Pergamen část 8. Autor: Diana

Hodnocení

V úterý ráno jsem líně otevřela oči. Venku bylo zataženo a pršelo. Déšť bubnoval na střechu, což mě uklidňovalo. Spala jsem špatně, protože jsem přemýšlela nad tím, co se včera stalo, proč Diatelo nedokončil to, co začal a na co měl evidentně chuť a proč jsem byla tak mokrá...

Otočila jsem se na druhý bok, zachumlala se do peřiny a měla v úmyslu ještě usnout. Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. Rychle jsem zavřela oči a začala pomalu oddychovat. Někdo opatrně vešel do pokoje, zavřel za sebou dveře a něco odložil na postel k mým nohám. Pak se posadil vedle mě a asi mě sledoval. Ucítila jsem Jeho vůni. Co ode mě chce? Proč nepromluví? Položil mi ruku na bok. Trhla jsem sebou.

"Otevři oči, koloušku, vím, že nespíš."

Nepohnula jsem se.

"Mám pro tebe snídani..."

Přestala jsem dělat drahoty a otevřela oči.

"Dobré ráno, koloušku.", usmál se na mě.

"Dobré ráno. Pane." odpověděla jsem ostražitě.

"Máš hlad?" U mých nohou byl položený tác s jídlem. Po pokoji voněly čerstvé houstičky. Polkla jsem naprázdno, vysoukala se do sedu a při tom si držela peřinu pod krkem.

Přisunul tác blíž, vzal čistou utěrku a okraj mi zasunul za výstřih, abych si nedrobila do postele.

Zase mě bude krmit, ach jo. Zaryla jsem nehty do peřiny, a poslušně kousala křupavou housku namazanou jen tak máslem a k tomu silný černý čaj. Kdybych to mohla konzumovat samostatně, byla bych naprosto spokojená.

"Včera jsi mi udělala velkou radost."

O včerejšku bych radši nemluvila.

"Můžeš mi tykat."

Vdechla jsem kousek housky a zakuckala se. Když už jsem začala téměř modrat, tak se mě nejistě zeptal, jestli mě může uhodit. Zuřivě jsem zakývala hlavou a on mě lehce bouchnul mezi lopatky. Kývala jsem, že ještě, tak se osmělil a praštil mě pořádně. Konečně to bylo venku.

On mi zmydlil záda tak, že jsem se v zrcadle sama poznala jen stěží a pak měl obavy mě uhodit, když jsem se dusila?! To jsem nechápala.

"Dneska nemusím nic zařizovat, takže jsem se rozhodl, že se ti budu celý den věnovat."

To snad ne, kdyby to řekl snad jakýkoli jiný chlap, mé srdce by plesalo, teď jsem ale byla velmi znepokojena.

Když jsem se nacpala k prasknutí, z velké části proto, abych oddálila to "věnování se", odnesl prázdný tác. Na nic jsem nečekala a běžela do koupelny, převlékla se a když se vrátil, seděla jsem na ustlané posteli. Sednul si ke mně a za ramena mě položil. Necítila jsem se moc bezpečně.

"Ukaž mi záda."

Otočila jsem se na břicho a lehce si vyhrnula tričko.

"Řekl jsem, ukaž mi záda." vzal za okraj trika a roztrhnul ho až ke krku. "Je to tak složitý, udělat to, co po tobě chci?!"

Zmateně jsem přemýšlela nad tím, proč tak najednou vybouchnul.

"Dostaneš pět ran navíc."

"Ano, Pane." hlesla jsem.

Smetanovou podprsenku s růžovými a béžovými vyšitými kytkami mi rozepnul sám. Pak mi mazal záda nějakou mastí a vyžíval se v tom, takže mu to trvalo hrozně dlouho. Když se dosyta nabažil, šel si do koupelny umýt ruce.

"Lež a ani se nehni." štěknul a byl pryč. Moje poslušná odpověď zanikla v třískotu dveří.

Když se vrátil, hodil na postel klubko bílých provazů. Polilo mě horko. Ležela jsem stále na břiše, ruce mi přivázal do rohů postele a já jsem neměla odvahu se bránit. Pracoval pomalu a pečlivě, několikrát kontroloval, jestli to nikde neškrtí, což mě přivádělo pomalu ale jistě k šílenství.

"Diatelo! Mobil!" ozvalo se z chodby.

Kieran mu předal zvonící mobil a Diatelo si na chodbě stoupnul tak, aby na mě viděl. Mluvil potichu, ale z toho, co jsem zaslechla bylo jasné, že bude muset odjet.

...::: Tip pro Vás: Jemná saténová pouta :::...
Sexshop Sexujte.cz

"Lehká změna plánu, zlato." potvrdil mojí teorii. "Musím něco zařídit. Až se vrátím, odvedu tě dolů a odbudeš si svůj trest, aby se ti to moc nenahromadilo," pravil rozhodně a při tom mi přivazoval kotníky k rohům postele. Zamrazilo mě v zádech. Ještě to všechno překontroloval a pak odešel. Dole bouchly několikeré dveře, venku nastartovalo auto a pak se rozhostilo ticho. Musím něco vymyslet...."dolů" už se mi nechtělo ani za nic. Snažila jsem se vykroutit, ale nešlo to a na uzly jsem nedosáhla, byly někde pod postelí. Pak mé srdce zaplesalo radostí, pod polštářem mám přeci nůž!! Jenže na polštáři byl přehoz a na něm moje hlava. Byla jsem rozhodnutá, že i kdyby mi měly ruce i nohy odpadnout, tak ten nůž vydoluji. Oddechovala jsem jako při maratónu, odřela si zápěstí i kotníky, ale nakonec se mi to podařilo. Držela jsem ten nůž v ruce!

