Snoubenka Autor: Terra

Hodnocení

Ani nevím, jak k tomu vlastně došlo. Už od mala, co si pamatuju, mě to prostě vzrušovalo.

Myslím pouta, bezmoc a nadvládu. Přibližně stejně dlouho se každý večer věnuji zkoumání svého těla. Nejsem sice žádná modelka, ale podle toho, kolik chlapů se za mnou otáčí, bych neřekla, že jsem nepřitažlivá. A to je možná prapůvod všeho toho.

Měla jsem přítele, no spíš snoubence, měli jsme se brát. Já jako věčná studentka jsem nebyla žádná extra partie, jak mi ostatně dala najevo i jeho matka, když nás představil. Zato on byl, pohledný a úspěšný mladý podnikatel s perspektivní kariérou, no zkrátka sen každý malý holky. Samozřejmě že se našli konkurenti, ale on si s nimi uměl vždy velice elegantně a zárověň razantně poradit. A to jak v práci tak v soukromí. Byla jsem zamilovaná, hodně zamilovaná. Říkala jsem, že bych pro něj udělala snad cokoli a on tvrdil to samé. Brzo jsem však měla přijít na to, jak podstatné je tam to "snad".

Jednou jsme se domluvili na schůzce. Klasika, romantická večeře v oblíbeném podniku, nic originálního. Sejít jsme se měli na místě. Dorazila jsem téměř včas (pět minut je snad ještě v pohodě, ne?), posadila se ke stolu a čekala. Objednala jsem si víno, abych se trochu uvolnila, celodenní lítání po zkouškách bylo docela stresující. Čekám deset, petnáct, dvacet minut.....nic. Po hodině mě to přestávalo pomalu bavit. Zkouším mu volat, ale telefon nebere ani doma ani v kanceláři. Odhodlávám se k nějhoršímu a volám své nastávající tchýni, zda neví kde se její synáček ráčil zdržet. Ta mi s náležitým zdržením po všemožných radách a poučeních nakonec sdělila, že její syn, ÚSPĚŠNÝ A ZAMĚSTNANÝ MUŽ, má nějáké naléhavé jednání a ať ho laskavě neobtěžuji, že se mi jistě ozve, až bude mít čas. No klasika, ještě že s jeho předrahou matinkou nebudeme sdíle společný ani dům ani město. To bych brzy skončila v Bohnicích v pěkně vypolstrovaný místnůstce.

Tak na to se taky můžu..... Zaplatila jsem a vyrazila k domovu. Naskočila jsem do mhd a po půl hodině vyskočila nedaleko domova. Vím, že bych neměla, ale cestu domů si většinou zkracuju přes park. Ve dne je to pohoda, v noci se tam ale pekelně bojím. A navíc mám dneska strašně divný pocit. No co, vyšlo to už tolikrát, tak proč by ne dneska? Ale stejně přes park skoro běžím a když zaslechnu nějáký kroky a praskání nedalekého křoví, skoro se zastaví srdce. Naštěstí jen nějáká paní se psem. No, mít takovouhle bestii místo psa, tak se do parku večer asi taky nebojím.

Konečně, náš dům. Vchodové dveře zachytím, kdosi odchází. Ve výtahu začíná klasické pátrání v kabelce. Kde mám sakra ty klíče?

Vystupuji z výtahu a dál se prohrabávám kabelkou. Musí na mě být opravdu pohled, ještě že na tomhle patře bydlím jenom já. Sousední byty jsou zatím prázdné. Začínám na sebe mít pěknej vztek. Už celkem hlasitě nadávám a rezignovaně se chystám vysypat obsah kabelky na rohožku, když.......

Temnota pomalu ustupuje, otvírám oči a snažím se utřídit myšlenky.

Kde to jsem, zatraceně? Okolo je tma, nic nevidím. Ležím, pravděpodobně na nějáký matraci, je měkká. Ale co se stalo? Byla jsem přeci v restauraci, pak jela domů, stála přede dvěřmi a hledala klíče. A pak....

Vybavuji si nějáký stín, někdo mě chytil zezadu kolem ramen, zacpal mi pusu......chtělo se mi najednou hrozně spát.

