřál dobrou noc a odešel.

Vězení osvětlovala jen jedna žárovka nad vchodem. Když trochu zašilhala očima do stran zjistila že po pravici má Margit a po levici Miriel. Vzpomněla si na dny v Yvres, tam doma a tiše se rozplakala.

Byla otrokyní.

...::: Tip pro Vás: Bondage rozpěra :::...
Sexshop Sexujte.cz

9. Všední dny.

Margit se probudila. Zde v podzemí nevěděla jestli je už ráno nebo ještě noc, jen tak nějak instinktivně cítila že venku svítá. Měla trochu ztuhlý týl ale na to si zvykla. Zvykla si tady za tu dobu už na spoustu věcí. Nevěděla jak je tu už dlouho. Zda týden, měsíc nebo rok. čas neuvěřitelně rychle ztratil smysl. O všem rozhodovali její věznitelé. Tak na co se zabývat časem? Prostě ji něco poručí a ona poslechne. Možná ji budou mučit (A ona bude křičet bolestí.), nebo ji budou nějak znásilňovat (A ona bude sténat pod nárazy jejich penisů.). No a? Od toho tu byla. Aby ji převychovali. Až s ní budou její páni vychovatelé spokojeni tak ji pošlou pryč z tohoto místa k nějakému pánovi či paní a ona jemu/ji bude poslušně a oddaně sloužit. To byl cíl její existence.

Na dnešek se těšila, bude mít službu. Službou..., byly pověřovány jen vzorné otrokyně. To znamenalo že ji uvolní ústa z upoutání k tomu čuráku ke kterému musela povinně kleknout jako všechny ostatní když přišel čas na spánek. Rozepnou ji ruce skoro pořad spoutané za zády. Ona vstane a dá se do práce. Za dozoru vychovatele donese dva kbelíky s čistou vodou a čistý hadr. Omyje všechny otrokyně co s ní byly v této cele, hlavně prsy a mezi nohama (a sebe samozřejmě taky). Pokud dojde předčasně voda tak půjde pro další. Pak dostane hřeben a učeše sebe, ostatní a zkontroluje jim nehty na nohou a rukou jestli je třeba není nutné ošetřit. Potom do kýblů lopatkou nasbírá výkaly a moč co se v cele nashromáždily od poslední služby a vynese je ven do té velké nádrže před chrámem. A nakonec hadrem čistě vytře podlahu, nahlásí splnění služby dozorci a vyčká na odměnu nebo trest.

Byla to její první služba. A ona nechtěla být potrestána. Tak si umínila že se bude snažit.

Možná..., mě povýší. Blesklo ji hlavou.

Povýšení tady znamenalo mít nárok na sprchu jednou denně, lepší tělesnou hygienu vůbec, lepší jídlo, lepší celu a... Šaty!

Zasnila se. Viděla ty krásně oblečené ženy na terase. Obývaly vrchní patra téhle budovy. Krásné a elegantní...dokonalé...perfektně vycvičené. Chtěla být jako ony. Chtěla taky patřit mezi elitu. A jediná cesta mezi elitu vedla skrz sebezdokonalování v poslušnosti a umění poskytovat sexuální rozkoš. To už dávno pochopila.

Ozvalo se skřípnutí pantů a kroky. Přicházel vychovatel.

Heinze vzhlédl od papíru který měl na stole a podíval se na muže který vešel do jeho kanceláře. „Tak jak si vede mých sedm přítelkyní?“ Zeptal se ho.

„Tak různě. Nejpilnější je ta Margit. Promiňte, chci říct číslo 0144WBOL, pane. Dnes jsem ji pověřil ranní službou. Bezproblémová.“

„A ostatní?“

„Průměr pane. Nejhorší je 0158WRGL..., je dost neochotná. Potřebuje tvrdší režim.“

Panther se pousmál. „Á, naše krásná Simone Rossa. Dobře, utáhneme šrouby a ona změkne. A ať je dnes vezmou do kina. Zjistíme si o nich něco víc a roztřídíme je. Už je čas.“

„Rozkaz! Pane.“

Muž vyšel po schodech chrámu, prošel tunelem a ocitl se v hale. Rozhlédl se. Byl čas krmení a tak byla hala zaplněna klečícími ženami jež se tiše a vychovaně věnovaly jídlu. U každé z lavic postával dozorčí a ihned jak uplynul časový limit daný na jídlo odváděl přidělenou skupinu otrokyní na výcvik bez ohledu na to jestli stihly dojíst. Na uvolněné místo byla ihned přivedena další skupinka a šéfkuchař Tyčka s ještě s třemi pomocníky jen kmital aby dostál svým povinnostem. To mu ovšem nijak nebránilo aby co chvíli nepřejel laškovně prsty po vyšpuleném zadečku některé z žen nebo aby ji aspoň zlehka nepoplácal. Vše bylo organizováno natolik efektivně že do hodiny byla najedena i ta nejposlednější skupina zajatkyň.

Muž prošel uličkou mezi lavicemi a zastavil se u hledané společnosti. „Tady tyhle po nažrání odvedu do kina. Pak ti je vrátím.“ Oznámil dozorčímu a kývnul na požadované ženy.

Vychovatel se pousmál. „Však je na čase.“

„Přesně tohle říkal šéf taky.“ Dostalo se mu odpovědi.

Kino se nacházelo v jednom z plechových baráků na jižní straně údolí. Ale bylo to podivné kino. Jednak se tam promítaly jen samé pečlivě vybrané pornofilmy s tematikou mučených, spoutaných nebo znásilňovaných či ponižovaných žen. A jednak tam bylo jen deset míst k sezení. Ta sedadla byla také podivná. V podstatě to byla jezdecká sedla s kolmo trčícím upevněným penisem na který se prostě každá z divaček musela povinně nabodnout. Ale žádná z žen nevěděla jaký je skutečný účel tohoto kina. Na penisech byly totiž malé senzory jejichž dráty pečlivě ukryté pod podlahou vedly za přepážku s promítačkou kde bylo deset registračních aparatur. Tam se zaznamenával srdeční tep, tlak a vlhkost poševní sliznice divačky na dlouhý papírový pás jež se sunul z přístroje. Každý takový výpis zpracovával jeden muž a smluvenými značkami dopisoval jaký záběr nebo sekvence filmu se v dané chvíli zrovna promítala. Heinze tak měl dokonalý přehled o sexuální orientaci každé z divaček a pokroku kterého dosáhla během převýchovy.

Marie a ostatní byly uvedeny na svá místa a musely se povinně usadit (nabodnout). Přítomní uvaděči se pečlivě přesvědčili jestli jsou ženy usazeny správně a pro jistotu jim dolní část těla a nohy přivázali k sedlům aby se během promítání nemohli ani náhodou vysmeknout. Marie s ostatními přijímaly přípravy s tupou odevzdaností. Už se naučily že neposlouchat se nevyplácí. Jen Rossa se trochu vzpírala ale několik šlehnutí bičíkem, jež měl každý muž u pasu, ji rychle umravnilo.

Pak se chvíli čekalo než byly přivedeny tři další neznámé ženy které obsadily prázdná místa. Panther neměl rád zbytečně nevyužitá zařízení, všechno muselo jet na plno.

Zhasla světla a filmové představení začalo.

Na plátně se mihlo ženské tělo a z reproduktoru se ozval svist biče doprovázený bolestivým ženským výkřikem. Marie v detailu viděla jak řemínek biče pohladil hýždě jakési nahé spoutané ženy co měla vlasy spleteny v týle do dlouhého copu který ji sahal až k pasu...

A bylo toho víc, mnohem víc. Dlouhé záběry mužů rafinovaně mučících nebo nebo znásilňujících ženy které byly různým způsobem spoutány...

