Pergamen část 22. Autor: Diana

Hodnocení

Byla z něj vidět jen tvář. Na hlavě měl tmavě zelenou látku, která mu spadala až k ramenům a okolo hlavy jí přidržoval široký barevně vyšívaný pruh. Krásně vynikla zrádná zeleň jeho očí. Na sobě měl dlouhou volnou tuniku se širokými rukávy, koukaly mu jen špičky černých bot a nahoře kousek krku s masivním zlatým řetízkem. Tunika byla lahvově zelená se svislými lesklými světlejšími pruhy od ramen dolů a okolo pasu měl pás, stejně vyšívaný jako čelenku. Na řetízku mu u pasu visela pochva na krátký mečík. Nedivila bych se, kdyby se uvnitř skrývala funkční ostrá zbraň. Jeho vzezření mě překvapilo, protože mu to zatraceně slušelo. Mozkem se mi mihla myšlenka, jestli má pod tou tunikou ještě něco nebo ne. Nezeptala jsem se. Na jednom ze svých aristokratických prostředníků měl masivní prsten s velkým zeleným kamenem, který by se mi jinak vůbec nelíbil, ale u něj jsem ho nevnímala jako zženštilost, nýbrž jako symbol moci. Vypadal jako šejk z nějaké naftové velmoci. Tím spíš jsem se nemínila podřizovat. Pohlédl na mě a pak na Elinor, která vysekla dvorskou poklonu a možná ještě zamumlala „Pane...“ Já jsem naopak ještě více narovnala ramena a hlavu, i když oči jsem měla zapíchnuté do podlahy. Diatelo přešel k Elinor, vzal jí z rukou stříbrný náhrdelník a beze slova mi ho připnul na krk. Trucovitě jsem zatnula zuby a otočila hlavu stranou. On předstíral, že si ničeho nevšimnul, což mě popudilo ještě víc. Chytil mě za ramena a popošel se mnou před velké zrcadlo. Stál těsně za mnou a hltal můj obraz v zrcadle. Já jsem stále trucovitě hleděla stranou. Konečky prstů se dotknul mého krku a sjel níž až do žlábku mezi ňadry. Prudce jsem se nadechla, on ruku odtáhnul a pak mi připnul na krk ještě zužující se kaskádu modrých kamínků. Poslední z nich zapadnul přesně tam, odkud před chvílí odtáhnul ruku. Zatímco jsem si zálibně prohlížela svůj odraz, připnul mi ještě dlouhé visací náušnice s pramínky modrých kamínků. I když to byla bižuterie, líbilo se mi to.

„Líbí?“ zeptal se, když viděl můj úsměv.

„Jde to.“ odpověděla jsem lhostejně. „Safíry by byly každopádně lepší. Pane.“ Dodala jsem jedovatě.

„To by sis je musela zasloužit.“ Nedal se .

Pokrčila jsem rameny a vyplula z místnosti. Elinor se neudržela a vyprskla smíchy. Diatelo mě na chodbě dohnal, sešel se mnou schody a v předsíní mi připnul ke krku černý plášť s kapucí, aby mi kryl holá záda. Ještě mi ukázal na černé boty s kulatou špičkou a měkkou, ale tenkou podrážkou, úplně jsem zapomněla, že mám na nohou domácí pantofle. Neudivilo mě, že botky mi přesně padnou.

Na dvoře čekal tmavě modrý kombík s otevřenými pravými zadními dveřmi. Diatelo mi pomohl nastoupit a pak za mnou zabouchnul dveře. Ještě jsem si stihla všimnout, že zaklapnul dětskou pojistku. To si myslí, že hodlám vyskakovat z jedoucího auta nebo co?! Nastoupil z druhé strany a přes oči mi přetáhl černé klapky, které se používají na spaní. Upřímně řečeno, nechápu, jak se dá s tímhle na hlavě usnout. Na místo řidiče nastoupil ještě někdo a auto se rozjelo. Když se za námi zabouchla brána, přisedl dopředu ještě někdo čtvrtý. Na rozcestí jsme se dali vlevo a to bylo všechno, co bych mohla říct určitě o celé cestě. Ty klapky na očích byly naprosto zbytečné, sama bych netrefila vůbec nikam, ani kdyby mi nařídili použít mapu a vyznačili mi v ní výchozí pozici. Se zakrytýma očima se podstatně zhoršil i můj časový odhad, ale nijak mě to netrápilo.

