Pergamen část 24. Autor: Diana

Hodnocení

Když jsem ho tak poslouchala, začala mi naskakovat husí kůže. V půlce věty odběhl pryč jako malé dítě nadšené vlastním nápadem. Já jsem zůstala schlíple stát na místě a zírala do zdi. Z dlouhého stání mě bolely nohy a bylo mi na omdlení. Sebrala jsem ze země prostěradlo, omotala si ho okolo těla a posadila se. Měla jsem dojem, že Diatelo a můj skorozachránce spolu mají nevyřešené účty. Nevěděla jsem, jestli jen co se týče koní nebo i ženských nebo jestli je to zaměnitelné jako oko za zub a zub za oko.

Konečně se otevřely dveře a vzápětí se ozvalo mrazivé: „ Nedovolil jsem ti sednout.“

Vyskočila jsem na nohy tak rychle, až se mi zamotala hlava a nechala sklouznout prostěradlo zpátky na zem. Asi byl s mou reakcí spokojen, protože to dále nekomentoval.

„Secvičíte si s Elinor dráždivý tanec a obě se při tom budete postupně svlékat.“ Diatelovy oči svítily nadšením, „Pak se spolu nahé trochu pomazlíte, ale jen lehce, nic erotického.“

Lehce?! Nic erotického?! Se ženou?! Naše představy erotiky a toho co je pro mě ještě únosné, se diametrálně rozcházely.

„Myslím, že to bude dokonalé, obzvlášť, když teď nikoho nemá...“

Téměř jsem ho neposlouchala a snažila se sama sebe moc neděsit myšlenkami na to, že by to nemuselo skončit u dívání se.

„...a nebude mít ani jednu z vás...“ částečně se mi ulevilo, „...ty představy ho zničí.“ Sevřel ruku v pěst ve vítězném gestu. Konečně skončil se svým monologem a podíval se na mě.

„Jsi poněkud bledá...“

„Jsem bledá všude, jak už sis mohl všimnout,“ odsekla jsem, „Pane.“ Dodala jsem sladce.

„Jsi drzá, krasavice.“ z rozradostněného marnivého dítěte byl rázem chlap, ze kterého byla cítit naprostá převaha a kontrola nad situací. Sklopila jsem oči a čekala na trest, ale zaznělo jen:

„Tak co, pomůžeš mi?“ ptal se medově jako kdyby se jednalo o hodinu kancelářské práce navíc.

Když teď řeknu, že ne, schytám to všechno najednou, počínaje tím, že jsem si sedla. Ano říct nemůžu, protože při představě, že se mě dotýká jiná žena a má to vypadat jako mazlení, mě poléval studený pot. Nehledě na ten tanec před tím a to všechno před zraky cizího chlapa, kterého jsem viděla poprvé v životě. Škoda, že to nebylo naposledy. Diatelo si moje mlčení vyložil naprosto správně. Jako absolutní nesouhlas. Přejel mi prsty po paži.

“Možná ti vadí to, že to nebude mít patřičný konec, hm?“ ptal se ironicky, ale já jsem nechápala, co tím myslí.

„Když budeš tak hezky připravená, bylo by škoda tě nepomilovat...“

Před lidmi!?! Z té představy se mi udělalo fyzicky nevolno.

„...podle mě by to byl naprosto dokonalý konec, ale přeci jen jsem chtěl brát ohled na tvůj jemnocit a stydlivost...“

Vzal prostěradlo, hodil mi ho přes ramena a posadil mě na lavici, o pár vteřin později bych se tam sesunula sama...

„Tak pověz, jak bys to chtěla? Jen s Elinor nebo i se mnou? Nechám tě vybrat, ale musí to stát za to.“ jeho poslední slova podbarvila hrozba.

„Já...tohle...ne-... nemůžu...“ snažila jsem se mu to vysvětlit.

„Máš hodinu na rozmyšlenou.“ Sdělil mi chladně. „Jestli mě rozzlobíš, mohlo by to taky skončit s Marcem nebo Kieranem.“ Dveře za ním práskly.