Sekvence dominantních žen milujících se se spoutanými otrokyněmi...

Jakési rychlé prostřihy, příliš rychlé než aby Marie dokázala určit co se vlastně na plátně děje. Zanechávalo to v ní jen jakýsi neurčitý pocit úzkosti smíšený se vzrušeným očekáváním...

Ženy navlečené do koňských postrojů...

Ženy jako fenky aportující dominantní paničce umělé čuráky které jim házela...

Spoutané ženy obskakované psy, býky nebo hřebci...

Záběry hromadných sexuálních orgií v antickém stylu...

A to všechno se střídalo a opakovalo zdánlivě náhodně promíchané...

A registrační aparatury pracovaly...

Trvalo to tři hodiny.

Pozdě odpoledne měl Panther na stole již okomentované výpisy které s pobaveným úsměvem studoval. Po chvíli sebral dva a vydal se k Vi.

Vi, jak ji tady říkali. Celým jménem Virginia Owens klamala nejen svým jménem ale i vzhledem. Na první pohled působila dojmem křehké etérické bytosti se svatozáří polodlouhých blond vlasů kolem hlavy, sličnou tváří a dokonalou postavou. Pravda je ovšem taková ze byla sadistickou lesbičkou jak se patří. Kdysi ještě ve svém bezůhonném životě pracovala jako soukromá vychovatelka kdesi ve Walesu ale podobně jako Satan - Stan jednoho dne podlehla svým touhám a unesla, svázala a několik dní mučila a znásilňovala dívku která ji byla svěřena do výchovy. Ta převýchovu nepřežila a Vi tedy nezbývalo nic jiného než urychlená emigrace pokud nechtěla skončit ve vězení.

Za oceánem ji pak kontaktoval Panther a nabídl ji práci. Vi se tak ocitla v sedmém nebi. Aspoň podle vlastního úsudku. Celý den si hrát s ženami. Prostě paráda.

Byla tak jedinou ženou která se volně pohybovala po výcvikovém táboře. Muži kteří zde byli pohrdala stejně jako se všemi muži na světě. Připadali ji příliš sprostí a odporní ale Panthera respektovala. Jednak ji dal práci po jaké vždy tajně snila. A jednak uznávala jeho organizační talent.

Lenivě vzhlédla když se ukázal ve dveřích. Zrovna se mazlila s jednou chovankou pěkně vyšponovanou do X na pohodlné manželské posteli kterou ji sem Heinze nechal letecky dopravit.

„Co je? Ještě mám práci. Hlášení ti dám večer jako obvykle.“ Pronesla otráveně.

S úšklebkem se opřel o futro dveří a pousmál se. „Víš Vi že kdybys nebyla zatracená sadistická lesba tak bych se s tebou pomiloval?“

„Kdybych nebyla sadistická lesba tak bych tu vůbec nebyla, měl bys tu jinou a já bych nemusela poslouchat tvý oplzlý návrhy.“ Odpověděla s železnou logikou.

„Možná bys tu byla..., na druhé straně barikády.“ Naznačil ji.

„V tom případě mám štěstí že jsem sadistická lesba!“ Odsekla.

Smířivě se pousmál. „No dobře, omlouvám se. Pojď se podívat na nové kousky co pro tebe mám.“

Slastně se protáhla a zvolna sklouzla z postele do připravených střevíčků.

U paty postele klečelo několik nahých žen a čekalo na rozkazy své kruté paní. „Ty, ty a ty. Udělejte stolek a dvě křesla!“ Poručila si.

Tři označené otrokyně se ihned zvedly, popošly trochu stranou a s mírným odstupem nejprve poklekly a pak se opřely rukama o podlahu.

Jiná z otrokyň povstala a spěšně přehodila Vi přes ramena poloprůhledný župánek. Byla to jenom formalita. Župan stejně nic moc nezakrýval.

Překráčela prostor a posadila se na záda dívky co ji posloužila za židli, Panther ji s potěšením napodobil.

„Tak ukaž co máš.“ Pronesla zvědavě.

Podal ji jeden z výpisů ke kterému byla přicvaknuta fotografie Brigit.

Mlčky si prohlédla křivky grafů. „Mhhhhm..., takže slečinka je lesbická subinka. Dobře, pěkně ji vycvičím.“

Podal ji druhý výpis s fotkou Ágnes. „A tahle je ještě lepší. Koukej jak ji to vylétlo když ji promítali tu sekvenci ponyděvky co veze dominu a pak je vylízána koňským jazykem. To jsem tady ještě neviděl.“

„To je fakt super.“ Souhlasila uznale. „Lesba, subka a pony. To bylo její první promítání?“

„Jo.“ Přitakal souhlasně. „Dám rozkazy aby je přeřadili do tvé skupiny. Ráno je tu máš.“ Zvedl se k odchodu a přitom poplácal svou židli po zadku. „Nepochybuji že pár dní tvého výcviku jim hodně pomůže. A ještě něco.“ Zvedl varovně prst. „Nepřeháněj to. Už nechci žádná úmrtí při výcviku bez svého souhlasu. Jinak bych tě musel předhodit Stanovi. Víš jak po tobě slintá.“

Ušklíbla se. „Dokonale jasný šéfe.“

Když Heinze odešel posadila se na okraj postele a roztáhla stehna. Pak pokynula jedné z žen. „Pojď sem kočičko.“ Pronesla mazlivě. „Panička potřebuje navlhčit jeskyňku.“

10. Lesbický výcvik

Když ráno vkročila do svého výcvikového baráčku se svou momentální milenkou v závěsu na vodítku obě nové chovanky už tam klečely poslušně na konci řady ostatních. Pokynula milence aby se zařadila, rozkročila se před novickami a zkoumavě si je začala prohlížet.

Obě dvě ženy k ní zdola vzhlédly nervosním uhýbavým pohledem.

Pousmála se. Vyloženě lesbických žen se dostalo do Pantherových rukou málo, tak tři procenta. Vi to nijak zvlášť nevadilo. Umožňovalo ji to vysoce individuální přístup ke každé takové ženě. Ale přesto vítala každý nový přírůstek.

Konečně život je změna, že? Pomyslela si s potěšením.

Lusknutím prstů si přivolala jednu z otrokyň aby ji posloužila za židli. Zvolna se posadila a teprve potom se jala vydávat rozkazy.

„Dobrá, dvě plechové vany, vodu, mýdlo a umyjte mi pořádně ty dvě šmudlinky ať se jich můžu dotknout.“

Ženy povstaly a mlčky začaly plnit rozkazy své paní.

Vi seděla s půvabným majestátem královny a pečlivě přihlížela jak se její poddané činí. Zvlášť zkoumavě přihlížela když ruce žen přejížděly po tělech stojících umývaných novicek. Pečlivě zkoumala sebemenší záchvěv tváře a těla v okamžiku kdy ruka s mýdlem přejela po ňadrech nebo zajela mezi nohy.

Vše se odehrávalo v tichu rušeném jen šplícháním nabírané vody a tlumeným pokřikem mužů a nářkem žen který se sem dral zvenku.

Nakonec ženy postrčily Brigit a Ágnes před Vi. „Rozkošné, skutečně rozkošné kočičky.“ Pochválila výsledek snažení a povstala.

Popadla Ágnes za ruku a odvedla ji ke stěně. Zde byl ve zdi kovový kruh ke kterému ji přivázala za ruce. Pak se vrátila k Brigit stanula před ní a rozpřáhla ruce. Jedna z otrokyň k ní ihned přistoupila rozepla své paní halenku a pomohla ji svléknout.

