Pergamen část 28. Autor: Diana

Hodnocení

Z rohu místnosti přitáhl bytelný stůl. Možná to byl ten, na kterém jsme tu obědvali, nicméně te ď mu k dokonalosti chyběl bílý damaškový ubrus a všechen ten porcelán a stříbro. Diatelo se ještě jednou ujistil, že ho dotáhl na centimetr přesně tam, kde ho chtěl mít a pak se otočil ke mně. Těšil se tak strašně moc, že to nedokázal zakrýt. Tentokrát si to užije především on. Usmíval se a já jsem měla chuť zařvat, jestli bychom už nemohli proboha začít, aby to bylo za mnou, protože z jeho výrazu se mi rozklepaly kolena. Na chvíli jsem přestala vnímat, co se děje okolo a oddala se ničivé síle svých vlastních černých představ.

Diatelo uhodil dlaní do stolu a já jsem poskočila leknutím.

„Lehni si.“

Uklidnilo by mě, kdyby mě na chviličku objal, ale on nevypadal, že by o něčem takovém byť jen přemýšlel.

Odhodlaně jsem tedy vykročila ke stolu, a on mi zastoupil cestu. Naprosto samozřejmě vztáhl ruce na knoflík mých šortek, rozepnul zip a stáhl mi je. Stála jsem klidně a nebránila se, smířená s tím, že bude pokračovat, ale když odložil šortky, natáhl mi zpátky kalhotky, které se poněkud sesunuly a posadil mě na stůl.

„Sundej si podprsenku a polož se.“

Dívala jsem se na něj v němé otázce, jestli to opravdu myslí tak, jak to řekl, ale on o mě nezavadil ani pohledem a něco připravoval u stěny. Rozepnula jsem si podprsenku, stáhla ramínko a vytáhla jí druhým rukávem ven. On mi jí vzal a za ramena mě položil na studenou desku. Nemám zase tolik kilo, aby mi přeci jen sem tam nevykukovala z masa pod kůží nějaká kost a v těch místech to nepříjemně tlačilo už te ď. Nedal mi ani polštář pod hlavu. Měla bych být ráda, že mi zbyly kalhotky a tričko, ale tato zdánlivě příznivá skutečnost mě naplňovala děsivým podezřením, že to dopadne ještě o něco hůř, než si myslím.

„Lež klidně.“ zavrčel podrážděně, když jsem marně hledala nějakou pohodlnější pozici. Svázal mi zápěstí k sobě a ruce mi upevnil někam těsně za hlavu. Pak přešel k mým nohám. Měla jsem je skrčené a položené, jako bych ležela na boku, protože stůl na mě nebyl dost dlouhý. Diatelo mi nechal nohy tak a jeden kotník mi přivazoval. Poloha s přetočenou pánví přestala být za chvíli snesitelná a já jsem přemýšlela, jak mu to dát co nejméně rušivě najevo. Než jsem stihla vymyslet vhodnou formulaci, přetočil mě na záda sám a mně se ulevilo. Druhý kotník mi roztáhl k druhé straně, ale mohla jsem mít kolena skoro u sebe. Pak odešel stranou a tahal ze stropu nějaké lano. Smysl jeho počínání mi došel až ve chvíli, kdy se moje kotníky začaly přesouvat směrem vzhůru. Nepřivázal mi je k nohám stolu, jak jsem si myslela, ale k nějaké tyči. Z tohoto úhlu pohledu se mi vlastní nohy zdály štíhlejší a delší, než jsou ve skutečnosti, což bylo pozitivní a jako úlevová poloha od bolavých nohou to bylo také naprosto vynikající, ale na to by bohatě stačila poloviční výška... ten výhled bych holt oželela. Přestal, až když moje kotníky trčely téměř kolmo ke stropu.

„Nebudeš křičet a nebudeš se hýbat.“

Chtěla jsem se zeptat, jestli by tedy bylo možné vycukat se a vyřvat předem, ale rovnou jsem slízla první štiplavou ránu na vnitřní stranu pravého stehna.

„čekám.“ ucedil, když jsem se ani poté neprobrala.

„Ano, Pane.“ vysypala jsem ze sebe okamžitě.