Kdyby mi vyhrožoval, že mě nechá napospas komukoli jinému, po dnešní žárlivé scéně bych mu nevěřila, ale co se týče jich dvou, nemohla jsem si být vůbec jistá. Zhroutila jsem se do lehu a začala mučit svojí mysl zbytečnými úvahami, přestože mi už nyní bylo jasné, že nakonec „dobrovolně a ráda“ udělám to, co po mně chce. Zase mě vedl někam, kde jsem ještě nebyla a nevím, jestli tam chci být.

Vztekle jsem vstala a začala přecházet sem a tam. Prostěradlo za mnou vlálo, nohy pleskaly o beton a moje myšlenky vířily místností. Jestli se brzy nedostanu na denní světlo a nezjistím kolik je hodin a co je za den, zešílím. Konečně se vrátil.

„Hm?“

„Zatancuju s Elinor tak, aby to splnilo účel.“ řekla jsem pevně.

„A při tom se svlíkneš a necháš Elinor, aby se tě dotýkala.“ Bylo to konstatování, nikoli otázka. Nicméně jsem si všimla, že se ode mě přílišná aktivita, co se týče toho dotýkání, nečeká.

„Nikdo jiný se mě ten den nedotkne.“ Včetně tebe, zůstalo nevysloveno a ani tohle nebyla otázka.

„Dobře,“ souhlasil Diatelo bez přemýšlení i s nevyslovenou podmínkou. Ten chlap ho musel něčím opravdu naštvat.

Odvedl mě do mého pokoje a dovolil mi se obléct. Všimla jsem si, že je nově převlečená postel a naleštěná koupelna. Obojí jsem po návštěvě dvou dospávajících opilců velmi ocenila. S Elinor jsme se odebraly na zahradu do zastrčeného koutu pod velkou lípu. Bylo odpoledne, ale Elinor mi nesměla prozradit, kterého dne. Podle mě byla středa, jenže jsem to nevěděla jistě, mohl být klidně čtvrtek. Neskutečně mě to vytáčelo.

I druhý den jsme se pokoušely secvičit něco, co by posloužilo Diatelově záměru. Venku bylo vedro, pražilo slunce, ale foukal slabý větřík. Pod lípou bylo docela příjemně, přesto jsme často odpočívaly. Bylo něco po poledni, když se k nám blížil Diatelo.

„Pojď se mnou.“ řekl mi vážně, když došel až k nám. Chtěla jsem jít poslušně za ním, ale chytil mě za loket a strkal mě před sebou až do domu. Připadala jsem si, jako když jsem něco provedla. Před schody do sklepa mě pustil. Dolů se mi nechtělo, naskakovala mi husí kůže. Otevřel první dveře vlevo, strčil mě dovnitř a poručil mi, abych si lehla na břicho. Prstem ukázal na lavici uprostřed místnosti. Nechápala jsem, co se děje.

„Co jsem provedla?“ zeptala jsem se s roztřeseným hlasem.

„Nic.“ Odpověděl klidně.

„Tak proč?“

„Chci, aby věděl, že patříš mně.“ Odpověděl nenávistně. Byl jako posedlý.

Já se přeci nenechám ztřískat jen proto, aby chlapovi B došlo, že patřím chlapovi A! Jednak je to směšné a jednak nikomu nepatřím!

„Můžu mu to říct!“

„Lehni si.“

„Postarám se, aby mu to bylo naprosto jasné.“ dodala jsem zoufale.

„Lehnout.“

„Prosím, Pane.“ Začala jsem popotahovat.

„Zasloužíš si ještě za ten ples.“ Zdál se být trochu obměkčen. Snažila jsem se si z oka vytlačit aspoň jednu slzu vzteku.

„Bude to?“

Začala jsem fňukat nahlas. Chňapl po mém lokti, ale já jsem instinktivně uskočila, otevřela dveře a vylétla schody nahoru takovou rychlostí, jako by mi hořelo za patami. V obýváku jsem porazila židli, která mi stála v cestě, prolétla postraními dveřmi, kterými jsme před chvílí přišli a málem porazila Marca s Kieranem. Diskutovali o kusu železa, který drželi v rukách, po mém přeletu železo se zařinčením spadlo na beton dvora, Marco se pro něj shýbnul a Diatelo do něj narazil, usuzovala jsem tak podle zvuků za sebou. Já jsem upalovala přes trávník mezi ovocnými stromy a i když běh rozhodně nepatří mezi mé silné stránky, souhrou štěstí a strachu, který mi dával téměř křídla, jsem měla slušný náskok. Podařilo se mi doběhnout do vzdáleného koutu zahrady, prokličkovat mezi okrasnými keři, kde jsem si trochu podrápala předloktí o růže a vyhoupnout se na první větev velkého jasanu. Brala jsem větve „po dvou“ a zastavila se až hodně vysoko v koruně, kde už hrozilo, že se se mnou zlomí kmen. Když jsem se podívala dolů, dostala jsem závrať a rozklepala se strachy. Bože, už mi není čtrnáct...jak to, že jsem se tenkrát vůbec nebála?