Hned nato Vi pevně objala Brigit přejížděla rukama po jejím mokrém těle a zkoumala reakce na své dotyky. Brigit ztuhla a trochu odvrátila hlavu ale Vi si s potěšením všimla jejich pootevřených rtů a zrychleného dechu a tepu srdce. Objala Brigit jednou rukou kolem boků ještě pevněji a druhou rukou ji uchopila za vlasy v týle. Nato smýkla náhle poddajným tělem nazad a trochu do strany takže ji Brigit bezvládně ležela v náručí.

A políbila ji.

Byl to hluboký, vášnivý polibek. Přesně takový jaký dávají hrdinové romantických filmů svým partnerkám v závěrečné sekvenci filmu.

Ale přesto se v něčem od těch filmových polibků lišil. Byl vlastnický, živočišný a majetnický. Vi uměla líbat ženy. Dokázala jim pouhým polibkem říci kdo tady vládne a kdo je jen pouhou otrokyní bez vlastní vůle.

A i teď bez jakéhokoliv odporu drtila rty Brigit, otvírala si ji tlakem jazyka, pronikala dovnitř, plnila ji svým dechem, zkoumala její patro i jazyk a vyměňovala si s ní sliny. A přitom cítila jak tělo Brigit měkne, vláční a těžkne jak se Brigit začala poddávat vlastním touhám.

A přesně v tom okamžiku Vi povolila objetí.

Brigit padla na zem, kousla se přitom do jazyka a všechny příjemné pocity ji opustily.

„Ale, ale. Kočička si ublížila.“ Pronesla Vi s dokonale předstíraným soucitem. „Tak to ji musím pofoukat bolístku.“ Sklonila se k Brigit a něžně k ní natáhla ruku aby ji pomohla na nohy.

Naprosto zmatená Isabelle pomoc přijala.

Následovalo další vášnivé objetí a polibek.

Pád na zem.

Tentokrát ji Virgínie zcela záměrně podrazila nohy. A ještě to vylepšila dvěma šlehy bičíku který nosila stejně jako všichni muži tady.

„Ale.., drahoušku.“ Pronesla Vi káravě poté co dozněly bolestivé výkřiky Brigit. „Nemůžeš se poddávat vlastním touhám. Rozhodně ne dřív dokud neuspokojíš rozkoš své paní a dokud ti to ona nedovolí. A teď pojď tady ke mě do postýlky.“

Vi pomohla opět Brigit na nohy, něžně ji objala a mírným tlakem ji dokormidlovala k lůžku co se nacházelo v rohu místnosti.

Následovalo další slastné líbání přerušené opět ranou bičíku přesně v okamžiku kdy se Brigit začala zmocňovat vlna orgasmu.

Byl to dokonalý koncert. Ve kterém Vi byla hráčkou a Brigit hudebním nástrojem.

Blížící se rozkoš...,

...bolest.

Rozkoš...,bolest...,rozkoš...bolest.

Přihlížející divačky-otrokyně, včetně Ágnes stále upoutané u zdi, vlhly jen při pouhé podívané.

Rozkoš..., bolest.

Po dvou hodinách něžně-krutého výcviku. Brigit, zbičovaná po celém těle a třesoucí se potlačovanou žádostí, pokorně líbala špičky střevíců své vládkyně, objímala ji nohy a s pláčem ji prosila aby ji byl dovolen orgasmus.

A teprve pak si ji Vi vzala. Použila Brigit jako by to byl jen robertek. Když dosáhla vlastního uspokojení dovolila aby se udělala i Isabelle.

„Dobrá otrokyně! Pomazlete se s ní.“ Oprátila se s rozkazem k přihlížejícím ženám.

Ty dychtivě splnily rozkaz.

Vi chvíli pohlížela na slastně sténající klubko propletených těl. Brigit vidět nebylo, byla někde na spodu. Pak si několika pohyby upravila vlasy, otočila se a zvolna kráčela k Ágnes.

Ta vytřeštila oči, došlo ji že teď bude tasena ona. A při představě co se sní asi bude dít vybuchla v náhlém přívalu orgasmu.

Virgínie k ní bleskově přiskočila a šlehnutím bičíku přes zadek ji umravnila.

„Tak to ne! Děvko.“ Zasyčela ji vztekle do tváře. „Ne bez mého dovolení, rozumíš?!“

„Ano paní.“ Ozvala se Ágnes instinktivně a pokorně svěsila hlavu.

Vi se spokojeně pousmála. Tahle se fakt učí rychle.Pomyslela si.

Odvázala ji a použila svou osvědčenou líbací techniku. Jakmile Ágnes začala měknout v kolenech odstrčila ji a jen tak zlehka, spíše symbolicky, ji klepla bičíkem po stehně.

„Poď za mnou! Klisničko.“ Dostalo se Ágnes rozkazu. Poslechla a trochu topornou chůzí následovala svou paní do vedlejší místnosti.

Ta zde přistoupila k jedné z truhlic co stály podél zdi a odklopila víko. „Tak tohle je výstroj pro tebe.“ Pousmála se rozkošně. „To budeš povinně nosit dokud budeš tady a dokud nebudeš perfektně vycvičenou poslušnou a oddanou lesbickou klisnou.“ Pronesla pomalu, zřetelně a s hypnotickou melodičností v hlase Vi.

Ágnes vyschlo v ústech a rozklepala se. Poznala ohlávku, upínací řemínky a všechno to ostatní.

Jako malá, ještě když žil její otec který byl zemědělcem, častokrát přihlížela když vystrojoval koně. často o samotě, (Sama si dlouho nedokázala ujasnit proč tak tajně.) navštěvovala stáj a hladila kožené řemeny, kovové přezky, přejížděla prstem po hrbolcích hlaviček lesklých nýtů a dotýkala se biče.

Bič!

Jako dospívající dívka ze budila ze snů v nichž byla klisnou. Neposlušnou klisnou bičovanou tak dlouho až zkrotla pod rukou své paní. Neostré, snově nejasné, obrazy krásných přísných žen jež ji vedli za opratě.

Budila se v posteli s bušícím srdcem, zpocená a mokrá mezi nohama. A se strachem aby se na její sny nepřišlo...

O dvacet minut později byla vedena na oprati v perfektní koňské výstroji podél okraje údolí. Měla dokonce do zadku zavedený koňský ohon z pravých žíní jež ji hladily po nohách.

Muži co ji viděli hvízdali a obhrouble pokřikovali.

Tekla, cítila výchovné šlehy bičíku. Rány co ji udělovala paní Vi.

Cítila stud.

A byla šťastná...

11. Útěk.

Simone Rossa nemohla věřit svému štěstí. Zámek na levé ruce nezaklapl a on si toho nevšiml. Před chvílí byla ještě se dvěma ženami odvedena do jednoho baráku co se nacházel u jihozápadního kraje údolí, hned toho krajního. Zde byla za ruce pověšena za trám u stropu. Obě dvě ženy naproti ni asi tři metry od ní. A byl tam jen ten muž. Stál k ní zády a důtkami právě šlehal tu blonďatou.

Škubla levačkou a uvolnila si ji. Pak sáhla k pravému zápěstí a chvíli zápasila s perem zámku. Když ho uvolnila klapnul ale křik té bité ženy vše přehlušil.

Sklonila se. Na podlaze ležela dlouhá kovová tyč s koncem vytvarovaným do podoby mužského penisu. Dobře věděla jaký je účel té tyče. Před několika dny byla podobnou (možná tou samou) šoustána do zadku tak dlouho dokud s pláčem neslíbila že ji pak důkladně olíže.

Teď se ji rozhodla použít jinak.

