Pergamen část 30. Autor: Diana

Hodnocení

Naše dohadování mi přišlo směšné, jenže on evidentně očekával odpověď, protože mi odepnul jedno gelové ramínko od podprsenky.

„Nelžu, Pane.“ pravila jsem unaveně pod tíhou jeho donucovacích prostředků.

Odepnul mi i druhé ramínko a jemnou látku shrnul na úroveň šatů. Chtěla jsem se vysmeknout, ale lehl si mezi moje stehna, takže jsem nemohla vstát a pevně mi svíral levou paži, abych se moc necukala. Pravá ruka mu zůstala volná, mezi dva prsty vzal bradavku a začal jí jemně kroutit. Přála jsem si, aby mi ten šátek vrátil na oči. Když se mu zdálo, že se příliš ovládám, sklonil se, držel mě za obě paže a vzal druhou mezi zuby. Sál jí a přestal teprve až když mi unikl přidušený vzdech.

„Tak se přesvědčíme.“ Troufalý jako vždy.

Vyhrnul mi šaty nad boky a chtěl mi stáhnout kalhotky. Roztáhla jsem nohy ještě více od sebe a mírně zvedla jedno stehno, aby nešly stáhnout ani o kousek. Vzal je na jedné straně a jednoduše je rozerval. Chvíli jsme se prali, než mi došly síly.

„čeho se bojíš?“

„Tebe!“ vyprskla jsem.

„Já ti přece neublížím, koťátko. Jestli jsi se netěšila, tak tě dneska nechám odpočívat,“ uklidňoval mě, „ale jestli ano, tak s tím budu muset něco udělat. Nemůžu zklamat tvoje očekávání...“

„Nemám žádná očekávání! A už vůbec ne, co se tebe týče!“ chtěla jsem ho kopnout.

Jednou rukou si mě přitáhl za šátek a políbil mě. Pak mě prudce odstrčil, za šátek zaháknul palec a celou svou vahou se opřel o sedadlo. Pravou rukou mi zajel mezi stehna a já jsem nebyla schopná s tím nic udělat.

„Ty jsi mokrá!“ předvedl dokonale překvapený výraz, skoro mi to vyčítal. „Lhát se nemá...“ tohle byla výčitka i hrozba zároveň.

Trucovitě jsem zavřela oči. Vrněl blahem, ale po chvilce ruku odtáhl.

„Podívej se na mě.“

To bych teď studem nedokázala. Zopakoval mi to ještě jednou. Sevřela jsem víčka ještě pevněji.

„Udělej to.“ Přikázal tiše, mrazivě. Poslechla jsem.

„Víš, proč jsi tady?“

„Protože jsem měla zábrany přejet tvého známého!“ Šlehla jsem po něm očima. Usmál se.

„Zábran máš docela dost, to je pravda, ale my jsme se o něco vsadili.“

„Vsadili jsme se o víkend, takže doufám, že v neděli budu zpátky doma. Pane.“ Vmetla jsem mu okamžitě do tváře.

„Donutila´s mě připočítat k tomu nějaké úroky.“

„Ty jsi toho dosáhl nefér prostředky.“ oponovala jsem.

„Nefér?!“

„Sahal jsi na mě!“ křičela jsem.

„Jen proto, aby ses tak dlouho netrápila. Sama víš, že by to dopadlo úplně stejně, jen o chvíli později...Ale nebylo by to pro tebe tak intenzivní a já jsem chtěl, aby se ti to líbilo. Hodně líbilo. “ zastrčil mi pramen vlasů za ucho.

„Kecy!“ jeho asi opravdová starost o moje blaho a navíc to pečovatelské gesto mě neskutečně vytočily.

„Jsi tu pro moje potěšení.“ říkal to klidně, ale bylo to varování, ta hádka ho přestala bavit. Neodpověděla jsem, můj vzdorovitý pohled mluvil sám za sebe. „A uděláš, co - „

„Ne.“ přerušila jsem ho stroze. Nevím, proč jsem ho tolik provokovala, k takové nepříčetnosti mě dokázal dohnat jen on.