Chci se zvednout, nejde to. Postupně zjištuji, že jsem připoutaná, nemůžu se pořádně hýbat. No tak to je malér!

Začínám lehce panikařit. Kdo, proč? Snažím se uvolnit pouta, a moje panika dorůstá maximálních rozměrů. Najednou se ozve zvuk klíčů v zámku, někdo sem jde! Jsem už dost vyděšená, ale těžko někam uteču. Dveře se pomalu otevírají a dovnitř padá trocha světla. Vidím jen obrys postavy, je vysoká a poměrně statná. Vchází dovnitř a mizí ve tmě místnosti. Najednou se rozsvěcí světlo, na druhé straně pokoje. Je to muž, něco kolem 35let, delší hnědé vlasy. Nebýt situace, docela by se mi líbil. Prohlížím si ho, on se na mě taky dívá a usmívá se. Ale tak zvláštně... Najednou mám pocit, že jeho úsměv pro mě nic dobrého něznamená. Jde ke mně a já konečně sbírám myšlenky a jsem schopná ze sebe něco vypravit. "Kdo jste? A co chcete? Hned mě pusťte...." Nestačím ani dokončit proud otázek. Nevím jak, ale najednou stál vedle mě a dlaní mi zacpal pusu. Má obrovské ruce, překryl mi půl obličeje a k mé smůle i nos, takže nemůžu dýchat. Začínám sebou zoufale házet ve snaze dostat se ke troše vzduchu, ale drží mě pevně. Dívá se mi do očí a dává si prst na ústa. Kývám hlavou, že rozumím. Před očima se mi už dělají černá kola, takhle se udusím!

Ještě chvilku na mě zírá a pak konečně povolí stisk. Nikdy bych nevěřila, jak úžasný může být takový nadechnutí.

Sedl si vedle mě na postel. Pořád mě pozoroval.

Pak se sehnul a k mému zděšení vytáhnul z boty nůž! Celá jsem se rozklepala strachy. Teď mě určitě zabije! Pozoroval mě, ty jeho oči mě děsily. Kdyby aspoň promluvil! Nemohla jsem odtrhnou pohled od jeho očí, a tak mě strašně vyděsilo, když se mě na tváři dotkl špičkou toho nože. Nepořezal mě, jen mi přejížděl po kůži hrotem tak, že jsem cítila chlad čepele. Z tváře pomalu sjížděl na krk, na prsa a pak se zastavil na srdci. To už jsem nevydržela a začala potichu brečet. Bála jsem se promluvit nebo vydat jakýkoliv zvuk. Dal mi celkem razantně najevo, že mám být zticha, a já ho nechtěla dráždit. Vyloženě si můj strach užíval, bylo na něm vidět, jak ho baví mě takhle děsit. Pokračoval po břiše pořád níž, vyhnul se klínu a přejížděl nejdřív po levé. pak i po pravé noze. Ke klínu se vrátil až po té. Cítila jsem, jak lehce přitlačil a tiskne mi čepel na klitoris.

"Sakra, nějákej úchyl, tak to sem v háji,"blesklo mi hlavou.

Kupodivu mě nezačal rozřezávat oblečení, ale provazy, které mě poutaly kolem kotníků.

Měla jsem volné nohy, mohla jsem ho zkusit kopnout, ale nepřišlo mi to v tuhle chvíli zrovna nejmoudřejší. Když odřízl pouta na nohou, naklonil se nade mě a přeřízl provaz kolem levé ruky. Chytil mi ji a zadíval se mi do očí. Takhle z blízka byl jeho pohled ještě horší. Nedokázal jsem se ani pohnout. Nechala jsem se odvázat a zcela bez odporu zvednout. Zkusila jsem se postavit, ale chytil mě a přitlačil zpátky do sedu. Od pasu odepnul policejní pouta. To ne! Dala jsem ruce za záda a zavrtěla hlavou. Chňapnul po mě a převrátil mě na břicho. Seděl mi na zádech a měla jsem pocit, že mi ty ruce snad vykloubí. Zacvakl mi kolem zápěstí pouta a postavil se. Vzal mě za rameno a zvedl do stoje. Začal mi upravovat oblečení a trochu i vlasy. Nechápavě na něj zírám a snyžím se o zcela výmluvný tázavý pohled. Jestli se mi povedl, se asi nedozvím, bere mě za loket a odvádí do vedlejší místnosti.