Muž se zhroutil na podlahu hned po prvním úderu do týla. Pojistila svou práci ještě dvěma údery do hlavy.

„Dobrý.“ Ozvala se chraptivým polohlasem tmavovláska. „Rychle nás odvaž.“

Když společně uvolnily pouta té blonďaté zhroutila se jim vyčerpaně do náručí a bolestivě zasténala.

Rossa ji s obavami zakryla ústa dlaní. „Šššš, tiše. Ovládej se. Utečeme!“ Zašeptala ji.

Pootevřely dveře a opatrně vyhlížely škvírou ven. Šeřilo se, blížila se noc.

„Skvělý, máme šanci. Nikdo v dohledu, rychle za barák a do džungle!“ Zavelela tmavovláska a sama šla ihned příkladem.

Tři nahá těla se přikrčeně protáhla dveřmi, proběhla kolem boční zdi domu a zmizela v houštinách za ním. Zde udýchaně na chvíli přidřepli za jedním obzvlášť velkým křoviskem.

„Já jsem Rossa.“ Představila se Simone.

„Graziella.“ Ozvala se černovlasá.

„Nataša.“ Ozvěnou se s výrazně ruským přízvukem ozvala druhá. V jejím hlase byla slyšet doznívající bolest.

„A kam teď? Musíme rychle zmizet, tady nejsme v bezpečí!“ Připomínala Rossa.

„Obejdeme to opatrně po okraji údolí až k východnímu konci. A pak podél potoka co odtamtud vytéká.“ Rozhodla Graziella.

„A proč ne na západ.“ Navrhovala Rossa „Ty hory co tam jsou..., tam musí být Peru. To je mnohem blíž k nějaké pomoci, ne?“

„Na přechod hor nejsme vybaveny. Nic nemáme. A neznáme průsmyky.“ Odporovala Graziella. „Podél potoka, to je aspoň voda na dosah. A potok se rozhodně vlévá do nějaké větší řeky. Určitě pak půjde udělat vor. Rozhodně nemůžeme zabloudit a nějaké ovoce se cestou najde. A někde dál určitě cestou narazíme na nějaké lidi kteří nám pomohou. Lidi vždycky žijí u vody. Jdeme.“ Zvedla se.

„Počkejte!“ Zadržela je Simone „Mám tu přítelkyně.“

„Blázníš!“ Vyjekla až dosud mlčící Nataša. „Všude jsou stráže. Každou chvíli vznikne poplach. Ani nevíš kde přesně jsou.“

Rossa v duchu uznala že mluví logicky. O Ágnes, Brigit a Margit rozhodně nevěděla.

A ostatní zahlédla jen občas z dálky. Povzdechla si a tiše následovala obě ženy v houstnoucím šeru.

„Uhněte!“ Skupina mužů se spěšně rozestoupila, Panther prošel uličkou a vstoupil dovnitř. Neměl dobrou náladu. Právě se věnoval výcviku jedné obzvlášť exotické krasavice když ho vyrušili zprávou o smrti a útěku.

„Tak co je! Hlášení!“ Vyštěkl na muže který dřepěl u mrtvoly.

Stan vzhlédl. „No, jak to tak vypadá tuhle Timka dostal tady tímhle kovovým čurákem jednu pořádnou do zátylku a pak když ležel už na zemi tak ještě dvě pořádný do hlavy. Podle polohy těla soudím že ho majzla zezadu ta co byla upoutána tamhle.“ Mávnul rukou směrem kde byla původně upoutána Rossa a dodal. „Smrt nastala asi před dvaceti minutami. Kolik tady vlastně bylo ženských nevím.“

„Hnusná, zákeřná, odporná vražda.“ Zavrčel Heinze. „Kolik děvek tady bylo? Zjistěte kdo chybí!“ Obrátil se k očumujicím mužům.

„Není třeba. Už jsem to zjistil.“ Ozval se Bing a přistoupil k šéfovi. „Podle rozpisu tu měl Timka tři vzpurné děvky na mrskání. Tady jsou výpisy.“

Panther převzal podávané papíry a zběžně je prolistoval. „Ale, ale..., hmmm.., dobrá práce.“ Zabručel uznale a podal složku s papíry zpět Bingovi. „To ale nevysvětluje která ho přesně praštila a jak se dostala z pout.“ Zauvažoval polohlasně a začal zkoumat okovy visící ze stropu.

Náhle ztuhl. „Bingu koukej na tohle.“ Zvolal a zapracoval zámkem jednoho z nich.

„Je to vyběhaný.“ Zabručel oslovený. „Nezapadá to. A Timka si toho asi nevšiml.“

Panther ostře syknul. „Zkontroluj všechny okovy co tu máme. Osobně! Tohle se už po druhé nesmí opakovat.“

Přistoupil k ním Stan. „Mám ho dát zahrabat? Už na něj začínají lézt mouchy.“ A kývnul hlavou směrem k mrtvole.

„Jasně.“ Odsekl Panther. A pak se zarazil. „A nebo ne, počkej s tím až ty ženský chytí. Možná se mi ještě bude hodit.“

„Nevím sice k čemu se ti bude hodit ale upozorňuji tě že tady mám jen malou ledničku. Ledaže bych ho dal odnést do podzemí té staré indiánské pevnosti.“ Zauvažoval Stan.

„Jen ho nech tady venku ať hnije. Mám svůj plán.“ Prohlásil Heinze a vysvětlil přítomným stručně svou myšlenku.

Rozesmáli se.

„Teda. Já jsem sice Satan ale ty jsi ďábel!“ Chechtal se uznale Stan.

„Že jo.“ Křenil se Heinze. „A odpalte rakety. Ať naši přátelé ví že je čas lovu. A signalizujte že je chci živé!“ Obrátil se k přítomným a vyšel ven.

Několik mužů se s veselým pokřikem rozběhlo ke stanovišti signálních raket.

Za okamžik vylétly k obloze v salvě tři bílé rakety následované jednou zelenou.

Viděly je mnohé oči...

„Co to bylo, viděli jste to?“ Zašeptala Rossa.

Na noc se přikrčily pod jeden keř. Na jedovatý hmyz a nebezpečnou zvěř nemyslely. Ani na to že jsou nahé bez jakékoliv výstroje pro pobyt v džungli. Jejich útěk byl tak spontánní že je ani nenapadlo prohledat muže kterého Rossa zabila tou kovovou tyčí. Jejich myšlenky platily jedinému: Jen aby nás nechytili!

Rossa právě dovyprávěla tiše příběh jak se spolu s přítelkyněmi chtěly zmocnit Panthera když se objevil mezi stromy ten záblesk.

A další, tentokrát zelený a mnohem slabší.

„Ale to je přece raketa.“ Ozvala se Nataša. „Někdo střílí rakety k obloze.“

„Myslíš že pátrají po naších stopách a svítí si přitom raketami?“ Zeptala se s obavou v hlase Simone.

„Hlouposti.“ Prohlásila Graziella. „Svítili by si baterkami. To byly určitě záblesky meteoritů.“

„Zelený meteorit?“ Namítla pochybovačně Nataša.

„A proč ne. Jednou jsem viděla takový který zářil modře. Tak proč ne zeleně?“ Prohlásila Graziella. „Nebo to byl jen zelený odlesk na listech.“

„Ano. To budou meteority.“ Souhlasila ulehčeně Rossa.

Trojlístek žen si oddechl, to bylo vysvětlení.

„A jak jste se dostaly k Pantherovi vy?“ Zeptala se zvědavě Rossa.

