Sadistovo velmi pozdní odpoledne Autor: Spel

Hodnocení

Jakmile vstoupíš do té místnosti, zabouchnou se za tebou dveře. Okolo tebe je naprostá tma, a to člověka znejistí, tápeš ve tmě, bokem narazíš na nějakou věc, možná je to stůl, možná dřevěná bedna, při dalším pohybu se dotkneš něčeho kovového, je to kruh nebo karabina?

a k ní je připojen řetěz... zarachotí, až tvým tělem projede zachvění. Pár tvých dalších nejistých kroků s napřaženýma rukama ve tmě, ucukneš leknutím, když narazíš na nějakou kolmo stojící věc - dřevěná stěna to není, je to široký dřevěný sloup, trochu drsný.

Začínáš se chvět možná zimou, možná obavou i vzrušením – sama, bůhvíkde zavřená, kde se nikoho nedovoláš a když někdo přijde, budeš mu vydaná napospas, cokoliv ti bude chtít udělat, nic mu v tom nezabrání. A co když nebude sám? Co když jich bude víc?

Určitě tě sem nezavřeli proto, abyste si jen pěkně povídali ... Teď se ozval odněkud zvenčí jakýsi zvuk- zabouchnutí dveří nebo jen přiražená závora... Pak zarachotí klíč v zámku a tobě se sevře žaludek, už je to tady...

dveře se pootevřou a v nich zahlédneš mužskou postavu, je celý v černém a tlumené světlo ze dveří osvítí jen jeho siluetu a pár metrů okolo tebe, dveře se opět zabouchnou a on rozsvítí baterku, kterou ti namíří do očí. Oslněna jen slyšíš blížící se pomalé kroky cvakající po dlážděné podlaze. Světlo baterky teď objíždí celé tvé tělo, až si instinktivně zakryješ rukama hruď a klín.

To světlo je čím dál blíž... .pak najednou ucítíš pevnou a silnou ruku, která tě uchopí zepředu za hrdlo, je to tak prudké, že nestačíš ani ucuknout a sevření je tak pevné, zalapáš po dechu a ruka na krku tě zatlačí zpět, už myslíš, že spadneš po zádech, ale zadkem narazíš na tu dřevěnou věc a ruka na hrdle tě donutí dopadnout zády na tvrdou desku... vykřikneš a zkusíš i poprosit, aby toho nechal.

Nic neříká a to mlčení je výhrůžné, ruka tě stále tlačí na krku a teď jeho druhá ruka k tvému krku přikládá nějaký řemen, dojde ti, že baterku drží v ústech a má tak obě ruce volné.. rychlým pohybem ti řemen, nebo je to snad obojek obtočí kolem krku a zacvakne zámek.

Obojek na krku... to snad ne... náhle tě pouští a ty můžeš trochu vydechnout, ale jen chvilku, protože v zápětí zarachotí řetěz a ty cítíš, jak tě za obojek táhne vzhůru do stoje... škrtí to a tah je neúprosný... už stojíš na nohou před tou dřevěnou věcí, řetěz stále táhne nahoru, bolí to a nutí tě postavit se na špičky, pak konečně tah ustane... škrtnutí sirkou a koutkem oka vidíš, že zapaluje svíčku, postaví jí na zem a ta osvítí temný prostor, takže se vynoří obrysy předmětů okolo.

Jsou nejasné, ale další rozsvícená svíčka přidá víc světla. Už na zemi okolo tebe hoří čtyři svíčky a jejich plamen osvěcuje děsivě stále více prostoru. V mihotavém světle vidíš ten dřevěný sloup a na něm kovová oka v různých výškách, u stěny něco jako žebřík s visícími provazy, pak zvláštní kovová židle, která ovšem nemá dno a pak ještě kovová mříž, na jejíchž vodorovných tyčích visí policejní želízka.

Rozhlížení přeruší hrubý, ale ostrý hlas, strohý příkaz jako prásknutí bičem... “Svlíknout!“ Zalapáš po dechu a ani se nehneš... “Šaty dolů!“ zazní povel jako švihnutí rákoskou. Ohromená a zděšená stojíš jako uhranutá. „Dobře“ řekne úplně klidným a nevzrušeným hlasem, který nevěstí nic dobrého. Ozve se krátký svist a na tvá holá lýtka dopadne rána tenké dlouhé rákosky, jen to mlaskne...

štípavá bolest ti projede tělem, až sebou cukneš, ale zavěšená na obojku to moc nejde. „Po pěti ranách ti zopakuju, co máš dělat,“ řekne opět naprosto ledovým hlasem. Další švihnutí a opět ostrá bolest, to fakt bolí, další rána přes nahá lýtka už ti vyžene slzu do očí a vyjekneš bolestí. čtvrtá rána bolí ještě víc, zasáhl darebák skoro to stejné místo. A pátá rána, teď už doprovázená tvým výkřikem.