Nechal mě tam sedět, polonahou a beze slova odešel. Když se vrátil, v ruce držel klubko provazů, ale všechna ramínka mi vrátil do původní pozice. Hned jsem se cítila lépe a chtěla jsem, aby mi to vydrželo, takže jsem se nebránila, když mě vzal za loket a vedl k topení. Tam mě posadil na zem na čistý ručník, za který jsem mu byla dokonce vděčná, původní podobu mých kalhotek už neuvidím, tím jsem si byla jistá. Druhými pouty mi přicvakl levé zápěstí k topení a ty původní otevřel. Nebránila jsem se, nechtěla jsem si odřít zápěstí a zatím mi neubližoval. Jestli mě tu nechá sedět svázanou, aspoň si na chvíli odpočinu, schválně, koho to přestane bavit dřív.

Skrčil mi levou nohu a svázal mi jí tak, abych jí nemohla narovnat. Pravé zápěstí mi přivázal z vnější strany levého kolene. Tohle je moje oblíbená protahovací pozice, vypadalo to velmi slibně. Levý kotník připevnil k topení, odepnul mi levé zápěstí, vzal ručník a po hladké podlaze mě odtáhnul tak daleko, aby se provaz k topení napjal.

Já nechci sedět v prostoru, já se chci opřít o zeď! Ale když jinak nedá... Levé zápěstí mi přivázal pod pravou rukou k pravému stehnu a kotník přitáhl k noze od gauče. Pak vstal, prohlédl si svoje dílo a usmál se. Jsem docela ohebná, takže mi nedělalo nejmenší problém takhle sedět.

Asi minutu.

Pak to začalo být nepohodlné, ale pořád jsem čekala, co přijde.

Nepřišlo nic.

On si asi ohříval v kuchyni jídlo. Tvář jsem si položila na pravou paži a snažila se ignorovat narůstající bolest v kyčlích a zádech. Pak jsem pochopila, že už nic dalšího ani nepřijde, protože tohle bohatě stačí samo o sobě. On se přesunul do obýváku, jedl a při tom se na mě občas podíval, ale nevím, jestli mě skutečně viděl. Snažila jsem se nějak si ulevit, ale vždycky mě rozbolel další kloub a ten původní stejně nepřestal bolet.

„Až to nebudeš moct vydržet, tak řekni,“ pravil s plnou pusou, „nevim, jak moc to bolí, nikdy jsem to nezkoušel.“ mával ve vzduchu vidličkou. Věřila jsem mu jen poslední čtyři slova.

Pomalu jsem připouštěla myšlenku, že řeknu cokoli, aby mě rozvázal... a potom mu vyškrábu oči.

Dojedl, talíř odnesl, vrátil se zpátky a začal si číst nějaký časopis.

Definitivně jsem se rozhodla, že řeknu cokoli bude chtít, možná to i udělám a oči mu nevyškrábu. Jako by mi četl myšlenky, zvedl se a sedl si ke mně. I nepatrný dotek jeho oblečení na mém mě bolel.

Bolelo mě všechno. Asi to věděl, protože se mě nijak nesnažil dotknout.

„Chceš mi něco říct?“ tázal se zvesela.

„Ano.“

Hrozivé ticho.

„Ano, Pane.“ opravila jsem se.

„Poslouchám...“

„Nevím, co chceš slyšet, Pane.“ prosila jsem unaveně.

„Nejdřív se omluv za svojí drzost.“

„Omlouvám se za svou drzost, Pane.“ Vyhrkla jsem rychle, ale asi to neznělo moc pokorně, protože bolest byla nesnesitelná.

„Hodná...“ pravil s přehnaným údivem.