Nevím, čím mě mordoval tentokrát, asi to byly důtky, se kterými si hrál na začátku, ale bylo mi to vcelku jedno. Štípalo to na stehnech tak, že jsem zvedala pánev a uhýbala do strany. Kdyby rány dopadaly jinam, asi bych vydržela nehnutě, nebyla to velká bolest, ale byl blízko takových míst, že mi pud sebezáchovy prostě nedovolil jen tak ležet. Po třech dalších ranách mu došla trpělivost a přestal.

„To nejde vydržet...“ omlouvala jsem se.

„Vydržíš toho daleko víc, Diano.“ ubezpečil mě.

„Já to nedělám schválně.“ hájila jsem se. To ono samo.

„Jak myslíš, beruško, přivážu tě, ale bude to delší.“ rozhodl Diatelo.

Urovnal mi tričko, cítila jsem nějaký popruh přes břicho, nechtěla jsem zvedat hlavu a provokovat ho, dost pevně ho utáhnul přes pánev, tlačil mě na stehnech a na kyčelních kostech. Nepříjemné pálení při dalších ranách jsem mohla ventilovat jen pohyby hrudníku a to už mu nevadilo, ale mně to tolik nepomáhalo. Křičet jsem si netroufla a ze začátku to ani nebylo potřeba. Jak čas plynul, tato potřeba se stávala velmi naléhavou a neodbytnou. Modlila jsem se, aby ho už konečně začalo bolet rameno nebo ho chytila křeč a přestal. Po neúnosném množství ran byly mé prosby vyslyšeny, jenže po krátké přestávce muka pokračovala dál. Nástroj si přehodil do druhé ruky. Jenže tuhle neměl tak šikovnou a občas se trefil náhodně nebo možná záměrně do hodně citlivých míst a to už jsem úplně potichu nevydržela. Ale snažila jsem se vydávat pouze neartikulované tiché zvuky, abych ho nerozzlobila. Litovala jsem, že jsem nevydržela na začátku v klidu, te ď už bych to možná měla za sebou.

Když mi po tvářích stekla několikátá zoufalá slza, přestal definitivně, slyšela jsem, jak odložil to, co měl v ruce. A pak promluvil a okamžitě tím zarazil vlnu úlevy, která se chystala přelít přes moje tělo.

„Posledních deset. Budeš počítat a už můžeš křičet.“ sdělil mi lehce zadýchaný.

Chce ze mě vytlouct duši? Diatelo povolil provaz a moje nohy spustil níž. Vyděsila jsem se ještě víc. Kam mě proboha hodlá bít? Podívala jsem se po něm a viděla, že v ruce drží jeden prut. Napřáhl se, myslela jsem, že rána prosviští vzduchem, ale dopadla na moje levé chodidlo.

„Jedna,“ vypravila jsem ze sebe automaticky, když jsem se vzpamatovala. Pochopila jsem, proč počítám, až po třetí ráně na levé chodidlo. Když jsem byla schopná vyslovit číslovku, byla jsem schopná přijmout další. Ale já už jsem nechtěla mít sílu na další a tak jsem prostě po čtvrté mlčela. Jenže po nějaké chvíli mi sekl pátou a pak ještě jednu, než jsem pochopila, že tudy cesta nevede.

„Šest.“ Vypravila jsem ze sebe těžce oddychujíc a periferním viděním jsem tušila, že mu poklesla ruka.

„Spletla jsi se, začínáme od začátku.“ řekl nevzrušeně, jakoby oznamoval skóre při tenise.

„Nee...“ zatmělo se mi před očima.

„Jestli se ti to nelíbí, můžeme začít úplně od začátku.“ pronesl klidným, smířlivých hlasem.

„Chceš mě zabít?! Už nemůžu!“ ptala jsem se přesně s tou směsicí zoufalství a hrdosti, o které jsem si myslela, že by na něj mohla zapůsobit.

„Můžeme začít na úplně jiném místě, jestli ti to vyhovuje víc, kvítečku, ale nakonec stejně dostaneš na chodidla deset a ráda je odpočítáš. Dej na mě.“ Nezapůsobilo na něj vůbec nic.