„Já jednoduše.“ Zasmála se trpce Graziella. „Zašla jsem si v římě, jsem totiž odtamtud, do jednoho obchodu koupit šaty. No a když jsem si je zkoušela v kabince, tak jsem najednou omdlela. Nevím, buď ty šaty byly napuštěny nějakou drogou, nebo vháněli do kabinky ventilací nějaké narkotikum. Teď je mi jasné že ti lidi v obchodě pracovali pro Panthera. Kolik žen asi takhle zmizelo? Pak si nejasně pamatuji už jen zvuk motorů, asi jsem byla celou cestu přes oceán pod drogami. Určitě jsme letěli. Doopravdy jsem se probrala až tady. V pekle.“

„Já v pekle byla ještě dřív než jsem se dostala sem.“ Prohlásila smutně Nataša. „Jsem z Moskvy, Ruska, pracovala jsem jako překladatelka. Jednou k nám do bytu vtrhli tajní a odvlekli mě a Sergeje.“ Utřela si ve tmě slzy a pokračovala ve vyprávění. „Už jsem ho nikdy neviděla. Zavřeli mě do nějaké cely, nevím kde, bylo tam se mnou dvacet dalších žen a jen dvě lůžka. Byly jsme tam namačkané jako sardinky v plechovce. Postele byly pro ty ženy které zmučené přitáhly z výslechu. Pak přišla řada na mě.“

Snížila hlas v šepot. „Obvinili mě ze spiknutí..., že prý jsem chtěla zabít Stalina. Všechno jsem to odmítla. Tak mě mučili.“ Při té vzpomínce se kousla do rtu a pak pokračovala ve vyprávění. „Svlékli mě, přivázali k židli, do kundičky mi zavedli elektrodu a na bradavky přicvakli svorky. Pak pustili proud. Nevím jak to trvalo dlouho. Nakonec jsem jim přiznala a podepsala všechno co chtěli. Ale k soudu nikdy nedošlo, nevím proč. Přemístili mě do jiného kriminálu. Nejhorší tam byly bachařky.“

Otřásla se. „Jednoho dne byl velký nástup. Jakýsi cizí muž si nás jednu po druhé důkladně prohlížel. Některé dal odvést stranou, já byla jedna z nich. Pak předal veliteli věznice kufřík, viděla jsem jak ho otevřel. Byl plný dolarových bankovek. Pak jsem spolu s ostatními co si vybral jeli dlouho vlakem. Byl to nějaký dobytčák a my byly svázané. Nakonec nás naložili na loď.“

Monotónním hlasem Nataša dál pokračovala ve vyprávění:

„Byla to strašná loď. Otrokářská. Myslím že šlo o předělaný tanker nebo něco takového. Byly tam vězněny stovky žen. Bílé, černošky, Asiatky..., ze všech koutů světa. Občas loď zastavila v nějakém přístavu. Přišli muži, některé z nás koupili a jiné zas prodali na loď. Mnoho žen tam umíralo vyčerpáním nebo po mučení. Nikomu z posádky to nevadilo. Prostě mrtvou rozsekali a hodili přes palubu žralokům.“

Odmlčela se a tiše vzlykla. Pak pokračovala:

„Já měla štěstí, zalíbila jsem se kapitánovi a tak si mě odvedl do své kajuty kde mě připoutal k posteli. Od té doby jsem mu sloužila jako osobní otrokyně. Každý muž z posádky měl svoji oblíbenkyni. To ale nebránilo nikomu z nich aby si nepohrál s jinou když se mu zachtělo. Nakonec jsem ale stejně kapitána omrzela a musela jsem zpět do podpalubí. Pár dní nato se objevil na lodi Panther a koupil mě s několika dalšími.“

Tiše se rozplakala.

Obě dvě ženy objaly Natašu a začaly ji utěšovat. A tak nakonec, ve společném objetí, podlehly únavě a usnuly.

12. Zločin a trest.

Rossu probudilo světlo a pocit hladu. Na kratičký okamžik se ji mihl hlavou obraz kamenné kobky a jí jak je vkleče připoutaná k oslintanému dřevěnému penisu, otvírají se dveře a...

Vyskočila a rozhlédla se kolem sebe. Byl den, byla svobodná, byla na útěku.

Vedle ní ležely na zemi její nové přítelkyně.

Potřásla hlavou. Chvíli si nemohla srovnat kde přesně je, kdo jsou ty ženy a co se přesně děje. Pak si vzpomněla.

Ta tmavovlasá byla Graziella odněkud z Itálie a ta druhá si říkala Nataša a společně utíkaly před Pantherem.

Panther...

Jsme přiliš blízko tábora, za světla nás může snadno najít. Už nás hledá!! Mihlo se ji hlavou.

„Vstávejte!“ Vykřikla tlumeně a zatřásla spícími. „Musíme dál, tady nejsme v bezpečí.“

O chvíli později, hned po té co se napily vody z potoka a opláchly si obličej, všechny tři opatrně kráčely dál ve směru toku vody. Držely se pokud možno ve stínu stromů a mezi keři jen aby byly co nejméně vidět. často se ohlížely za sebe jestli je někdo nepronásleduje. Ale všude byl klid.

„Myslíš že po nás budou pátrat z letadla?“ Zeptala se Rossa Grazielly a nervosně vzhlédla do korun stromů.

„To bychom už slyšely zvuk motoru.“ Odvětila oslovená. „Já se spíš bojím že na nás nasadí psy.“

„Žádné jsem v údolí neviděla.“ Odporovala nejistě Rossa.

„Má je.“ Ozvala se Nataša. „Na letišti v hangáru. Tam taky natáčí pornofilmy. Taky mě točil. Byla jsem svázaná a ten pes mě obsk...“ Zmlkla.

Podívali se na ni a pak všechny tři přidaly do kroku.

...Musely zpomalit. Potok nabral díky několika menším přítokům na síle ale pak se rozlil do šířky a stal se bažinatou mělčinou pokrytou zelenou řasou. Byla zde spousta komárů kterým jejich nahá těla zjevně zachutnala. A to vedro...

„Musíme dál od toho potoka, někam stranou. Nebo se z těch komárů zblázním.“ Prohlásila Simone a pleskla se za krkem.

„Souhlasím.“ Zamumlala Nataša a podrbala se na noze. „A taky je čas podívat se po nějakém ovoci. Mám hlad, už musí být poledne.“

Nápad pátrat po jídle byl jednomyslně přijat. A tak uhnuly dál od vody a začaly se rozhlížet po něčem poživatelném. Už ráno si každá z nich na radu Rossy ulomila dlouhou hůl. „Na hady a podobné potvůrky.“ Jak prohlásila. A teď se hole hodily na srážení ovoce ze stromů.

Neměly to v čem nést a tak se dohodly, že všechno co najdou, nashromáždí na jednom místě a tam se také nají a odpočinou si. Našly si malou mýtinu, spíše místo kde bylo o trochu víc světla než jinde a daly se do díla. Po půlhodině námahy měly společnou hromádku ovoce. Usadily se kolem a jedly.

Rossa sloupala kůru z čehosi sladkého a zakousla se do toho. „Dobrý, nevím sice co to je ale je to dobrý.“ Prohlásila uznale.

„Jen aby něco z toho nebylo jedovaté.“ Poznamenala s obavou Nataša.

„Viděla jsem jak si na tom pochutnávali ptáčci. Takže to rozhodně není jedovaté.“ Hájila svůj příděl potravy Rossa.

„Stejně nemáme moc na vybranou.“ Prohlásila pragmaticky Graziella a natáhla se po dalším ovoci.

Po jídle se lenivě natáhly a začaly podřimovat.

Rossa se pohnula, chtěla prohlásit že je na čase jít dál ale nikdy se k tomu nedostala. Přišel útok.