Tady je ale světlo, hodně světla, takže po předešlé temnotě a šeru si teď připadám jako krtek. Mžourám a snažím se zorientovat v prostoru. Jsme v nějákém pokoji, světlý nábytek, stěny, všechno bílé. To mě trošku děsí, působí to dost sterilně. Když dorazíme doprostřed pokoje před sedačku, můj průvodce se zastaví a gestem ukáže na zem. Pochopila jsem a sedám si. Jenže můj turecký sed mu zřejmě nevoní, aranžuje mě do sedu na patách.

...::: Tip pro Vás: Svorky na bradavky :::...
Sexshop Sexujte.cz

"No to snad zvládnu, hlavně žádný odpor, pak to třeba přežiju," říkám si a snažím se zachovat klid. Slyším hlasy, někdo přichází. Chci se otočit a podívat se, ale můj mlčenlivý průvodce mě chytí hlavu v týle a drží mi ji skloněnou. Nezbývá mi něž čekat.

Hlasy se blíží a vstupují do pokoje. Jeden mi přijde podivně známý, ale ustrašený.

Vidím jen nohy čtyř mužů, kteří obsazují sedačku přede mnou.

"To je ona?"ptá se někdo.

"Ano, je. Chytili jsme ji před bytem,"odpovídá kdosi za mými zády.

"A viděl vás někdo? Nebudou problémy?"vyptává se první hlas.

" Ne pane, na patře nikdo jiný nebydlí a hluk nebyl žádný."

"Výborně. Tak se do toho dáme." ukončuje první hlas debatu. Neodvažuju se ani pohnout, ruka mi stále tiskne hlavu. Že mám být ticho mi sice nenaznačili, ale vzhledem k tomu, že o mně mluví jako když tu nejsem, nebudu se zbytečně připomínat. Nerada byh se důvěrněji seznámila s nožem svého opatrovníka.

Z mých myšlenek mě vytrhuje hlas "pána" : "Tak ho přiveďte, ať to vyřídíme."

Kdosi za mými zády odchází a vzápětí se vrací ještě s někým. Usazuje ho do křesla po mém pravém boku a vrací se za mě.

"Tak vás tu vítám, madam," osloví mě pán. Trhnu sebou, nečekala jsem to. Ruka mi zvedne hlavu a já vidím tvář asi padesátiletého, lehce prošedivělého muže. Nemám ale příliš času si ho prohlížet, protože vzápětí se podívám vpravo. Tak proto mi byl jeden hlas povědomí. Můj snoubenec. Obličej má samou krev a šrám. " Romane?" oslovím ho. Poplašeně se na mě podívá a mlčí. "Romane! Co se to tu děje? Kdo jsou ti lidi?" ptám se. Dívá se na mě a .... Tolik smutku jsem v těch očích ještě nikdy neviděla. Otáčím se zpátky na šéfa bandy a ptám se: "Můžete mi někdo laskavě vysvětlit, co se tu děje?"

" To víte že ano, slečno," odpovídá a mile se na mě usměje. Další smrtonosný úsměv. Tady se mi líbí čím dál tím míň.

" Věc se má asi tak. Zapůjčil jsem před časem tady panu Romanovi jistý finanční obnos. Nemalý finanční obnos. A on se dosud neměl k jeho splacení, proto tato malá schůzka.

Pane Romane, ptám se vás naposled, zaplatíte do zítra dlužnou částku i s úrokem?"

" Říkám vám, že nemohu, nemám k dispozici tolik peněz, obchody nejdou.....musel bych prodat firmu......."

" A budete schopen zaplatit tedy alespoň polovinu?"

" Zítra? To...já... nevím, nemůžu vám slíbit, že ty peníze seženu. Musel bych.... je to složité....." koktá můj budoucí životní partner a já začínám tušit pořádný průšvih.