„A teď mi řekni, že jsi tu pro moje potěšení a -„

„Rozvaž mě...prosím...“ Přerušila jsem ho

...::: Tip pro Vás: Kovová pouta S&M :::...
Sexshop Sexujte.cz

Cosi v mém hlase ho přimělo mi okamžitě vyhovět. Odvázal mi levé zápěstí a pravý kotník od gauče, takže jsem nemusela mít roztažené nohy a přitáhl si mě k sobě. S úlevou jsem se o něj zády opřela a cítila, jak mu klidně tluče srdce. Zavřela jsem oči a vypustila z úst tu hroznou větu:

„Jsem tu pro tvoje potěšení, Pane.“

„Už budeš rozumná?“ ptal se s tváří přitisknutou do mých vlasů.

Pokývala jsem hlavou, což v tu chvíli mělo větší váhu, než slova. Rozvázal všechny provazy a pak mě objal. Brala jsem to jako omluvu, za tu bolest, kterou mi způsobil, aby dosáhl svého. Schoulila jsem se, zavřela oči a nechala se konejšit. Něco mi broukal do ucha, jehož lalůček ožužlával.

„Musím tě potrestat...“ šeptal mi dál, stejně příjemným tónem.

„Vždyť jsem se omluvila!“ vyhrkla jsem zděšeně.

„Ano, za to, že jsi byla drzá,“ zkonstatoval věcně, „ale tys mi lhala...“ obvinil mě tak vážně, jako by to byl hrdelní zločin.

Schválně nic nedělal, nijak mě nedržel a vychutnával si můj zmatek a vnitřní boj, jestli ho mám něčím praštit nebo ještě chvíli počkat, jak se situace vyvine. Rozhodla jsem se vyčkat.

„Stoupni si za gauč.“ přikázal mi.

Tenhle nevinný příkaz jsem splnila. On zůstal sedět na zemi.

„Vyhrň si šaty a ohni se přes opěradlo.“

Tahle pozice by mi přišla značně ponižující s kalhotkami, natož bez nich. Led pod mýma nohama byl ale hodně tenký. Viděla jsem na něm, že má v případě mé neposlušnosti v plánu něco trýznivějšího než je sezení v pozici masochistického lotosového květu na podlaze. Proto jsem zapřela samu sebe a váhavě se předklonila jen tak hluboko, abych dosáhla konečky prstů na sedačku. Diatelo vstal, já jsem s cuknutím otočila hlavu, abych mu viděla do tváře. Sundal si tričko a já se začala modlit, ať to mám rychle za sebou.

„Předkloň se víc, ohebná jsi dost.“

Podívala jsem se mu do očí, jestli na tom skutečně trvá.

Trval.

Ve výhledu mi teď bránilo vypolstrované opěradlo gauče, ale slyšela jsem, jak si rozepíná kalhoty. Pak si z nich vytáhl pásek.

Pásek?!

„Ne...“ vydechla jsem zničeně. Kupodivu mě slyšel.

„Nebude to moc bolet, jen si tě ještě trochu připravím.“ přemlouval mě, jako kdyby to záviselo na mém rozhodnutí.

„Já tu nevydržím stát, Pane.“ Chtěla jsem mu tím říct, že mu chci vyhovět, ale takhle to prostě nepůjde.

„Je ti špatně?“

„Ne.“

„Tak co se děje?“ byl netrpělivý, snad poprvé se stalo, že nevycítil můj problém.

Narovnala jsem se, tohle nemůžu vysvětlovat v téhle pozici a do opěradla. Oči se mu zúžily nesouhlasem, ale mlčel.

„Jestli chceš, abych tu takhle zůstala, budeš mě tak muset přivázat!“ Vyštěkla jsem, popudila mě hlavně jeho netrpělivost a možná i nechápavost, i když jeho šlo jen těžko označit za nechápavého. Zato můj rozum zřejmě zůstal kdesi za vraty, když jsem dokázala říct nahlas něco takového...