Ostrý velitelský výkřik a Rossu přitiskli k zemi tři muži kteří se znenadání objevili kolem ní.

Napůl ustrašeně a napůl varovně vykřikla. Zbytečně. koutkem oka zahlédla jak jiná trojice mužů spoutává vzpírající se Graziellu a další trojice Natašu volající o pomoc.

To už svazovali také ji. Jedním řemenem přes zápěstí a druhý ji omotali kolem kotníků. Viděla že to jsou indiáni skoro liliputánských postav s ošklivě potetovanými tvářemi. Přes svou malou výšku měli neuvěřitelnou sílu v rukou. Drželi ji stejně lehce jakoby byla hadrová panenka. Nakonec ji pod zápěstími a pod kotníky protáhli tyč a zvedli ji.

Nesou mě jako nějakou zastřelenou srnu. Bože, co když to jsou kanibalové?! Pomyslela si s hrůzou.

Ve svázaných nohou a pažích ji rychle opouštěl cit. Další nepříjemností byl jejich malý vzrůst. Na tyči kterou nesli na ramenech byla totiž zavěšena nepříjemně nízko nad zemí a tak drhla na mnoha místech zadkem o půdu. To bylo zvláštně nepříjemné pokud se ji do pokožky zabodl nějaký trn. A ani se nemohla podrbat když ji něco štíplo. Postupně upadla do jakéhosi rezignovaného polo bezvědomí.

Kráčeli rychle. Hodinu za hodinou. Opustili vodu a procházeli mezi stromy. Terén nepřetržitě mírně stoupal. A náhle se ocitli v Pantherově údolí.

Objevili se na jižním okraji. Žádná z uprchlic si na útěku totiž nevšimla a nemohla vědět, že potok který sledovali, se stáčí mírným obloukem na jih a trochu zpět na západ než definitivně začal téct na východ k Amazonce do které se posléze vléval.

A tak, i když šly skoro půlden podél potoka, byly ve skutečnosti od Pantherovy základny vzdáleny necelé tři hodiny přímé chůze na sever.

S pokřikem se okolo nich začínali shromažďovat muži z tábora.

Objevil se Bing, cosi polohlasně prohodil s vůdcem indiánů a pak ho nasměroval mávnutím ruky k jednomu z baráků.

Teprve tam je složili na zem. Objevil se Heninze a bez okolků se posadil na jednu volnou židli. Kolem stěn se natlačili muži co zrovna neměli službu a přihlíželi.

„Útěk se tady trestá smrtí.“ Přešel Panther rovnou k věci. „Exemplární poprava je nutná aby si ostatní děvky něco podobného pro příště rozmyslely. A navíc byl zavražděn jeden můj muž.“ Odmlčel se na chvíli a zkoumavě na ně pohlédl.

Rossa se znechuceně pousmála. Oni měli tu drzost obvinit je z vraždy.

„Tak dobrá, vím že se jedna z vás dostala z pout a pak zbaběle zavraždila mého přítele Timku. Která to byla?“

Odpovědí mu bylo mlčení. Nataša ani Graziella nechtěly zradit Rossu.

„Dobrá, přítelkyně až na smrt. Co?“ Poškleboval se Panther. „Už za chvíli budete práskat. Ale to už bude pozdě.“

Kývnul na okolostojící. „Přineste ho!“ Rozkázal jim.

Muži přitáhli velký vak který nasládle zapáchal. Současně se taky objevil Stan a Vi. Ta se posadila na židli kterou ji Heinze galantně uvolnil.

„Dobrá, vysypte ho!“ Zavelel Heinze.

Dva muži popadli vak v rozích, zvedli ho a mezi ženy sklouzla nahá mrtvola. Byla už opuchlá a zápach zesílil.

Spoutané ženy zbledly a instinktivně se odkulili co nejdál od mrtvého. Rossa byla v tváři bílá jak sníh. Viděla rozdrcenou zakrvácenou lebku. Něco bílého se tam hýbalo.

Poznala že to jsou červi a stáhnul se ji žaludek. Pak sklouzla pohledem níž a uviděla mužův penis. Byl snad dvakrát větší než kdy viděla u muže při erekci. Modrý, opuchlý, ztopořený.

Začala zvracet.

Panther byl s její reakcí potěšen. A ještě víc se těšil na následující chvíli.

„Pro začátek, než zemřete, vás nechám přivázat k mrtvému. Ať si trochu užijete rozkladu.“

„Prosím ne!“ Zavřískala Graziella. „To Rossa, ta ho zabila.“

„Ano!“ Připojila se rychle Nataša. „To ona nás odpoutala.“

„Pozdě!“ Odsekl Panther. „Svou šanci jste propásli.“

Obrátil se k mužům. „Přivažte je pořádně k mrtvému. Tu zrzku naražte na čurák a pak je odtáhněte na buzerplac ať ostatní děvky vidí jak dopadnou když budou dělat problémy.“

„Mám ji narazit kundou, zadkem, nebo hubou?“ Zajímal se o detaily Stan.

Panther se zarazil. Tohle si nepromyslel.

„Pusou by bylo nejlepší.“ Ozvala se Vi. „Ale asi by se udusila zvratky. Tak kundou.“

Když Panther kývnul na souhlas muži se dali do práce.

Ozval prosebný křik na který nikdo z přítomných nedbal.

Rossu přes její zuřivý odpor přivázali jako první. Byla naražena na čurák mrtvého a pevně přikutrována. Omdlela.

Pak přišla na řadu Graziella. Musela svou jeskyňku nabídnout jazyku vyhřezlému z úst. Strašlivě při tom křičela.

Poslední byla přivazána Nataša. Byla donucena obejmout mrtvého zezadu s hlavou u jeho zadku. Viděla tak zblízka penis mrtvého mizejicí v Rossině lůně. Pozvracela se.

Podle Pantherova příkazu byl pak tento strašlivý surrealistický spletenec těl odtáhnut na buzerplac a tam zanechán zdánlivě bez povšimnutí.

13. Poprava.

Panther věděl že taková show jako veřejná poprava se neobejde bez důkladných příprav. Že to chce čas, minimálně jeden den. Konečně, měl zkušenosti z války. A tak většinu rozkazů a předběžných příprav dal provést ještě ten večer co delikventky uprchly. Teď jen promluvil se svými domorodými spojenci, vysvětlil jim co chystá a co od nich potřebuje aby dodali.

A pak se práce rozjely naplno, otrokyně byly místo běžného výcviku nahnány k rybníčku aby upravily jeho okolí pro zamyšlenou popravu. Cestou pochodovaly seřazené kolem buzerplacu a dostávaly tak první lekci, co čeká ty, co se pokusí o útěk.

Skupinka mužů stavěla na břehu tři dřevěné konstrukce. V podstatě šlo o otočné šibenice s kladkami a provazy jež umožňovaly spustit zavěšenou osobu pomalu do vody.

Panther ještě se dvěma muži řešil umístění kamer. Věděl dobře o lidech kteří mu za takové filmy zaplatí spoustu peněz.

Bylo upraveno místo pro diváky. Do země byla zaražena spousta kolíků s oky ke kterým budou připoutány otrokyně na převýchově. Trochu stranou byly postaveny židle pro již převychované. Těsně u břehu dal Heinze zatlouci speciálně šest kolíků tam měly být podle plánu připoutány přítelkyně Rossy.

Tři židle stranou byly určeny pro Panthera, Vi a Stana.

K večeru už skoro za tmy se vrátili indiáni. Nesli spoustu nádob a jejich obsah přemístili do rybníka.

Nastala noc.