" Pane Romane! Očividně vám schází patřičná motivace k činu!" povídá pán, a pak s úsměvem dodává: "Ale já vám ji dodám, nebojte příteli. Pokud vím, máte se příští měsíc ženit, je to tak?"

" Ano, je, ale ...."

"Ale na svatbu, a v tom se jistě shodneme, potřebujete též nevěstu, že?"

"Co.... cože?" koktá Roman a nechápavě se na něj podívá.

" Snažím se vám naznačit pane, že díky vašim dluhům bude vaše krásná snoubenka nějáký čas užívat naší pohostinnosti. A vy buď zaplatíte polovinu zítra a zbytek do data vaší svatby, nebo budu nucen učinit jistá opatření."

" Jaká opatření?" ptá se Roman.

Já jen oba nechápavě sleduji a snažím se to srovnat v hlavě. Roman a dluhy? To je přece pitomost, vždyť on by si přece nepůjčil. A navíc takhle mimo banku.....

" Věc se má tak, pane Romane. Vaše dluhy jsou velké a vaše snoubenka opravdu překrásná. Pokud nedostanu své peníze zpět od vás, budu nucen je požadovat po ní."

" Ale...ale já žádné peníze nemám.." snažím se vykoktat. "Ráda bych zaplatila Romanovy dluhy, ale jsem studentka, já...."

" Já vím," přerušuje mě pán mávnutím ruky. "Vím, že žádné peníze nemáte, ale můžete je vydělat, a to celkem snadno."

"Ale....jak?" ptám se s obavami.

"Jste velice krásná žena, slečno,"odvětí mi.

"Tak to ne, na to zapoměňte! Nebudu kvůli tomu šlapat!" začínám křičet a snažím se vstát. Ale můj průvodce za mnou stále stojí a v mžiku mě chytá a strhává zpět na zem.

" Klid slečno, to ani nebude nutné,"odvětí šéf. " Ne tak, jak si myslíte. V této zemi existuje rozsáhlá komunita vlivných a bohatých lidí, kteří mají jistou slabůstku."

" Slabůstku....?"nechápavě na něj zírám.

" Slabost pro krásné ženy, které jsou jim plně oddány."

" Já...asi vám tak docela nerozumím.."krčím rameny

"Mluvím o otrokyních slečno," vypálí na mě najednou.

"COŽE? Otrokyně?? Tak na to zapomeňte! Nebudu dělat štětku kvůli pár tisícům!" křičím naštvaně.

" Pár tisícům?" dívá se na mě pobaveně: "Slečno, vidím, že pan Roman se vám nepochlubil. Jeho dluhy u mne k dnešnímu dni činí něco málo přes osm desítek milionů korun."

" Co, tolik? Romane, jak...?" nechápu. To přece nemůže být pravda. Ale nepříjemným překvapením pro dnešek asi ještě neodzvonilo.

" Ano, tolik. A proto jistě chápete, že trvám na jejich vrácení. Ale zpět k vám. Je to prosté. Tato komunita se věnuje bdsm. A pořádá své vlastní aukce, aukce otrokyň a otroků. A jsem si jist, že se jistě najde někdo, kdo rád zaplatí dluhy vašeho snoubence výměnou za vás."

" Počkejte, to... to přece nejde, nemůžete mě prodat, vždyť...budou mě hledat, nahlásí to policii a ....nemůžete mě takhle unýst a prodat......" jsem absolutně vyděšená. Otrokyně, prodat, aukce - to přece nejde! " Přece po mně nemůžete chtít, abych do konce života žila jako........za osmdesít milionů....to...." dochází mi argumenty, moje zděšení a nepochopitelnost situace mě připravují o logiku a schopnost jakékoliv úvahy.

" Ale neblázněte, rozhodně ne na celý život. Řekl bych, že při této ceně a vašem vzhledu to bude tak čtyři, pět, šest let maximálně."

"CO?!" Oni to ty cvoci myslí fakt vážně.

"Ale uklidněte se slečno, předpokládám, že k tomu vůbec nedojde. Pokud váš přítel zítra zaplatí polovinu dlužné částky, nemusíte se ničeho obávat a po zaplacení druhé poloviny, kterou zajisté sežene co nejdříve, vás propustíme a vy stihnete bez potíží svatbu v termínu."