Ještě chladnější hlas pronese skoro šeptem: „Svlíknout!“ V očích ti stojí slzy a další tak štípavou bolest už bys opravdu nechtěla, ale svlíknout se před tím grázlem, bezmocně přivázaná za krk, to přece ne... Zkusíš vyjednávat? „Prosím, nechte mě, nic jsem vám neudělala a ani... “ přeruší tě další svist a na lýtko dopadne další rána, až s výkřikem bolesti nadskočíš...

to se nedá snést, lýtka pálí a bolest při každé ráně je tak pronikavá, že se ti až zatmívá před očima. Při další ráně už víš, že to musíš vzdát... “Ne, počkejte, nebijte mě, já... já se svlíknu... jen mě ne... “ bože, další rána dopadla, jakoby neslyšel, co říkáš a ta tě přiměje si rychle začít rozepínat blůzu... “ne prosím, já poslechnu, jen mě už nebijte, já už se... “

stačíš si rozepnout tři knoflíku od krku a na bolavá lýtka se strašnou pravidelností dopadne další rána a než si stačíš rozepnout všechny knoflíky a vytáhnout blůzu ze sukně, je tu další rána, oči plné slz a zahanbená svými výkřiky rychle svlékáš halenku a odhazuješ jí stranou, další rána naštěstí nepřichází a ty trochu zaváháš... „Pokračuj, pokud ne, bude příkaz po deseti ranách.“

...::: Tip pro Vás: Mystim venušiny kuličky Jane Wonda :::...
Sexshop Sexujte.cz

Jen to ne, tak tedy napolo zavěšená za obojek na krku rozepneš sukni a protože se nemůžeš sehnout, nataženou rukou si jí stahuješ po stehnech dolů. Když látka zavadí o lýtka, připomene ti bolest švihající rákosky. Zahlédneš, jak si přitáhl židli, usadil se a vychutnává si tvůj svlíkací tanec na obojku. Jen v podprsence a kalhotkách pocítíš chlad místnosti.

Tvé drobné zaváhání doprovodí zaskřípění židle a ty se tak lekneš, že přijdou další rány, že rychle sáhneš na záda a rozepneš si podprsenku, stáhneš jí přes prsa tak, aby byla co nejméně vidět, ale odhodit jí musíš, teď přijdou na řadu kalhotky a sundat je, je ještě těžší než sukni. Stáhneš je do půl stehen a pak už sklouznou dolů po nohách. Přitom se instinktivně pootočíš, co obojek na řetěze dovolí, aby ses mu nepředváděla celá nahá.

Okolo tebe leží šaty a prádlo, které jsi měla ještě před chvíli na sobě, rukama si zakrýváš prsa a klín a třesoucí se čekáš, co přijde... “Kopni to oblečení ke mně, už ho nebudeš potřebovat... “ zavelí tichým hlasem, který vyvolává děs. Nevidíš kvůli zavěšení za krk na zem, tak se snažíš nohama kopnout své oblečení i prádlo směrem k němu, nejde to hned, tak mu tu opět tančíš nahá před očima.

Nakonec se to podaří, on se sehne a tvé věci sebere, zmáčkne a odhodí kamsi do rohu. To tě vyděsí, vzpomeneš si na jakýsi film, v němž tři mladé turistky zajali na hranicích vojáci, donutili je svléknout a jejich šaty i pasy hodili do ohně... ani nemyslet, jak to s nimi pak dopadlo, ale to byl film, jenže tohle je realita... “Ruce dej za hlavu a předveď mi, s čím si dnes pohraju!“

Bože, celá nahá tu stát před ním, s rukama za hlavou, nechráněné tělo, prsa, břicho, rozkrok... než jsi to domyslela, natáhl se a uchopil dlouhý tenký bič na koně, který do té doby visel z kovové mříže. Při otočení zpět jen krátce švihl a kožený řemínek, jímž je bič zakončený, švihl přes tvé ruce chránící tvá prsa. Štiplavá bolest na předloktí tě donutila schoulit se, co obojek dovolil a opět si vyjekla bolestí... “Ne prosím, už ne, udělám, co chcete... “

Tak tedy ruce za hlavou, stojíš na špičkách, lýtka už začínají bolet nejen od předchozích ran. Vypjatá prsa a bradavky trčící vpřed, oholený nahý klín, tak tu stojíš před cizím, neznámým člověkem a co tě čeká v příštích hodinách, na to raději ani nemyslet. „Pomalu se otáčej, děvko!“Nezbývá než se na špičkách začít točit, tak teď si tě prohlíží ze všech stran, zadek, stehna, jak panenka na hracím strojku se tu před ním nahá otáčíš.

Lekneš se, když zaslechneš zaskřípění židle, že opět dopadne nějaká rána a ztuhneš v pohybu. Ale cítíš, že řetěz, na němž je zavěšen tvůj obojek trochu povoluje, můžeš došlápnout na chodidla a ulevit tak začínající křeči v lýtkách. Ale řetěz už dál nepovoluje, patrně jej opět upevnil na té kladce vedoucí ke stropu. „čelem ke mně a rozkročit!“ další příkaz hrubým a chladným hlasem. Váhavě oddaluješ špičky a nohy od sebe, co řetěz dovolí v podklesnutí.

