Pergamen část 19. Autor: Diana

Hodnocení

Odvedl mě dolů do kuchyně, kde mi na ruce připnul bílá kožená pouta, oči zavázal bílým šátkem a začal mě svlékat. Kdyby mi poručil, abych to udělala sama, dokázala bych se vzepřít. Takhle jsem ho nenáviděla za to, s jakou samozřejmostí si počínal. Ruce mi spojil za zády dlouhým řetízkem, studil mě na kůži. Nahou mě položil na stůl, který před tím rozložil, abych se tam vešla. řetízek pod mým zadkem brzy studit přestal. Bílá...barva nevinnosti...

„Aby bylo jasno, květinko. Nevydáš ani hlásku a krom dýchání se ani nepohneš. Hm?“ přerušil tok mých myšlenek Diatelo, když mě urovnával na stole. Nedala jsem se nachytat a jen jsem kývla.

„Velmi dobře.“ Pochválil mě. Popudilo mě to, protože jsem pořád nevěděla, co se bude dít. Na břicho mi položil něco malého, kulatého, studeného, já jsem se lekla a cukla rukama. Varovně zamlaskal a já jsem se snažila uklidnit.

„Víš co to je?“ zapředl.

Neudělala jsem vůbec nic. Mluvit jsem nesměla, hýbat jsem se nemohla a beztak jsem měla jen matné tušení.

„Ovšemže nevíš, jak bys mohla, kvítečku?“ Přemýšlela jsem, jestli něco pil nebo jestli se jen strašně těší, co na tu jeho „laskavost“ řekne Marco. Položil mi těch kuliček na břicho několik. Hroznové víno?

„Roztáhni nohy.“ Přikázal tónem, který zpřísněl.

Co se mnou chce dělat? Lehce jsem oddálila stehna od sebe a on nespokojeně zasyčel. Roztáhla jsem nohy k jeho spokojenosti. Bral ty věci z mého břicha a jednu po druhé je zastrkával dovnitř. Úplně dovnitř, do mého těla. Cítila jsem se divně. Proč si to nechám líbit? A kam bych doběhla, poslepu... Tam, kam by mě nechal, než by ho to přestalo bavit... Když mi na břiše nic nezůstalo, chvíli s něčím rachotil na lince a pak mi začal aranžovat na tělo většinou studené a lepkavé věci. Pochopila jsem, že spíš než jako stůl, mám posloužit jako talíř. Ta představa se mi moc nezamlouvala, protože to všechno dělal pro Marca, jinak by mi to bylo asi jedno. Když z mého těla musela prosvítat kůže jen sem tam, Diatelo odešel. Zkusila jsem se rukou dotknout něčeho na sobě. Nemohla jsem oddálit zápěstí od stolu. Opatrně jsem se nadzvedla ze řetízku a zjistila, že ani to nepomohlo. Měla jsem ruce připoutané ke stolu a nevstanu, dokud nebude chtít on. V podstatě jsem měla o dilema méně, nemusela jsem se rozhodovat, jestli uteču nebo ne.

Uslyšela jsem kroky a hlasy několika lidí a strachy a nervozitou téměř nedýchala. Pak hlasy utichly a chvíli bylo naprosté ticho, následované výbuchem čiré radosti. Předpokládala jsem, že se raduje Marco. Ke stolu zasedli jen tři lidé, takže se mi ulevilo. Následovalo oždibování mého těla, patrně hůlkami. Během jídla se bavili o věcech, které mi nic neříkaly a pak o jídle a pití pro nějakou návštěvu. Nudila jsem se a přišla si nepatřičně, ale Marco měl asi velkou radost a kdyby už zmlknul, tak bych jí možná měla i já. Přemýšlela jsem nad výlohou jednoho úžasného obchodu, když ke mně dorazil Diatelův naléhavý rozkaz:

„Diano! Roztáhni ty nohy!“

Lekla jsem se a udělala to tak prudce a pořádně, že jsem něco shodila na zem. čekala jsem, že dostanu vynadáno, ale někdo vstal a zvednul to.