Diatelo stál pod stromem a nevěřícně kroutil hlavou.

„Pojď dolů!“

...::: Tip pro Vás: Mystim Hector Helix S - anální kolík pro elektrosex :::...
Sexshop Sexujte.cz

„Pojď ty nahoru!“ parafrázovala jsem oblíbenou pohádku a začala se chichotat. Kupodivu se rozesmál.

„Ty dostaneš, až slezeš.“

„Až naprší a uschne!“ přilévala jsem olej do ohně.

Foukl vítr a v úrovni střechy už úzký kmínek se se mnou zhoupl na stranu. Křečovitě jsem se držela rukama a nohy posunula o tři větvě níž. Viděla jsem, jak se k nám šourají Marco s Kieranem.

„Hm, dobrý.“ Zhodnotil Marco situaci, když si rukou clonil oči proti slunci.

Přemýšlela jsem, jak dlouho jsme si tenkrát vydržely s holkama povídat v korunách stromů. čas je o prázdninách podružná veličina, se kterou se moc nepočítá. Dvě, tři hodiny? Jenže to jsme měly vyhlédnutá pohodlná místečka, kde se dalo sedět, aniž by nám upadlo kostnaté pozadí a extra pohodlná místečka, kde se dalo i ležet, aniž by nám upadl kostnatý hrudník. V neposlední řadě tenkrát nesly větve o minimálně 5-10kg méně. Kritickým okem jsem se zadívala na větévky, kterým jsem svěřila svůj život. Pro jistotu jsem slezla o další dvě větve níž. Pronásledovatelé se mezitím vytratili a já jsem se pokoušela pohodlně usadit. Nějak mi to nešlo. Slezla jsem ještě níž, oči a uši na pozoru, kdyby se někdo blížil, abych stihla prchnout zpět a zkusila jsem si sednout. Měla jsem pocit, že neudržím rovnováhu a spadnu dolů. Tenkrát jsme se rukama držet nemusely a určitě ne takhle křečovitě jako já teď. Myslím, že jsem na chvíli nechtěně zabránila i toku mízy v kmeni. Nakonec jsem nasoukala pánev do úzké rozsochy mezi větvemi a zády se opřela o další větev. Nohy mi sice visely nepříjemně dolů vlastní vahou, ale nakonec jsem aspoň jednu opřenou mít mohla. Kdyby bylo potřeba, tak se odsud sice moc rychle nevyhrabu, ale měla jsem výhodu rozhledu. Opřela jsem si i hlavu a sledovala modré nebe skrz větve a listy. Zasnila jsem se a probraly mě až hlasy pode mnou. Vyšokovalo mě to tak, že jsem si skřípla kůži na stehně, málem ulomila dvě větve a to všechno zbytečně, protože se za mnou nahoru nikdo nesápal. Dole stála Elinor a Diatelo jí svazoval ruce okolo kmenu. Když po chvíli poodstoupil a lehce švihnul zápěstím, všimla jsem si, že drží bič.

„Přestanu, až slezeš.“ řekl to dost nahlas, abych to nemohla přeslechnout. Elinor se zmateně rozhlížela okolo, asi vůbec netušila s kým Diatelo mluví.

„Jsi srab!“ obvinila jsem ho.

Elinor se konečně podívala nad sebe a zakřičela:

„Zůstaň nahoře! Já jsem se – „ Marco jí do pusy nacpal roubík.

„Nehodlám se s tebou přetahovat v koruně stromu. Nejsem James Bond. čím dřív slezeš, tím míň to bude Elinor bolet,“ varoval mě Diatelo, Elinor se začala škubat a snažila se mi něco naléhavě sdělit. Buď ať slezu okamžitě nebo spíš ať neslézám vůbec bez ohledu na okolnosti, „a tím míň budu naštvaný.“

„Sadisto!“

Jen ho to rozesmálo. Došlo mi, že on to rozhodně jako nadávku nevnímá.