„Dobře...“

„Já jsem si to hned myslel...“

Na pravé chodidlo mi přistála rána.

„Jedna.“ řekla jsem ihned. Byl natolik velkorysý, že ztrápené levé chodidlo nechal ještě chvíli odpočívat.

Zatínala jsem nehty do desky stolu a lokty si kryla obličej, jakoby mě to mohlo ochránit. Když jsme byli u pěti, tak mi sdělil, že mi chtěl dát deset dohromady, ale protože jsem nespolupracovala, bude to deset na každé. Bez tohoto upřesňujícího sdělení bych se klidně obešla, výjimečně bych nemusela vědět úplně všechno. Snažila jsem se počítat tak rychle, aby si nemyslel, že trucuju a při tom tak pomalu, abych si bolestí nemusela vykousnout z vlastní paže kus masa.

„Deset.“ Zašeptala jsem tak potichu, že mě ani nemohl slyšet. Byla jsem zpocená, motala se mi hlava, přestože jsem ležela, protože bolest už balancovala na hranici, kterou bylo moje tělo ochotné snést. Nevím, jak to poznal, ale na čelo mi položil studený, mokrý hadr. Studené kapky mi z něj stékaly po spáncích a mísily se s mými slzami. Do úst mi strčil brčko a něžně mi nařídil, abych se napila. Bylo to sladké a docela dobré, ucucávala jsem se zavřenýma očima, nechtěla jsem ho vidět.

Sebral mi hadr z čela a zašeptal mi do ucha:

„Posledních deset.“

...::: Tip pro Vás: Pouta a maska na oči :::...
Sexshop Sexujte.cz

Odmítavě jsem otočila hlavu na druhou stranu. Na levé chodidlo nedával tak silné rány, ale bolelo to skoro stejně. Když vzduchem spíš než zazněla, tak jen zaševelila druhá desítka, nenáviděla jsem ho z hlouby své duše, ale na sebe jsem byla nakonec pyšná, že jsem nezačala ani ječet ani prosit.

„Byla jsi statečná, koloušku,“ řekl někde blízko mé hlavy, stále jsem měla zavřené oči a nemínila je otevírat, „ nejhorší bolest už máš za sebou, te ď si chvíli odpočiň.“

Děkuji za doporučení, samotná bych na to nepřišla, že mám te ď ležet a nic nedělat. Uvolnil mi ruce od stolu a pod hlavu mi dal polštář. Položila jsem si svázaná zápěstí na břicho a přemýšlela, jestli se mi náhodou nepokoušel sdělit, že se bude dít ještě něco. Mně to bohatě stačilo, momentálně bych byla ochotná odpřísáhnout cokoli a udělal téměř cokoli. Odepnul popruh a odvázal mi nohy od tyče. Očekávala jsem, že mi pomůže se zvednout, vypadalo to tak nadějně, ale přivazoval mi je znovu, tentokrát opravdu k nohám stolu. Chce se se mnou pomilovat? Na hraně stolu? Jindy ne zrovna lákavá přestava mi te ď byla zcela lhostejná. Znovu mi přivázal ruce nad hlavou, ale polštář mi nechal.

Pak vzal ze stojanu svíčku a postavil jí vedle mého levého boku. Ačkoli byla poměrně daleko, měla jsem z ní panickou hrůzu. Co kdyby se převrátila? Uklidňovala jsem se tím, že to by Diatelo nedopustil že na to milování chce jen dobře vidět. Byla jsem si tím jistá, když postavil ještě jednu vedle pravého prsa a pak mě škádlivě pohladil přes kalhotky. Sedl si na kraj stolu po mé pravé straně, vysoukal mi tričko pod prsa a položil ruku na břicho. Jeho teplá dlaň mi byla příjemná a když mi triko vyhrnul ke krku a laskal moje bradavky, přivřela jsem slastí oči, i když bych byla radši, aby to už neprotahoval a já jsem mohla opustit tuto místnost.