Michelle se probudila ve své cele se svíravým pocitem žaludku. Cítila strach. Už od včerejška co byla nucena spolu s ostatními ženami upravovat břehy rybníka. Letmo něco zaslechla od stráží. Poprava.

Cestou kolem buzerplacu zahlédla Simone Rossu a ještě dvě neznámé ženy strašlivým způsobem přivázány k rozkládající se mrtvole nějakého muže. Poznala že je mrtvý, ten zápach a hejna much...

Cestou zachytila Rossin pohled. Byl strašný..., takový pološílený. Byla si jista že Rossa ji v zástupu žen nepoznala.

Tak proč mám ten pocit špatnosti? Rossa zemře? Ale to přece není moje vina! Hádala se sama se sebou.

Ale je! Odpovídalo ji cosi chladného v koutku duše. Ty jsi tuto výpravu vedla. Ty odpovídáš za všechno. Mohla jsi přece nahlásit vše co víš o Pantherově pobytu úřadům a dál se nestarat. Jsi pitomá ženská stejně jako tvoje přítelkyně. A Rossa na to dnes doplatí.

Dala se do tichého pláče.

Odvedli ji k rybníku. Až ke břehu. Byla tam už Marie a Miriel. Každá v kleče připoutána za krk ke krátkému kolíku zaraženému do země. Michelle přivázali stejným způsobem vedle nich. Zjistila, že má jen omezenou možnost rozhledu. Vlastně se pořádně mohla dívat jen na popravčí místo na protějším břehu rybníka a pak taky trochu zašilhat s námahou do stran.

Pak přivedli Margit. Michelle si s údivem všimla že Margit je upravená, učesaná a má na sobě poloprůhledné pradelko. Taky s ní zacházeli jemněji. U kolíku ji rozestlali jakousi deku, mohla se pohodlně posadit, a ke kolíku ji připoutali jen za ruce.

To ale nebylo nic proti otřesu který zažila když spatřila Brigitu Isabelle a Ágnes.

Ty přivedla jakási éterická krasavice která se zjevně těšila stejné svobodě jako muži. Neznámá majetnicky objímala Brigit kolem pasu a ta k ní vzhlížela zamilovaným oddaným pohledem. Na dlouhé oprati si neznámá vedla Ágnes.

Ágnes..., Michelle udiveně hekla, byla navlečena do působivého slavnostního koňského postroje. S chocholem upevněným na hlavě, s klapkami u očí a udidlem v ústech, s ocvočkovanými řemeny ovíjejícími její nahé tělo, s imitací koňského ohonu zaraženého do zadku. Vypadala dokonale šťastně.

Michelle se zatočila hlava. Tak takhle skončíme?? Takhle! To je náš osud?Vybuchlo ji v hlavě.

Brigita byla posazena vedle Margit a stejně jako ona připoutána jen za ruce.

Ágnes zůstala stát, jen řemen oprati byl přivázán ke kolíku.

Brigit se naklonila k Margit a začala se s ní tichým hlasem důvěrně bavit.

Michelle neušlo že všudepřítomní strážci jejich rozhovor ignorují. Takže si domyslela, že od určité úrovně/poslušnosti, je ledacos otrokyním dovoleno.

Za zády slyšela tichý šum, nemohla se sice ohlédnout ale došlo ji že tam jsou upoutávány ostatní ženy z tábora.

Nakonec byla přivedena skupina elegantně oblečených krasavic. Již převychované a vycvičené otrokyně. Pohodlně se posadily na připravené židle a se stolky s lehkým občerstvením na dosah. Michelle neušlo že Margit přestala s rozhovorem a závistivě se dívá směrem ke kráskám.

Pak se ozval Panther, dal pokyn k natáčení a všechno ztichlo.

Stručně vysvětlil co se stalo a jaký je účel tohoto shromáždění. pak dal rozkaz aby byly přivlečeny odsouzené.

Rossa, Graziella a Nataša, byly odvázány od svého břemena a za paže odtaženy před soudní tribunál. Byly apatické a chodit nebo jen stát nemohly. Jednak proto že po dlouhém svázání jim dokonale zmrtvěly údy a taky z toho důvodu že jed z mrtvého rozkládajícího se těla se jim už začal dostávat do krve. A tak se jen bezmocně svezly na zem.

Pantherovi to nijak nevadilo, věděl že za chvíli s sebou budou mrskat až dost.

„Jste odsouzeni k trestu smrti za vraždu, spoluúčast na vraždě, útěk a neposlušnost.“ Zahřměl na ně s divadelní intonací. „Rozsudek bude vykonán ihned.“ Dodal a obrátil se ke skupince mužů. „Pánové konejte svou povinnost.“

Za chvíli již byly ženy pověšené za ruce nad vodou rybníka. Chodidla měly sotva půl metru nad hladinou.

Právě tento okamžik si Panther vybral k tomu aby jim vysvětlil jak přesně zemřou. „A mimochodem.“ Pronesl s potěšením. „Dal jsem nasadit do vody Piraňe. Tak si to hezky užijte. Spouštějte je pomalu!“

Michelle viděla, že jakmile se zakrvácená chodidla Rossy dotkla vody, jak to začalo vřít. Rossa se probudila z apatie, zavřískla a vší silou paží se vytáhla nahoru. Bylo vidět že něco tmavého se odtrhlo od Rossiných nohou a se šplouchnutím spadlo zpět do vody.

„Pánové.“ Ozval se kdesi za Michelle Bingův hlas. „Co myslíte? Která z nich vydrží nejdéle? Sázím dolar na zrzku.“

Muži se rozesmáli a začali uzavírat sázky.

Rossa vysílením povolila paže a sklouzla chodidly zpět do vody. Nový bolestivý výkřik a další povytažení. Ale to už byly ženy pomalu spuštěny níž.

Bolestivý křik tří žen přehlušoval povzbuzující pokřik sázejících.

A pak. Najednou. Když už Rossa byla do vřící vody ponořena po pas a Piraně začaly trhat její břicho. Rossa zemřela.

Cvak! A je to. Jako když otočím vypínačem. Pomyslela si Michelle a omdlela.

14. Konec příběhu.

„Uff!“ Odfouknu si. „To je tedy fakt síla. A co bylo dál?“

Ožrala se na mě ztěžka podíval. Bylo poznat že už má dost v hlavě. To ostatně dokazovala řádka prázdných skleniček která se nakupila před ním na stole.

„Noo.., víš.., já nevím. Heh. Šéf mě poslak, tedy poslal s kýmsi letadlem na druhý den pro zásopy.., eh, zásoby do města.“ Breptal opilecky. „A já se tak ztřískal až jsem se probudil v kriminále. Dostal jsem půl roku. Prý jsem zmlátil nějakého ouřadu. He, he! A..,aa.., od té doby jsem, teda trčím tady a čekám na letadlo. Ale nic.., nic.“

„Starej Hans umí vyprávět tu svou historku fakt dobře.“ Ozval se od vedlejšího stolu jakýsi chlapík s mohutným plnovousem. „Ale nevěřte mu. Kecá. V tomhle městě žije co ho znám.“

„Já že kecám?!“ Rozkatil se Hans. „A ty že mě znáš? Dyť ty ani nevíš co teď tady udělám!“

„A co uděláš?“ Šklebil se vousáč. „Padneš hubou na podlahu?“

„Ne, tohle!!“ Zařval Hans a rozmáchl se pěstí.

Vymotal jsem se z rvačky a zamířil do hotelu. Byla už tma a pršelo. To mi moc nevadilo potřeboval jsem si srovnat myšlenky.