Diatelo zůstal na okamžik stát jako opařený a pak se rozesmál. Mně na mém záchvatu otevřenosti nepřišlo směšného vůbec nic, celá rudá jsem se otočila zády k němu a podrobně studovala strukturu potahu na gauči. Pásek upustil na zem, přistoupil ke mně zezadu, něžně mě objal, políbil do vlasů a pak mi znovu nandal šátek. Pochopil to.

Nechala jsem si svázat zápěstí k sobě a byla ráda, že se na to nemusím dívat. Ruce mi přivázal někam dopředu tak, abych se nemohla zvednout, ale mohla jsem se pohodlně opřít o předloktí. Slyšela jsem ho za sebou, ale pásek do ruky ještě nevzal. Pak jsem ucítila okolo kotníku provaz, jenže místo aby pokračoval okolo druhého kotníku, donutil mě rozkročit. Pozdě jsem prohlédla... Škubala jsem kotníkem ve snaze provaz skopnout nebo mu ho vytrhnout z ruky, ale nepodařilo se mi to, jen se mi nepříjemně zaryl do kůže.

„Chtěla jsi svázat...“ vysmíval se mi.

„Ale ne takhle!“

„No, to sis měla rozmyslet dřív, než jsi o to žadonila, klisničko.“ Zachechtal se svému vtipu.

„Já jsem nežadonila a nejsem klisnička!!“ všechna jeho oslovení pro mě byla stravitelná, až na tohle.

„Tak přestaň kopat.“ smál se dál a uvazoval mi druhou nohu.

„Chci rozvázat!“ křičela jsem, když jsem skončila nejen s vyšpulenou zadnicí, ale ještě široce rozkročená.

Slyšela jsem zacinkat přezku a vzápětí dopadla první rána.

„Já nechci! Jsi bídák!!“

„Tak chceš nebo nechceš?“ smál se mi mezi několika dalšími ranami.

„Nechci! Okamžitě mě rozvaž!!“

Zadek mě nepříjemně pálil, jak na něj dopadala jedna rána za druhou.

„Nechceš? Tak se přesvědčíme...“

„NE!!!“

Pohladil mě a když ucítil mokro, řekl:

„Já myslím, že chceš, ale nevíš, jak si o to máš říct, kočičko.“

Nadechovala jsem se k další nadávce, ale on do mě plynule zajel, celou mě vyplnil a mě se v tu chvíli myšlenky pomíchaly. Byl to zvláštní pocit, připadala jsem si jako kuře na rožni, teď už mě nic nebolelo, jen to pálilo a hřálo, mimo jiné. Kousala jsem se do rtů, abych nezačala skučet narůstajícím vzrušením. Za chvíli se mi zhroutil na záda, ale brzy se odkulil a odvázal mě.

Kdyby mi to stud dovolil, otráveně bych si povzdechla. Poslal mě do koupelny, mechanicky jsem kladla nohy na schody, ještě připitomělá pocity, které ve mně dokázal vyvolat a které přebíjela frustrace a prázdnota. Potřebovala bych dokončit to, co on začal, ale nikdy bych se toho neodvážila s vědomím, že mě při tom může nachytat. V mém pokoji ani koupelně nebyl pochopitelně klíč. Osprchovala jsem se studenou vodou, abych se vzpamatovala. V pokoji jsem si chtěla obléct zpátky své šaty, ale místo nich seděl na posteli Diatelo a v ruce držel nějaké jiné oblečení. Beze slova mi odebral ručník a nastavil mi kalhotky tak, abych do nich mohla vkročit. Chtěla jsem si je obléct sama, ale nedovolil mi to. Moc jsem neprotestovala, aby si to nerozmyslel, ale neměla bych nic proti tomu, kdyby se mě teď chtěl dotýkat.

„Dočkáš se, neboj.“ řekl, jakoby mi četl myšlenky a já jsem zčervenala. „A bude to stát za to.“ Dodal, protože se v duchu něčím bavil. Jeho lišácký úsměv rozezvučel varovné zvonky v mém mozku. On se takhle přede mnou nikdy nechvástal, neměl to zapotřebí.