Přestal mě hladit a vzal jednu svíčku, asi mi chtěl lépe vidět do tváře, ale já jsem ho pozorovala s úzkostí, protože ji držel nad mým břichem. Díval se mi tak zvláštně do očí a snažil se mi pravděpodobně sdělit něco zásadního. Byla jsem otupělá prožitou bolestí, ale když upřel svoje oči na svíčku a trošku jí naklonil, ve zlomku vteřiny jsem pochopila.

„Nee...“ vypískla jsem a snažila se uhnout. Trvalo celou věčnost, než mi ta kapka dopadla na břicho. Nemohla jsem se zmítat příliš, i když by to šlo, protože jsem měla strach, že zvrhnu tu druhou svíčku a te ď už jsem si nebyla vůbec jistá, jestli by jí Diatelo zachytil.

Začala jsem ho hystericky prosit, slibovat, cokoli bude chtít a zapřísahala ho, ale během mého monologu mi na kolena dopadly další dvě kapky. Až když jsem vyhrožovala vlastní smrtí v důsledku prožitého šoku, položil svíčku zpátky a vyprsknul smíchy.

„Nebolí to tak, abys to nemohla vydržet.“

„Zkoušel´s to někdy?“

„Jistě.“ uzemnil mě.

„Ale určitě ne po takovémhle zážitku jako já!“ vřískala jsem.

„To sis měla rozmyslet na louce, drahá. Jsou chvíle, kdy vyžaduju absolutní poslušnost. Myslím, že už poznáš sama, které to jsou.“

Měla jsem iracionální strach, který se nedal vůlí zvládnout. Aspoň ne mojí vůlí.

„Můžeš křičet, můžeš nadávat, můžeš se cukat, ale bude se dít to, co chci já.“ Ubezpečil mě.

Právě proto, že mi dovolil a dokonce doporučil ulevit si křikem, jsem se zařekla, že zůstanu úplně zticha. Diatelo nechal druhou svíčku na místě, aby ještě zúžil můj manévrovací prostor a vzal si do ruky třetí. Další kapky mi dopadly na břicho, to jsem začala prosit a v hrůze zavřela oči. Poté, co jsem ucítila žhavé bodnutí na levém prsu, jsem propadla panice a začala ječet. Neřekl ani slovo a mučil mě dál. Ani pravé prso nezůstalo ušetřeno jeho řádění. Cítila jsem totální bezmoc smíchanou v nepříjemném poměru s absolutní hrůzou. Nevím, jak se mi to podařilo, ale omdlela jsem vleže. Procitla jsem rozvázaná, na boku, pod dekou, se studeným hadrem na čele.

„Byla jsi úžasná, holubičko.“ pohladil mě po rameni.

Nechci být úžasná. Pomalu mě posadil, připnul mi obojek a za řetízek mě po čtyřech vedl do mé koupelny. Bylo mi to jedno. Tam připnul vodítko nad mojí hlavu a osprchoval mě. Osušenou mě pak položil na postel, připnul vodítko k pelesti a odešel. Vrátil se za chvíli s tácem plným jídla. Odložil ho na stolek a vzal z něj tubu s mastí, kterou mi natřel nejvíce bolavá místa.

„Te ď budeš držet a pak ti dám najíst. Jestli se budeš bránit, přivážu tě k posteli tak, aby to bolelo a stejně tomu neujdeš.“ pronesl tvrdým, smrtonosným hlasem. Zdálo se mi, že odsud odcházel v dobré náladě, něco dole ho muselo vytočit.

Vnitřně jsem se zachvěla v neblahé předtuše, i když to nebylo vidět. Položil mě na břicho a pod pánev mi sroloval velký polštář. Myslela jsem si, že se v něm probudil soucit, když mi přidržel před ústy aspoň sklenici ředěného džusu s brčkem. Nenechal mě ale vypít ani třetinu a já hloupá si myslela, že netrpělivostí. Položila jsem si hlavu na matraci a začala v duchu prosit všemohoucí sílu, aby mi dala sílu, přežít to, co bude následovat.

„Dej ruce vedle hlavy.“

Okamžitě jsem to udělala, ale stejně jsem neunikla trestu – palčivému plácnutí přes zadek.

„Ano, Pane.“ zaznělo poněkud opožděně.