Bylo jasné že tady jsem náhodou narazil na zajímavou stopu. Svého času jsem byl ve Francii na hradu Richel fotit tamější stálou výstavu mučicích nástrojů. A v podhradí v Yvres jsem vyslechl hodně o tom co se prý dělo za války. A taky se mluvilo o sedmi místních ženách které beze stopy zmizely po válce kdesi ve světě. Všechno souhlasilo. Jména, počet osob..., všechno.

A co bylo dál? Rossa je tedy mrtvá. A co ostatní. A Panther? Je to už víc než dvacet let, dá se něco zjistit?

S těmito myšlenkami jsem usínal.

Na druhý den se stal jeden těch malých zázraků co občas potkají fotografa. Nečekaně jasná a čistá obloha. A tak jsem nahnal modelky a ostrahu za město na kraj pralesa a fotil a fotil.

Myšlenky na včerejší příběh se mi skoro vykouřily z hlavy. Teprve večer když jsem si v hotelu balil věci a chystal se na odlet domů se všechno vrátilo. Asi mi celý den pracovalo podvědomí protože jsem byl už rozhodnutý pátrat co bylo dál.

První co jsem udělal bylo že jsem doma zašel na Izraelské velvyslanectví. Úvaha byla jednoduchá: Panther sice není žádný Mengelle ale rozhodně je to válečný zločinec. A určitě měl v práci i nějakou židovku. Možná víc než jednu. A tak po něm Izraelci určitě půjdou. Tajná služba určitě dokáže víc než nějaký soukromník.

Muž za stolem byl dokonale zdvořilý. Trpělivě vyslechl můj značně zkrácený příběh.

„Ano.“ Připustil. „Po tom muži už skutečně desetiletí pátráme. Jestli se vaše informace ukážou jako klíčové k jeho dopadení stát Izrael vám...“

Přerušil jsem ho zvednutím ruky. „Počkejte, nechci nějaké veřejné děkovačky, metály, nebo peníze. Jde mi jen o to vědět jaký je osud těch žen a co je s Pantherem. Chci jen abyste mi poslali zprávu s výsledky svého pátrání. Tady je moje adresa.“ A podal jsem mu navštívenku.

Přikývl. „To se dá zařídit.“

O půl roku později mi přišla velká obálka. A v ní několik fotografií a listin. Skutečně se jim podařilo najít Pantherovo údolí ale tím to skončilo. Podle hlášení i fotek bylo poznat že tábor byl už nejméně deset let opuštěný. Snímky. Jak ty letecké, tak i pořízené ze země, ukazovaly zarostlé prostranství. Zřícené zrezivělé plechové baráky a opuštěnou kamennou stavbu plnou pavučin.

A několik úředních fotografií nezvěstných žen o které jsem se zajímal a Panthera.

Zpráva se dala shrnout do stručného: Nevíme kde teď hledané osoby jsou a jaký je jejich další osud.

To jsem se tedy moc nedozvěděl. Uvažoval jsem. A v tom mě napadl Mejen. Co když Panther poslal nějakou z žen na usmířenou zpět Emirovi Abu-Hasanovi? Určitě si chtěl vylepšit obchodní kanály do severní Afriky.

Na zodpovězení této otázky jsem si ale musel počkat dalšího půl roku. V oblasti se totiž bojovalo. Oficiálně za svobodu a samostatnost ale skutečným důvodem byla jak jinak ropa a kontrola nad ní. Teprve když místním mini Stalinům, Hitlerům a Napoleonům došlo že když střílí zbraně tak kšefty nejdou a boje přestaly, byl čas vydat se pod krytím obyčejného turisty na cestu.

Ani na okamžik mě nenapadlo že bych otravoval otázkami přímo Emíra. Bylo mi jasné že v lepším případě by mi na nic neodpověděl. A v tom horším bych nejspíš beze stopy zmizel.

Ale uvažoval jsem že takový Emír má spoustu služebnictva. A mnozí z nich asi časem dostali vyhazov. Určitě nebudou na svého pána vzpomínat v dobrém. A mohli by ledacos prozradit když se budu šikovně ptát.

Štěstí mi přálo, po několika dnech poflakování kolem Mejenu, rozdávaní almužen a přátelení s místními flákači, mě osud dohodil jednoho zajímavého chlapíka.

Byl skutečně kdysi sluhou v Emírově paláci ale alkohol mu říkal víc než zákony Islámu a tak dostal vyhazov. Jako všichni ochlastové sváděl vinu na svůj osud na všechny kolem jen ne na sebe. A když jsem ho jednou zvečera pomalu opíjel Brandy kterou jsem si dokázal propašovat přes celní kontroly. Rozpovídal se:

Ano, o Pantherovi slyšel. Dodával Emirovi ženy pro pobavení, krásné ženy. A nejenom jemu. Ne, ne, on nezná jména žen. Tady to nikoho nezajímá. Nějaké uprchlice? Ne.., vlastně ano!

„Jednou přišly od Panthera dvě, co prý utekly kdysi Emirovi. Prý spolu s dalšími.“ Opilecky mi zašermoval prstem před nosem.

Bleskově jsem vytáhl fotky žen co mi poslali Izraelci a ukázal mu je.

„Jo tyhle dvě. To jsou ony.“ Vydechl mi alkohol do tváře a poklepal na snímky Michelle a Marie. A pak řekl něco strašného:

„Víte co s nimi udělal? Tu černovlasou dal stáhnout z kůže. Fakt. A do té kůže pak dal zašít tu blonďatou a ta se z toho zbláznila. Tu kůži pořád má a když je nějaká vzpurná tak ji tu kůži ukáže a pohrozí že ji do ní zašije a je klid.“

Opilecky se sesunul z rohože na zem a začal podřimovat.

Znechuceně jsem s ním zatřásl. „Hej a co ta blonďatá, co s ní bylo dál?“

„Co by.“ Zamumlal ospale. „Skončila jako fenka v pánově psinci. Co s šílenou? Pak ji prý nějaký pes roztrhal.“ Začal chrápat.

Vyšel jsem na čerstvý vzduch a s prvními ranními paprsky slunce opustil Mejen.

Další pátrání by vydalo na samostatnou ale dokonale nudnou knihu. Prostě jsem rok prolézal bordely a priváty v jižní Americe v naději že narazím na nějakou stopu. Stala se z toho doslova posedlost.

Pak jsem na předměstí Hondurasu narazil na Miriel. V první chvíli jsem ji nepoznal. Byla to shrbená, šedovlasá stařena s rukama zjizvenýma od jehel jak si píchala drogy. Typický obrázek děvky která už skončila se svým řemeslem. Jen mé oko fotografa dokázalo rozpoznat dřívější rysy mládí a krásy.

Neřekla mi toho moc, jen že Brigita prý byla prodána někam do Japonska. O osudu ostatních nevěděla nic. Nahlásil jsem objev Miriel Francouzskému konzulátu a pátral dál.

O Pantherovi jsem se dozvěděl dvě dost nejisté verze. Podle jedné byl zastřelen v džungli během tzv. válek narkobaronů. Podle druhé verze zemřel na infarkt pod falešnou identitou někde v Mexiku jako počestný občan.

Víc se mi už nepodařilo vypátrat...

PS:

Pár měsíců po té co jsem ukončil pátrání mi někdo anonymně vhodil do schránky kazetu s filmem. Je to mizerná Xtá černobílá a poškrabaná kopie s nekvalitním monofonním zvukem. Je na něm záznam tří žen spouštěných do vody. Těsně u břehu je upoutaných šest dalších. Tři v kleče za krk, dvě v sedu za ruce a jedna stojící v koňském postroji...

To je vše co o tomhle můžu napsat...

...::: Tip pro Vás: Skřipce na bradavky Sexperiments Nipple Clamps :::...
Sexshop Sexujte.cz