Po nějaké době jsme zastavili, Diatelo vystoupil, pomohl mi ven a nechal auto odjet. Vedl mě po štěrkové cestičce a těsně přede dveřmi mi sundal klapky z očí. Než jsem se stačila rozkoukat, ukázal livrejovaným sluhům u vchodu pozvánky a vešli jsme dovnitř. Nacházeli jsme se patrně v nějakém větším domě nebo menším zámečku, čemuž odpovídalo i zdobení ve vstupní hale. Někdo mi odebral plášť. Korzovali jsme, já jsem v duchu obdivovala nádherně vymalovaný velký sál a neméně vkusně vyzdobený malý sál, při tom jsme míjeli spousty jiných párů i jednotlivců, všichni měli na sobě masky kryjící alespoň oči. Potkali jsme služku, kněze, kejklíře, šaška, žebráka, biskupa, do kterého byla zavěšená čarodějnice, což mě pobavilo, kuchtíka, který ale možná patřil k personálu a nejvíce těch, kteří představovali šlechtu. Zámeček se mi moc líbil a cítila jsem se tam dobře. Právě jsme se mířili do hlavního sálu z obrazárny, přes chodbu, kde bylo několik mramorových sloupů, když mé nadšení kleslo k nule. U jednoho sloupu byla řetězem přivázaná žena v potrhaných šatech a okolo ní bylo naskládané klestí. Zírala jsem na ní zděšená a první myšlenka byla, že jí musím pomoct. Vypadala unaveně a já jsem si nechtěla domýšlet, jak dlouho tam asi chuděra stojí. Diatelo se také zastavil a začal se mi smát.

„Vím, co si myslíš!“ prskala jsem jedovatě.

„Tak víš, proč se směju...“ Pak zvážněl. „Ona je tam dobrovolně, zlato.“

„Aha. Jako já tady!?“ optala jsem se břitce.

„Jestli chceš jet domů, stačí říct a jestli jí chceš pomoct, rád se na to podívám. Možná nejen já.“ Jeho oči se mi posmívaly. Na široké chodbě jsme rozhodně nebyli sami. Bytostně nesnáším situace, kdy jsem středem pozornosti cizích lidí. Ovšem také nesnáším nespravedlnost páchanou na slabších. Co s tím? Těkala jsem očima od Diatela k té dívce a přemýšlela, čím bych ty řetězy přepižlala. Diatelo se tvářil odporně sebevědomě a už teď se dobře bavil, protože moje myšlenky četl na mé tváři, i když byla částečně zakrytá. Nakonec jsem bezmocně dupla nohou a odcházela pryč. Téměř jsem běžela. Napínala jsem uši, protože se mi zdálo, že za sebou neslyším jeho kroky. Dokonce na mě ani nezavolal. Zmátlo mě to. Za rohem jsem si všimla otevřených dveří. Rychle jsem se ohlédla, jeho jsem nikde neviděla, takže jsem jimi proklouzla na terasu.

Byla skoro v patře a z obou jejích stran vedlo schodiště do zahrady. Vybrala jsem si levé křídlo a rychle po něm sešla dolů. Pod terasou byla okna do malého sálu, kde se svítilo. Jeho podlaha byla lehce pod úrovní terénu. Minula jsem geometricky zastřiženou francouzskou zahradu, naposledy se ohlédla a když jsem se ujistila, že mě nikdo nesleduje, zahnula jsem na pěšinu, která vedla okolo vysoké zdi někam mezi stromy. Někde dál musí být nějaká branka nebo další vchod, napadlo mě. Potkala jsem asi dva páry, které spěchaly dovnitř a byli příliš zaujati sami sebou, než aby si mě všimli. Šla jsem dál po cestičce okolo růžových keřů, jejichž sladká vůně tišila můj vztek. Neodolala jsem, nadzvedla závoj a přivoněla k jednomu růžovo-zelenému květu a při tom se nenápadně ohlédla. Nikdo za mnou nešel. Cupitala jsem po štěrkové cestičce, ale kamínky na cestě mě tlačily do chodidel, tak jsem začala po chvíli dělat co nejdelší kroky, zdálky to muselo vypadat srandovně. Dostala jsem se až k velké bráně, od které byl vidět mezerami mezi stromy zámeček. Protože se stmívalo, byla vidět spíš už jen světla. Brána byla kovaná tak nešťastně, že po ní nešlo vylézt, navíc nahoře byly dlouhé, ostré bodce. Zkusila jsem jí otevřít, ale těžká železná křídla se ani nepohnula. Chytila jsem se mříží, čelo opřela o chladivý kov a civěla do kraje. Přede mnou byla malá louka a pak začínal les. Kriticky jsem si prohlédla svoje boty, nevěřím, že ta tenká podrážka byla shoda okolností. Větve šuměly, v lese byla úplná tma, vycházely z něj divné zvuky a vlastně se mi do něj vůbec nechtělo. Les okolo Diatelova statku byl mnohem přívětivější. Když jsem viděla, jak něco přeběhlo přes louku poměrně blízko mě, odskočila jsem od brány a pokračovala v rychlé chůzi po pěšině, začínala mi být zima. Obávala jsem se, že pěšina povede naprosto symetricky s první polovinou, k domu, což se potvrdilo. V této polovině zdi sice byla navíc malá železná vrátka, se kterými se dalo lomcovat víc než s bránou, ale to bylo všechno. Ze zahrady pro mě nevedla cesta ven. Uslyšela jsem hudbu, ples byl zřejmě zahájen. Vrátila jsem se zpátky na terasu pravým schodištěm. Chodba byla prázdná, chtěla jsem se dostat do hlavního sálu, ale pak mě napadlo, co kdybych prostě jen tak odešla hlavním vchodem, který vedl na druhou stranu domu. Dalo mi trochu práce ho najít a cestou jsem potkala několik lidí, ale nikdo si mě nevšímal. Konečně jsem je uviděla, dveře s vitráží. Měla jsem neskutečné štěstí, protože u nich nestál ani žádný sluha jako před tím. Počkala jsem, až budu na chodbě úplně sama a vrhla se ke klice. Nechtěla povolit. Zabrala jsem víc a zjistila, že jsou zamčené.