„Te ď budeš mlčet. Nechci slyšet jediné slovo. Rozuměla´s?“

Rychle jsem pokývala hlavou. Nepoznávala jsem ho, štěkal na mě příkazy jeden za druhým.

„Hodná.“ Jeho hlas zněl trochu klidněji.

„Roztáhni nohy od sebe.“

Mé pozadí trčelo do výšky uprostřed postele a on měl ničím nerušený nejen výhled, ale i přístup k vlhké jeskyňce mezi mými stehny.

„Víc.“ upřesnil.

Vzhledem k předchozím událostem a jeho náladě jsem poslechla bez odmlouvání. Pohladil mě po zádech a po hýždích a chvíli to vypadalo, že mě chtěl jen vyděsit, jeho ruce mě ukolébaly téměř ke spánku. Odtrhla jsem víčka od sebe, až když zajel prsty do mokré úžlabiny. Prozkoumával mě prstem a pak dvěma. Cítila jsem něco studeného, bylo mi to nepříjemné, ale mlčela jsem. Gel za chvíli zteplal, nechápu, proč mě s ním patlal, vůbec to nebylo třeba. Zajížděl prsty dovnitř a jemně masíroval napjatou pecičku, až se mi touhou zavíraly oči. Jenže to nebylo touhou. Pak do mě zasunul dvě asi kuličky. Zatočila se mi hlava, připadala jsem si jako opilá.

K mému zděšení jsem zanedlouho ucítila něco studeného i mezi půlkami a když Diatelo začal gel důkladně roztírat, konečně jsem pochopila, proč jsem toho džusu nemohla vypít moc. Chtěl, abych to věděla, abych byla při vědomí, ale při tom vláčná a poddajná. Dávku odhadl nebo spíš odměřil naprosto přesně. Prsty jedné ruky mi pronikal do pochvy a přemísťoval obě kuličky a druhou hladil zapovězené místo na mém těle. Má mysl byla příliš otupělá na to, abych se zmohla na slůvko protestu nebo aspoň dokázala zarazit vlny rozkoše, které pustošily moje tělo. Když svěrač ustoupil tlaku jeho prstu, sevřelo se mé lůno v křeči a pak ještě v několika dalších, menších.

Po tom, co mi právě provedl, bych se nejradši vrhla po té sklenici, vypila jí do dna a na všechno zapomněla. Z mých jalových úvah mě probralo škubnutí vodítka. Dovedl mě do koupelny a trval na tom, že mě umyje. Naštěstí neměl nic proti tomu, když jsem otočila hlavu a nechala si spadnout vlasy tak, aby mi neviděl do tváře. Pak mě znovu uvázal k posteli, jakoby mé trápení nemělo mít konce. Krmil mě a já už jsem nebyla tak malátná a propadala se hanbou. Nedokázala jsem se mu podívat do očí, ani když mi zvedl bradu a nařídil mi to. Chtěla jsem mu vyhovět, ale stud mi to nedovolil. Naše oči se setkaly jen na kratičký okamžik a myslím, že věděl přesně, co se mi odehrává v hlavě. Měla jsem z něj děsivý strach a zároveň mě zoufale vzrušoval. Pustil mojí bradu a už mě netrápil, i když mučením by se dalo nazvat i to jídlo. Poté, co mě nakrmil, mi dal vypít zbytek džusu. Vypila jsem ho do dna, toužila jsem uniknout realitě... nebo sama sobě?

Diatelo mě chytil pod koleny, posunul mě níž a hlavu mi zabořil mezi stehna. Měl obratný jazyk, ale dlouho to nevydržel a nalehl na mě. Měla jsem volné ruce, ale byla přivázaná za krk. Připadala jsem si hůř, než svázaná a ten pocit trval docela dlouho, protože bezvědomí díky jídlu nepřišlo tak rychle, jak bych si byla přála. Diatelo byl v ukojení svého chtíče důkladný a vynalézavý. Převracel mě do všech možných pozic a nabodával na svoje kopí hlubokými rytmickými pohyby. Připadala jsem si čím dál víc jako hadrová panenka a konečně mě pohltila tma...

Pokračování příště...

...::: Tip pro Vás: Souprava hedvábných lan :::...
Sexshop Sexujte.cz