Asi Marco se přesunul mezi moje nohy a chystal se sníst si svůj dezert, který zatím pobýval v mém těle. Jak jsem mohla, já hloupá, předpokládat, že ty hrozny jsou tam jen proto, aby mě Diatelo potrápil?! Myslela jsem si, jak jsem ho nepřevezla, protože jsem na ně za chvíli přestala myslet. A teď tohle! Marco mě pohladil po vnitřní straně stehna a já jsem jeho dotek ucítila nejen tam...což by se rozhodně dít nemělo. Ze závěrečného překvapení byl asi poněkud vyveden z míry, ale na rozdíl ode mě aspoň pozitivně. Diatelo asi poznal, že uvažuji o vzdoru, protože se naklonil k mému uchu a zašeptal mi:

„Jestli se jen trochu víc nadechneš, dám mu do ruky důtky a půjdu pryč.“

Marco si svůj dezert maximálně vychutnal a i když už bylo jasné, že všechno snědl, hledal dál. Já jsem byla celá zpocená, udýchaná a naprosto vyřízená, jak jsem se snažila nepřemýšlet, pokud možno nic necítit a hlavně se nepohnout. Bála jsem se, že by Diatelo mohl splnit svou hrozbu.

Konečně jsem se bez úhony na svém těle, jen se šrámy na své hrdosti, ocitla ve svém pokoji. Na komodě stál tác s jídlem a mísa s ovocem. Pochopila jsem, že až do rána nikoho z nich neuvidím a byla jsem za to vděčná. Když jsem se vykoupala, natáhla jsem se na postel s knihou v ruce. Odpoledne jsem zaslechla, jak na dvůr vjíždí auto a za ním ještě jedno. Pootevřela jsem okno a naslouchala. Za roh vidět nebylo, ale slyšela jsem bouřlivé vítání a pak změť hlasů dole v obýváku. Rušily mě při čtení, ale byla jsem ráda, že mě nikdo nepostrádá. Když se slunce klonilo k západu, hlasy ztichly, asi se všichni přesunuli jinam. Když už byla tma a já jsem usínala, zaslechla jsem odjíždějící auta.

Uprostřed noci mě probudily hlasy stoupající po schodech. Nějaké divné hlasy... spíš řev. Ozvalo se rachocení klíče, ale někdo se nemohl trefit do zámku. Vyděsilo mě to. Má tenhle barák, krom pitomého drátu na zdi, nějaké zabezpečení? Ozval se kopanec do dveří a nadávka. Bleskově jsem jen tak v pyžamu zalétla pod postel. Někomu se podařilo strčit klíč do zámku a otočit jím. Cvakla klika, dveře se rozletěly a do pokoje vpadlo tělo. Přistálo obličejem kousek od mého.

Z chodby se ozvalo: „Coooó dělaaáš, tý voe?“

Tělo přede mnou začalo něco blekotat. Ucítila jsem alkohol. Hodně alkoholu. Jen z těch výparů bych se já mohla dostat do nálady. Po futru se kontrolovaně svezlo druhé tělo. A po čtyřech se doplazilo k již ležícímu. Chvíli se dohadovali a pochechtávali. Vyrozuměla jsem něco o svázání a překvapení, druhý z nich držel něco v ruce, asi provaz. Za chvíli hlasy utichly a bylo slyšet jen hlasité chrápání. Vysoukala jsem se z pod postele, opatrně je překročila, přivřela jsem dveře na chodbu, aby je snad neprobudilo světlo, než zjistím, co se děje. Sestupovala jsem opatrně dolů po schodišti a uprostřed zůstala stát jako opařená.

Na gauči ležel Diatelo.

Ruce a nohy měl svázané nějakým hrubým provazem a spal. Pokud žil. Neslyšně jsem došla až k němu a třesoucím se hlasem jsem zašeptala: „Diatelo?“

Nic. Ale všimla jsem si, že dýchá. Zkusila jsem pevnost pout. Držely... Tady to muselo vypadat...

Vyběhla jsem nahoru do svého pokoje, vzala v rychlosti pár svých věcí, jemně přesunula přerostlou překážející končetinu mimo dveře, zamkla je oba dva ve svém pokoji a klíč si schovala do ponožky.