Nedostává se mi slov. Tohle přece není možný, to se mi musí zdát. Určitě se každou chvíli probudím a bude to zas všechno v pohodě. Jo, nejspíš, celý se mi to jen zdá, asi právě zaspávám nějakou zkoušku a mám jen zlý sny.

Zas ten hlas: " Takže domluveno, pane Romane. Budu vás očekávat zítra ve své kanceláři v šest hodin odpoledne. Pro případ, že by se vám podařilo sehnat celou částku, bude tam s námi čekat i slečna. Takže zítra!" vstává a podává Romanovi ruku. Ten ji tiskne a pomalu se otáčí k odchodu. V půli cesty se na mě obrátí a zašeptá: "Promiň, lásko." a pak zmizí ve dveřích.

Celý mi to pořád nedochází, oni to celý myslí vážně!

Někdo mě chytá za ruce a staví na nohy.

" Slečno, je mi to líto, ale musím odejít, mám ještě nějakou práci. Ale Boris se o vás postará a bude vám dělat společnost." povídá šéf a vzápětí se balí a odchází.

Zůstávám stát uprostřed pokoje a snažím se to všechno nějak pochopit. Nutno poznamenat, že zatím zcela bezúspěšně.

Boris, můj mlčenlivý strážce, mě bere za loket a odvádí zpět do tmavého pokoje. Posadí mě na postel a naznačí mi, ať tak zůstanu. Otevírá dvěře na druhé straně pokoje, před tím jsem si jich nevšimla. Vedou do koupelny. Ukáže mi do dveří. Vstávám a procházím kolem něj. Zastaví mě a odemyká mi pouta. Sláva, zápěstí úž skoro necítím. Jdu k toaletě a když se otočím, zjišťuju že pořád stojí mezi dveřmi a pozoruje mě.

"Můžete odejít, prosím? Chci se vykoupat a dojít si..." ukazuju na mísu. Zavrtí hlavou a pořád mě pozoruje. Chci se začít rozčilovat, ale můj močový měchýř hrozí výbuchem, tak ho alespoň žádám, ať se otočí. Sláva, otočil se. Rychle si stahuju jeansy a kalhotky a s úlevou dosedám. Po vykonání potřeby se chci obléknout, když zas nějákým nepochopitelným způsobem během nanosekundy překoná celý třímetrový prostor koupelny a stojí nade mnou a vrtí hlavou. Chci se bránit, ale je mi to hodně málo platné. Chytne mě jednou rukou kolem pasu a zárověň i za ruce a z kalhot mě jednoduše zvedne a sebere mi je. Snažím se zakrýt si rukama klín, to ho kdo ví proč popudí. Zahodí mé oblečení do kouta chytá mě za ruce a ukazuje na sprchoví kout. Dotáhne mě k němu a naznačí mi, ať se svléknu. Nejdřív vrtím hlavoum že ani omylem. ale zkuste odporovat majiteli prvotřídní půlmetrové čepele z nerez oceli. Váhavě si stahuju tryčko a posléze a dost neochotně zahazuju i podprsenku. Rychle se otáčím zády a vstupuju do sprchového koutu. Chci za sebou zavřít, ale on jde za mnou! A je k mému zděšení taky nahý! Tak to je na mě trochu moc. Dost razantně a taky hlasitě protestuju, ale asi ho opravdu nesmím štvát. Má ruce jako kleště, chvíli se s ním peru, ale jeho to spíš baví, než namáhá. Po chvilce odněkud vyndává pouta a zacvakne mi je kolem zápěstí. A to není to nejhorší, nadzvedne mě a za pouta zavěsí k malému háku ve stropě. Chvilku dumám, na co může mít proboha normální člověk ve stropě u sprchy hák. Ale vzápětí mi dochází dvě základní věci: Ať tu bydlí kdokoli, není to normální člověk a taky určitě nejsem první, která tu takhle visí. V ruce se mu opět objevuje nůž a mě opouští veškeré další myšlenky na odpor.

...::: Tip pro Vás: Růžové silikonové rty :::...
Sexshop Sexujte.cz