„Bože!“ zaúpěla jsem potichu a vztekle dupala nohou do kamenné podlahy.

„Voláš mě, drahoušku?“ ozvalo se za mnou.

Strašně jsem se lekla a prudce se otočila. Po chodbě přicházel Diatelo a příjemně se usmíval. Přišel až ke mně, elegantně se uklonil a zeptal se:

„Smím prosit?“

Nezmohla jsem se na odpověď a on na ní ani nečekal. Do vlasů mi připnul malé růžovo-zelené poupě a odváděl mě do velkého sálu. Zastavil se až na parketě mezi tančícími páry. Diatelo si stoupnul do taneční pozice a já jsem si myslela, že je to jen divadlo. Po několika krocích jsem musela svůj názor poopravit, netancoval rozhodně poprvé. Zřejmě to ale bylo poprvé s někým, kdo se taktéž snažil vést. Byla jsem ochotná se mu podřídit v rozumné míře a užít si tance znalého chlapa, ale když odmítal vzít na vědomí moje nepatrné náznaky směru kroků, toho, že se nechci tolik točit a dál se sebevědomě usmíval a ještě si dovolil mi pozvednout bradu, bylo toho na mě tak akorát dost.

Vydolovala jsem z paměti rady svých učitelů, snažila se o naprosto perfektní postavení, držení i výraz, nechala jsem se vést, ale naprosto náhodně a neúmyslně se občas vloudila drobná chybka. V otočkách jsem se nepatrně oddálila místo abych se k němu přitiskla, občas jsem vykročila dřív, občas později, takže výsledek rozhodně neodpovídal jeho představám. Hudba dohrála, on mě jednou rukou pustil a druhou mě držel za obnažený pas. Já jsem poslušně zůstala stát vedle jeho pravého boku, přesně tam, kde si mě přál mít. Nenápadně jsem se podívala na jeho tvář, konečně mu z ní zmizel ten odporně sebevědomý výraz. Mně se to začínalo líbit a měla jsem co dělat, abych se ani nepousmála, oči by mě prozradily. Hudba opět začala hrát a já jsem se od něj odtáhla. V očích mu probleskl nesouhlas a hněv, ale když zjistil, že to bylo jen proto, abych se mu mohla uklonit a oddaně sklopit oči, pousmál se. Byla jsem ztělesněná poddajnost a za to, že jsem dřevo, se na mě přeci nemůže nikdo zlobit. Naprosto mi vyhovovala částečně zakrytá tvář i předpisové držení hlavy s pohledem mimo partnera, protože jsem mohla dál hrát komedii, při které jsem se skvěle bavila a zůstat neodhalena.

Skončil další tanec a Diatelo vypadal čím dál ustaraněji. Povedlo se mi udržet dekórum a aspoň v očích zachovat neměnný výraz. Byla jsem udýchaná a potřebovala jsem si na chvíli odpočinout. Poprosila jsem ho o chvíli oddychu a čekala, že se půjdeme něčeho napít. Moje nanejvýš pokorně pronesená žádost byla zamítnuta. Jeho zarputilost mi nebyla tak úplně cizí, ale nevím, proč zrovna tohle bral tak vážně, nebyli jsme přeci na žádné soutěži.