„A teď mě dobře poslouchej.“ řekl najednou vážně, poté, co mě oblékl do trička s širokým výstřihem a krátké bokové sukně. Ještě podkolenky a dva copy a vypadám jako školačka. Moc jsem ho nevnímala.

„Dokud ti to nedovolím, nesmíš se udělat.“ Díval se na mě a mně to nějak nedocházelo. Chytil mě za ramena a lehce se mnou zatřásl.

„Jasné, drahá?!“

„To nebude problém,“ odpověděla jsem znechuceně, když mi to konečně došlo, „Pane.“ Co si o sobě vůbec myslí? Rozhodla jsem se, že budu tak pokorná, tak poslušná a při tom tak chladná, až mu z toho bude zle. Nakonec bude prosit on mě.

„Pojď se mnou do kuchyně.“ Na můj očividný výsměch nijak nereagoval.

Už na schodech mi sdělil, že chce, abych navařila jídlo na tři dny dopředu. Vaření mě baví a jestli se od minule ve vybavení kuchyně nic nezměnilo, co se týče nástrojů a hlavně surovin, tak si to užiji. Na tři dny... to bude trvat docela dlouho... takže si nejspíš půjdu rovnou lehnout. čekal mě krásný, klidný večer.

Vrhla jsem se k lednici a s úsměvem přes rameno se ho ptala, kde má zástěru.

„Klekni si.“ Odpověděl mi.

Bude kázání? Kde co je? Co má jak rád? To má ale smůlu, protože vařím tak, jak to chutná mně. Koneckonců, nikdo ho nebude nutit to jíst... Zvesela jsem spočinula na dlaždicích a s blahosklonným úsměvem očekávala pár dobrých rad.

Ze stolu vzal obojek. Ten hnusný, široký pruh černé kůže!

Podívala jsem se na něj zlostným pohledem – jestli to uděláš, budu tě do konce života nenávidět a po smrti tě budu chodit strašit.

„Musím ještě něco udělat a nemůžu tě hlídat.“ vysvětloval mi omluvně.

V duchu jsem ječela rozhořčením, nahlas jen nechápavě lapala po dechu. Natáhl se ke mně a připnul mi ho, neucukla jsem, ale hlavu jsem nesklonila, měla jsem jí hrdě vztyčenou. Naznačil mi, že mám vstát. Jak já to nesnáším!

„Spokojen?“ otázala jsem se ledově. „Pane?“

K obojku přicvakl malým zámečkem řetízek, vylezl na stůl a druhý konec připevnil dalším zámečkem na tyč, která visela ze stropu po celé délce kuchyně. Pak beze slova odešel. Já jsem zůstala tiše zírat a zírala jsem ještě chvíli poté, co za ním zaklaply dveře. Ani se je neobtěžoval zamknout. To bylo donebevolající pošlapání mé lidské důstojnosti. Chytila jsem řetěz rukama a snažila se urvat buď zámeček nebo rovnou celou „vodící“ tyč.

Při práci mě to fyzicky vůbec neomezovalo, ale pro mojí ješitnost to byl devastující pocit. A zvuk jedoucího řetězu po tyči byl utrpením pro moje citlivé uši. Stála jsem tam jako zvíře a když jsem si dala židli pod tyč, mohla jsem se dokonce posadit. Kdyby mi upadlo něco na zem, zvedala bych to hodně obtížně. Mohla jsem dojít až k oknu, ale žádné vyklánění se nekonalo. Do obýváku pouze dva kroky a konec výběhu. Představa krásného večera vzala za své tak rychle, jak rychle jsem jí zkonstruovala. Nemohla jsem si ani dojít pro nic ke čtení, když jsem čekala, až se něco dovaří. čert aby to vzal!

Pokračování příště...

...::: Tip pro Vás: Měkký obojek s vodítkem :::...
Sexshop Sexujte.cz