„Tak co, slezeš, ptáčátko?“

Elinor začala divoce kroutit hlavou na znamení nesouhlasu. Možná je tu dobrovolně, při svazování se nebránila. Ale to já v poslední době už taky ne.

Vzduchem začaly svištět rány. Při každé jsem sebou trhla. Elinor stála klidně a tiše. Jenže by nemohla křičet, ani kdyby chtěla. A do tváře jsem jí neviděla. Viděla jsem jen to, jak pevně svírá kmen stromu. Bylo mi jí líto a začalo se mi dělat zle.

„Přestaň!“ zařvala jsem hystericky.

„Přestanu, až slezeš.“ zopakoval klidně a napřahoval se k další ráně. Bylo mi jedno, co si o tom myslí ona, já jsem jen věděla, že už se na to nevydržím dívat. Sklouzla jsem dolů tak rychle, jak jen to bylo možné, přesto slízla ještě dvě. Když jsem konečně stála na zemi, Elinor se podařilo vyplivnout roubík a vyčítavě mi sdělit: „Jseš pitomá, tohle byla jen sázka mezi námi dvěma.“ Šlehla očima po Diatelovi. „A on to moc dobře ví!“

„To ještě neznamená, že se toho musím účastnit!“ odsekla jsem stejně ostře. Diatelo odvazoval Elinor a pak nás chtěl obě vzít okolo ramen.

„Budu vás mít zřezané obě stejně...“ vytrhla jsem se mu a chtěla utéct pryč. Lusknul prsty a mně se z toho zvuku málem srolovaly uši. Když mě Marco s Kieranem chtěli odvést zpátky do sklepa, dělala jsem všechno pro to, abych práh domu překročila co nejpozději. Byla jsem nepříčetná vzteky a frustrací. Museli mě částečně nést, částečně strkat a částečně tahat. Ještěže mám tak jemné a relativně krátké vlasy, že se nedají omotat okolo mužské dlaně. Diatelo si nakonec přesun do sklepa rozmyslel a rozhodl se, že mě přiváže ke sloupu na terase u bazénu. Marco s Kieranem mi drželi každý jednu ruku okolo sloupu, aby mi mohl Diatelo svázat ruce. Vytrhla jsem se jim a málem naznak spadla ze schodů.

„čubko praštěná!“ ulevil si Diatelo, „Počkej, já ti to spočítám.“

Vztekle odešel do domu, přinesl obojek a chtěl mi ho připnout. Cukala jsem hlavou tak, že jsem zavadila o Marcovu čelist. Jen lehce. On se naštval a zkroutil mi ruce za záda.

„Tři na jednu, zbabělci...“ cedila jsem skrz zuby, když mi Diatelo připínal obojek. Ten kus kůže na krku mě ponižoval. Vodítko přivázal ke sloupu hodně nakrátko.

„Chceš vidět, jak to vypadá, když jsou tři na jednu? Chceš to zažít?“ syčel mi do ucha. Nechtěla jsem, takže jsem stála klidně. Svázal mi zápěstí vedle sebe, jako bych ten sloup objímala. Marco s Kieranem odešli. Já jsem doufala, že mi ten obojek sundá, když už ho nepotřebuje a když už nezlobím, ale odepnul jen vodítko. Myslela jsem, že ho jde jen uklidit, ale vracel se s hadicí, kterou odvíjel až na terasu. Zatrnulo mi. Ta voda bude hrozně ledová, já nastydnu a umřu. Ne. Umřu ještě dřív na šok a podchlazení.

„Je teplo, bude to příjemné.“ sliboval Diatelo, když viděl můj úzkostí stažený obličej.

„Jsi jako čuně,“ domlouval mi, když jsem stále nedávala najevo žádné pochopení pro jeho nápad. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli se bojí, aby si neumazal bič, i když podle mého názoru jsem od toho stromu zas tak špinavá nebyla, ale raději jsem mlčela. Přitiskl se ke mně zezadu a natahoval se po zipu mých šortek. Ucukla jsem pánví do strany.

„Jsi strašně divoká, studená voda ti udělá dobře...“ vemlouval se mi tiše.