Při prvních tónech další skladby jsem cudně sklopila oči a klesla dosti hluboko na to, aby měl naprosto perfektní výhled na můj výstřih i krk s tím jeho náhrdelníkem a pak se poslušně přitiskla k jeho tělu. Hudba, která zněla, patřila rozhodně k mé oblíbené, takže jsem na chvíli přestala mařit jeho úsilí a užívala si to. Pluli jsme po parketu v nebývalé souhře a Diatelovy oči se zase začaly samolibě usmívat. Těsně před koncem tomu náhoda chtěla, že se moje sukně s jeho tunikou nějak zamotaly mezi jeho nohy a já místo abych normálně pokračovala, jsem tomu trochu pomohla. Diatelo se najednou válel na zemi před mýma nohama. Já bych se tam asi byla válela s ním, ale protože jsem to čekala, ustála jsem to a mimoděk ucedila:

„Dobře ti tak.“

Vyskočil na nohy a tvářil se tak překvapeně, že jsem se neudržela a začala se nahlas chechtat. S rukama před pusou, lehce v předklonu jsem popošla stranou, abych nepřekážela těm, kteří chtěli pokračovat v tanci. Diatelo mě následoval a zkoumavě si mě prohlížel. Pak se začal usmívat a mně smích na rtech nějak odumřel. Chytil mě za nadloktí a stále usměvavý se mě zeptal:

„Ty mrcho, tys to celou dobu dělala schválně, co?“

Zavrtěla jsem hlavou, ale poslední záchvěv smíchu v mých očích mě prozradil.

„To, že couráš bez dovolení po zahradě a snažíš se utéct, bych řešil až doma, ale to, že ze mě děláš blbce na veřejnosti, vyřešíme hned.“ Pustil mojí ruku a opřel se zadkem o okenní římsu. „Odpros mě.“

„Omlouvám se, Pane.“ Špitla jsem okamžitě, i když návštěva „veřejnosti“ rozhodně nebyl můj nápad.

...::: Tip pro Vás: Pírka plné potěšení - černé :::...
Sexshop Sexujte.cz

Drsně se zasmál, sjel mě znechuceným pohledem a oznámil mi, že tohle nemyslím vážně. Nechápala jsem.

„Klekni si.“

„Cože, tady?“ Zmateně jsem se rozhlédla. Všude okolo byli lidi. Sice si nás teď nikdo nevšímal, ale nevěřila jsem, že by to tak zůstalo. „Tady ne, Pane.“

Neřekl ani slovo a jen se na mě díval. Popošla jsem k němu a spínala ruce v další němé prosbě. Jeho pohled mi byl nepříjemný, ale přece nemůžu klečet na parketách v sále plném lidí, navíc když byl takhle oblečený!! Bylo by hned jasné, že tam nehledám ztracené korále. Jako na potvoru se nedaleko zjevil číšník a začal sklízet nádobí z jednoho stolku u zdi.

„Budeš bita...“

Tak to radši budu bita. Stála jsem před ním, ramena svěšená a uhýbala jsem očima.

„... u toho mramorového sloupu.“

Tak za těchto okolností to nepřicházelo v úvahu. Diatelo nepatrně povytáhl jedno obočí a mně bylo jasné, že čas na mé rozhodování je u konce. číšník právě odcházel s podnosem plným sklenic. Když to udělám rychle, nikdo by si toho nemusel všimnout... Sklesla jsem na kolena.

„Poslouchám...“ pobídl mě.

Snažila jsem se soustředit jen na něj a všechno ostatní ignorovat. Zvědavé nebo nedejbože vědoucí pohledy bych v tu chvíli nepřekousla.

„Omlouvám se za ty schválnosti...“

„Neslyším tě.“

Vedle nás se opět objevil uklízející číšník. Když pochopil na co se dívá, přestal pracovat a se zájmem nás začal sledovat. Chtěla jsem se zvednout, ale Diatelo mě očima přikoval zpátky k parketám. Napadlo mě, že už to nemůže být horší. Kroutila jsem nevěřícně hlavou a chtěla se probudit.

„Mluv.“ Přikázal ostře, docházela mu trpělivost.

„Omlouvám se za ty schválnosti, Pane.“ Vypravila jsem ze sebe dostatečně nahlas.