„Víc!“ opět povel jako výstřel z pušky. Roztáhneš tedy nohy od sebe, co to jen jde a špičky míří do stran. „Vystrč rozkrok a roztáhni si kundu, pysky od sebe, co nejvíc!“ To ne! To neudělám, pomyslíš si, a jen mžouráš do polotmy před sebou, kde stále sedí ten sadista a vychutnává si tvé naprosté ponížení. Při pomyšlení na takové zahanbení se ti derou slzy do očí a nejsi schopná se pohnout.

„Tak ještě jednou, roztáhni si tu tvou píču a předveď mi jí, dokud ještě není bolavá.“ říká to nevzrušeně, ale s takovou jistotou v hlase, že to až mrazí. Než stačíš cokoliv udělat, vzduch opět protne svist tenkého biče a špička řemínku zasáhne tvé břicho. Ucukneš nečekanou bolestí s vyjeknutím a ruce samozřejmě sklouznou ke zraněnému místu. Další švihnutí tak zasáhne tvé paže a další zpětný švih bičem ti přistane na boku.

Kňučíš bolestí a chceš se schoulit, aby ses chránila před dalšími ranami, ale ty naštěstí ustanou. „Potřetí a naposledy“, ozve se jakoby líně. „Chci vidět tvou roztaženou kundu a předvedeš mi jí dřív nebo později, záleží, co vydržíš. času máme spoustu.“ Jen švihne bičem do vzduchu a ten zvuk tě přinutí spustit ruce k rozkroku a s očima v slzách se dotkneš svých pysků.

Zahanbeně a odevzdaně si ukazováčky vsuneš do štěrbiny, ale v tom tě zadrží – „řekl jsem rozkročit, vystrčit rozkrok a pak si kundu pěkně pomalu roztáhneš a vyšpulíš jí na mě, tak dělej.“ Opět tedy roztáhneš stehna od sebe, co to jen jde, podsadíš zadek a snažíš se vystrčit rozkrok směrem k němu. Dřív než stačíš začít s tím ponižujícím předvedením, zarazí tě. „Opakuj, co uděláš, zdá se, že mi nějak nerozumíš.“ přikáže ti.

Nevěřícně se na něj podíváš, ale v polotmě nevidíš nic z jeho výrazu. „Já... , já teď vystrčím rozkrok a předvedu vám mojí... kundu.“ Zajíkavě ze sebe dostaneš odpověď. „Špatně!“ ozve se on a vzduchem opět zasviští bič. Tentokrát dopadl na tvé stehno a než by stačil dopadnout znovu, honem ze sebe vysoukáš: „Ne, promiňte, ne, já... , já se rozkročím, já vystrčím rozkrok, roztáhnu si kundu a ukážu vám jí, teda pomalu si jí roztáhnu, já... nevím jak jste to chtěl,“ s pláčem se snažíš předejít dalším ranám.

„Tak dělej, děvko,“ odsekne. Tak tedy opět vystrčíš podbřišek dopředu, prsty vjedeš do rozkroku a roztáhneš si velké pysky široce do stran. „Víc“, zavelí přísně. Ještě více tedy roztáhneš pysky a přitiskneš je ke slabinám. Kunda se ti rozevře a vystouplý poštěvák trčí ven. Natahuješ je, co to jen jde a předvádíš mu svůj růžový rozkrok. Je to ponižující, ale odporovat bolí, takže to strpíš.

„Teď si ty děvko, chyť malý pysky a vytáhni je ven tak, ať si prohlídnu tu tvojí píču pěkně uvnitř,“ to je další jeho povel, který bys raději neslyšela. Takhle jsi jí ještě nikdy nikomu nebyla nucená vystavovat. Strachem se ti chvějí ruce, když prsty sevřeš své vnitřní pysky a vytáhneš je směrem do stran. Cítíš, jak se jemná kůže napíná a malinko to bolí, ale to se dá vydržet, horší je to ponížení.

„Pořádně je vytáhni nahoru a do stran, jen mi jí hezky předveď. Dneska jí budeš potřebovat připravenou“ zazní z jeho úst ledově. Ještě víc tedy zatáhneš do stran a směrem nahoru, roztažená štěrbina, zatím úplně suchá se ti mírně rozevřela. Stojíš tu nahá, rozkročená s obojkem na krku a s roztaženou kundou, kterou si klidně prohlíží ten ledově chladnej sadista.

„Zahřívací kolo,“ pronese bez vzrušení, „že ti to tak trvalo, dostaneš teď pět ran zespodu přes takhle roztaženou píču důtkama. Budeš stát a ani se nehneš, jinak se počet hned zdvojnásobí.“ To nemyslí vážně, bleskne ti hlavou, i jen přes rozkrok to musí být velká bolest, ale přes roztažené, jemné a citlivé maso tam dole, to přece nejde vydržet. „Roztáhnout píču a počítat!“ to je odpověď na tvé bláhové myšlenky. Pokračování...

...::: Tip pro Vás: Les Petits Bonbons - Tickle Me Tickler :::...
Sexshop Sexujte.cz