„Studená mi nedělala nikdy dobře, Pane. A navíc...to není příliš originální...“ ušklíbla jsem se.

„Dobře, beruško, umluvila jsi mě, studenou necháme na později.“ Dal ruce pryč i od zipu a když jsem se po něm udiveně ohlédla, obdařil mě pohledem „nakonec stejně bude po mém a ještě budeš prosit“.

Vzal do ruky tu odpornou věc a šlehnul s ní do vzduchu. Strašně jsem se lekla, ani nevydala jsem ani hlásku. Druhá rána se mi zaryla do stehna, kde to nepříjemně zaštípalo, ale dalo se to snést. Opřela jsem si tvář o sloup, který příjemně chladil a čekala. Na čekání nemám moc vlohy, ale teď bych se klidně pocvičila. Nebylo mi dopřáno.

Byli jsme tu jen my dva a nikdo nepočítal. Vlastně ani nebylo proč, Diatelo se neobtěžoval mi oznámit, jak moc se zlobí nebo jak moc mám vypadat „jeho“. Rány padaly jedna za druhou, téměř pravidelně, na záda, na stehna, na lýtka a ani po silnějších ranách mi nenechal čas se vzpamatovat. Ale zdálo se mi, že mě šetří víc než naposledy ve sklepě. Přesto jsem si přála, aby už byl konec. Ale Elinor to taky vydržela, tak musím taky. Po deseti ranách vzal hadici a postříkal mě. Bylo to docela příjemné a hlavně jsem byla ráda, že už to mám za sebou. Za celou dobu jsem ani nepípla. Přišel až ke mně a začal mi na pažích spojovat kapky vody. Tak už to neprotahuj a odvaž mě, myslela jsem si.

„Teď to bude hodně bolet. Nezkoušej být statečná.“

Zírala jsem na strukturu kamene před svýma očima a snažila se nějak mentálně uchopit smysl jeho slov. Než se mi to mohlo podařit, přerušil mé myšlenkové pochody zvuk párané látky. Další tričko v nenávratnu, pomyslela jsem si automaticky. Podprsenku naštěstí jen rozepnul a odhrnul i s cáry trička stranou. Poodešel a zasvištěla rána. Měla jsem pocit, že kdyby takhle zasáhl ten sloup, odštípne se z něj kus kamene. Před tím mě opravdu šetřil. Nekřičela jsem, protože to nešlo, hlas se mi pokaždé zadrhl v hrdle staženém prožívanou bolestí. Měla jsem pocit, že mě chce rozsápat na kusy a že se mu to daří. Někdy mi nechal až příliš času, někdy ihned po silné ráně přisvištěla další. Byla jsem napjatá jako struna, protože se nedalo vůbec nic očekávat. V předloktí jsem měla skoro do krve vyryté vlastní nehty. Při sedmé, vlastně sedmnácté ráně jsem na chvíli přestala vnímat, ale on si toho asi nevšimnul, protože se mi do hýždí zakousla další. A pak znovu a znovu. Přestala jsem v duchu počítat.

Postříkal mě ledovou vodou, což mě postrčilo blíž k vědomí než nevědomí a aspoň částečně utlumilo požár na mých zádech. Rozvázal mi ruce, ale já jsem zůstala stát opřená o sloup, nechtěla jsem se vůbec hýbat, všechno mě bolelo. Diatelo si mě přehodil přes rameno a odnesl mě dovnitř k bazénu. Kdyby mě nesl dál, asi bych ho pozvracela. Opatrně ze mě sundal mokré oblečení, donutil mě vypít vlažný čaj a pak mi něčím chladivým namazal záda a stehna. Jestli pro to chodí do lékárny, musí mít slevu za velkoodběr, za dobu, co tu jsem, už toho na mě spotřeboval docela dost. Pak odešel. Neusnula jsem, ale neměla jsem k tomu daleko. Ležela jsem se zavřenýma očima a snažila se nehýbat. Přes veškeré fyzické i psychické vyčerpání ve mně rostl vztek a v hlavě se mi rodil plán. Za tohle mi zaplatí. Mužskou ješitnost chápu a toleruji, ovšem pouze v rozumné míře.

Pokračování příště...

...::: Tip pro Vás: Obojek PicoBong Speak No Evil Choker Blue :::...
Sexshop Sexujte.cz