Trvalo mi celou věčnost, než se mi povedlo přeříznout provaz vedoucí k pravé ruce. Ani jsem se moc nepořezala, spíš jen poškrábala. Pak už to šlo hladce. Srdce mi bušilo námahou, strachem a radostí. Podívala jsem se z okna, stále pršelo, na dvoře stálo moje auto, v domě naprosté ticho. Pootevřela jsem dveře na chodbu a poslouchala - ticho. Jen mi přišlo, že strašně nahlas dýchám. Pak jsem si rychle zapnula podprsenku, oblékla jiné tričko, mikinu a větrovku. Potichu jsem scházela po dřevěných schodech, které vrzaly jako rozladěné varhany. Všechny dveře z obýváku byly zamčené. Na chodbě těsně vedle dveří do sklepa viselo několik svazků klíčů, ale ani jeden nebyl od žádných dveří, tak jsem si je všechny nacpala do kapsy. Zbývalo mi jen okno v kuchyni. Svoje boty jsem našla v botníku na chodbě. Otevřela jsem okno a zděsila se nad tou výškou. Nechtělo se mi ztrácet další čas a jít hledat lano, i když jich tu někde muselo být nepočítaně. Rukama jsem visela za parapet a než jsem se stačila pustit, tak mi prsty sklouzly samy, ale dopadla jsem celá, nezlámaná. Běžela jsem s nadějí k bráně, ale ani jeden klíček nepasoval ani k vratům ani k dvířkům, takže jsem mohla zapomenout na auto... Šla jsem ke kůlně a zkoušela klíčky. Předposlední pasoval.....snad jsem zachráněna. Jsem! Žebřík byl hned u dveří a možná byl až příliš dlouhý. Chvíli mi trvalo, než jsem ho vyprostila, pak jsem zamkla kůlnu, klíče strčila do kapsy a táhla žebřík ke zdi. Vylezla jsem nahoru a zjistila, že se nedostanu na druhé straně dolů, protože tam byl namotaný ten zatracený drát a přepadal přes vnější okraj zdi. Toho drátu jsem se bála. Co teď? Zoufale jsem se rozhlížela kolem a můj zrak padl na nedaleký strom s mohutnými větvemi.

Slezla jsem zase zpátky, přesunula žebřík ještě dál, vylezla opět nahoru a s použitím veškeré své obratnosti a síly ho vytáhla a položila na nejbližší větev. Jako po lávce jsem přešla ke kmeni, žebřík posunula blíž do koruny, aby nebyl hned vidět, klíčky z kapes pověsila na větve a hbitě seskočila dolů na zem. Zaplavil mě opojný pocit vítězství a náladu mi nemohl zkazit ani stále stejně vytrvalý déšť. Neodvážila jsem se jít po cestě, abych se mohla včas schovat, kdyby se vraceli. Šlo se mi špatně, prodírala jsem se roštím, přeskakovala kameny a občas mi ujela noha po mokrém kořenu. Ještě jsem se nedostala ani k rozcestí, když jsem uslyšela a pak i uviděla jeho auto. Skrčila jsem se a když projelo, běžela jsem pryč jako o život.

Na rozcestí jsem se rozhodla pro cestu vpravo, zdála se mi nejširší. Za chvíli jsem musela zpomalit, střídala jsem chůzi s během a intenzivně se modlila. A pak najednou se přede mnou v mlze objevila silueta domu. Hurá!! Když jsem přiběhla blíž, zjistila jsem, že to je rozpadající se chatrč. Prázdná. Nešlo se v ní ani schovat, protože střecha byla děravá a stropy se propadaly. Cesta vedla ještě kousek a pak končila u jezírka ve skalách. Asi starý lom, dávno opuštěný. Chtělo se mi brečet, ale přeci to teď nevzdám. Dál lesem se mi nechtělo. Běžela jsem nazpátek k rozcestí a před ním seběhla z cesty vpravo a doufala, že narazím na cestu, která vedla z rozcestí přímo. Snad bude tahle ta správná. Zdálo se mi, že zase slyším auto jedoucí od domu. Běžela jsem o to rychleji a když už jsem si myslela, že jsem se ztratila, rozeznala jsem cestičku před sebou. Les tady byl hustší, auto by tu projelo jen za cenu toho, že si seškrábe lak na obou stranách a možná i zapadne v bahně, což bylo jedině dobře.

Uklouzla jsem po mokrém kořenu a posadila se do nacucaného mechu. Nadávala jsem, nepříjemně to studilo, oblečení se na mě lepilo, v botách mi čvachtalo, déšť neustával, byla mlha, bolely mě nohy a nemohla jsem popadnout dech. Někde přede mnou křupla větev. Ztuhla jsem v předtuše setkání s hladovou divou zvěří, která mě bez pochyby sežere. Schovala jsem se za strom, jako kdyby mě to mohlo spasit a napínala zrak ve směru toho zvuku. Pak jsem rozeznala zadek grošovaného koně s jezdcem.

"Pomoc!!" zvolala jsem nesměle a vyřítila se za nimi. Šli dál, jezdec měl na sobě dlouhý tmavý plášť a klobouk.

"Prosím, pomožte mi! Pomoc!!" to už jsem ječela a málem se přerazila o kořen. Seslalo mi ho samo nebe!

Konečně mě uslyšel a obrátil koně. Asi to byl chlap, klobouk měl naražený hluboko do očí. Už jsem byla u něj, mlela něco o tom, že mě unesli a týrají mě, on se ke mně sklonil, podával mi ruku, abych mohla vyskočit za něj a zašeptal:

"To víš, že ti pomůžu...."

Do mých očí se zabodly zelené - JEHO, proklaté zelené.

Pokračování příště....

...::: Tip pro Vás: Černý kožený obojek :::...
Sexshop Sexujte.cz