„Dobře.“

Zvedala jsem se na nohy, ale on mě upozornil, že mi nedovolil vstát. Klekla jsem si zpátky a čekala, až mě sám vyzve.

„Polib mi botu.“ Přikázal mi s omračujícím sebevědomím.

Zírala jsem na něj a zjistila, že to nejsem schopná udělat. Výsměšně mi pohlédl do očí a smál se, jeho smích byl intimní a urážející, protože vyvolával představy, které jsem si nechtěla vybavovat. Asi nabyl dojmu, že když se se mnou vyspal a já jsem tady zatím neudělala žádnou scénu, že si může dovolit všechno. Nadechla jsem se, chystala se vstát, rozhodnutá, že mu vysvětlím situaci. Podívala jsem se na něj a zjistila, že ustaraně sleduje pár, patrně mírně ovíněný, který se na nás řítil jako neřízená střela. Vkleče jsem couvala dozadu, vypadalo to, že by mohli protančit mezi námi bez úhony, ale nestalo se tak. Oba dva padli přímo na Diatela, já jsem na víc nečekala, zvedla se, vykasala si sukně a pádila jako řízená střela pryč.

Běžela jsem chodbami bez nějakého konkrétního cíle, hlavně abych byla co nejdál. Zatáčela jsem okolo jedné sochy, když se mi na ní zachytila vrchní stříbrná sukně. Nevšimla jsem si toho, zpomalil mě až zvuk párané látky. Vztekle jsem škubla a sukně zůstala viset na soše. Do malého sálu jsem vlétla už jen v modrých sukních a tak prudce, že jsem se zarazila až o tančící páry. Stály v řadě za sebou a poslouchaly mistra. Kupodivu mi nikdo nevynadal, nějaká žena ob jeden pár na mě afektovaně zavolala, chytla mě za ruku a vrazila mě svému partnerovi do náruče. Odešla tak rychle, že jsem jí nestihla říct, že rozhodně nejsem „Gááábi“. Ten chlap, co mě držel, byl zřejmě zvyklý dělat, co mu ona nařídila a nijak se k náhlé změně partnerky nevyjádřil. Mistr předříkával jakési názvy, asi tanečních figur, já jsem absolutně neměla tušení, o co jde, ale dívala jsem se po ostatních a dělala to, co oni. Posouvali jsme se pravidelně vždy o jednoho tanečního partnera dál a já jsem při tom horečně přemýšlela, kam se schovám.

Po chvíli mě napadlo, jestli bych nemohla někoho uhranout, aby se mnou vyšel ven, před zámek. Někdo přeci musel vědět, jak se odsud dá odejít.

„Potřebuji pomoc.“ Zašeptala jsem momentálnímu protějšku.

„Já myslím, že ti to jde skvěle.“ Propásla jsem další dvě příležitosti mu zašeptat do ucha podrobnosti, protože jsem byla zmatená z jeho odpovědí, než mi sepnulo, že on mluví o koze a já o voze.

„Nemyslím kroky, potřebuji se odsud dostat.“

„Cože?“

Nevěděla jsem jestli neslyšel nebo nerozuměl. Svojí situaci jsem nechtěla příliš rozvádět.

„Nenápadně zmizet. Ven, pryč.“ Sykla jsem.

„Aha.“

Rychlost jeho myšlenkových pochodů mě doháněla k šílenství. Nestihla jsem mu to dát najevo, protože jsem se opět posunula k jinému partnerovi. Neměla jsem odvahu potřebnou k zopakování postupu. Ale pak jsem zahlédla, jak do sálu vchází Diatelo. Poznala jsem ho podle chůze. Ani nekulhal...škoda. Pohledem pročesával sál, naštěstí jsem tu v tmavých šatech nebyla jen já, navíc mě hledal mezi postávajícími lidmi. Zopakovala jsem svou prosbu dalšímu chlapovi. Nejdřív neřekl nic a pak se zeptal:

„S čím?“

„Potřebuji odsud zmizet. Hned a nenápadně.“ Diatelo začal korzovat okolo parketu a prohlížel si všechny ženy v sukních, stále pouze netančící.

„Někdo tě honí?“ zasmál se.

„Jo.“ Odpověděla jsem vážně a vrhla na něj zoufalý pohled.

„Co za to?“ měřil si mě.

„Dohodneme se venku, protože jestli se hned nevypaříme, už nebude o čem se dohadovat.“ Diatelo se blížil k nám a šance, že zůstanu neodhalena se stále zmenšovala.

Pokračování příště...

...::: Tip pro Vás: Kožené střapce na bradavky Crave :::...
Sexshop Sexujte.cz