Okamžitě jsem zkusila všechny dveře z domu. Byly zamčené. Nevadí, v případě nutnosti to půjde oknem. Začala jsem hledat klíče od vrat a od svého auta. V předsíni, obýváku, v jeho ložnici, i když jsem měla provinilý pocit a nakonec jsem dobrovolně vkročila i do sklepa, ale žádné klíče jsem nenašla. Aspoň jsem ve sklepě vzala dvoje pouta i s klíčky a pro jistotu ještě Diatelovi secvakla zápěstí. V kuchyni panoval takový chaos, že jsem nevěděla odkud začít, abych nic dalšího nerozbila, nerozlila a od ničeho se neumazala. Klíče jsem nakonec nenašla, ale na lince byla malá televize, před tím jsem si jí nikdy nevšimla. Zkusila jsem jí zapnout a po chvíli přemýšlení jsem v obraze identifikovala svůj pokoj. Pod dveřmi prosvítal paprsek světla z chodby a obrysy dvou těl. Dostala jsem vztek, i když jsem věděla, že by mě to nemělo překvapovat. Zase jsem jí vypnula. V komorách, ani zbývajících místnostech, nakoukla jsem i na půdu, klíče nebyly. Nakonec jsem velmi opatrně prohledala Diatelovi kapsy. Doufala jsem že spí hodně tvrdě a nemůže ani tušit, jak se při tom červenám.

Bezmocně jsem se zhroutila do křesla. Co si s ním takhle počnu? Na jeho zaškrcení jsem neměla náladu a jestli vypil jen polovinu toho, co ti dva, ani by si toho nevšimnul. Rozvázat jsem ho nechtěla. Ráno moudřejší večera, rozhodla jsem se. Jelikož můj pokoj byl obsazen a v tuto chvíli možná i pozvracen a v křesle v obýváku jsem spát nechtěla, odebrala jsem se do jeho ložnice a zamkla za sebou dveře na schody, abych byla v bezpečí.

Spala jsem špatně a probudila jsem se brzy. Dolů se mi vůbec nechtělo. Půjčila jsem si jeho tričko a kraťasy, které se daly utáhnout šňůrkou. Nejdřív jsem poslouchala otevřeným oknem a pak za zamčenými dveřmi. Nezaslechla jsem nic podezřelého, tak jsem sešla dolů. Do obýváku jsem se plížila jako myška, což rozhodně nebylo nutné. Došla jsem až k němu. Spal, rozvalený na gauči, co mu pouta dovolily a chrápal. Popadl mě vztek.

V kuchyni nebylo ani kde si udělat čaj. Schválně jsem třískala nádobím, ale nevzbudil se. Přenesla jsem si hrnek a talíř s pomerančem na stolek do obýváku, nic víc bych teď nepozřela a pustila si rádio. Ráda snídám s rádiem. Přehodila jsem si nohu přes nohu, aby můj kotník s tím jeho náramkem bylo to první, co uvidí. Konečně se začal probouzet, ta hlasitost začala být nepříjemná i mně, takže jsem to mohla ztlumit. Nechápavě zíral na mojí nohu, pak se snažil si promnout oči, což se moc nedařilo, ale procitl docela rychle. Asi ta kocovina nebyla zas tak hrozná.

„Dobré ráno.“ Zaševelila jsem. „Pane.“ Dodala jsem schválně.

Neodpověděl. Posadil se a snažil se srovnat si myšlenky. Myslím, že jich po tom bujarém večeru moc nebylo. Masíroval si rukama spánky a když znovu otevřel oči, zeptala jsem se škodolibě:

„Ztratil jsi řeč, drahý?“

...::: Tip pro Vás: Černo-červený bondage set :::...
Sexshop Sexujte.cz

Střelil po mně přísným pohledem, ale nakonec mi klidně odpověděl:

„Neztratil. Dobré ráno, Diano.“ Moje jméno vyslovil tak mazlivě, že mi přeběhl mráz po zádech. Zvědavě si mě prohlížel a mně to bylo nepříjemné. Vstala jsem a chtěla po sobě odnést nádobí. Pak jsem se ale zase posadila zpátky a přikázala mu, aby to odnesl a uklidil kuchyň. Vstal, sebral talířek i hrnek a pomalu se sunul do kuchyně. Překvapením mi poklesla čelist. Počítala jsem, že se bude vztekat, slibovat, vyhrožovat, že se aspoň pokusí zbavit svých pout, ale on vypadal klidně, sebejistě a neměl ze své situace vůbec obavy.

Když se došoural do kuchyně a odložil nádobí, poprosil mě, jestli si může rozvázat nohy. Copak já vím?!, chtělo se mi zaúpět, jestli se tím nějak neohrozím? Tiše stál a čekal.

„Až to uklidíš, znovu si je svážeš.“ Podařilo se mi pronést dostatečně sebevědomě.

„Jistě.“ Zazubil se. Nakonec to vypadalo, že se bude dobře bavit...

Otočila jsem si křeslo, abych na něj viděla a hrála si s nožem, který jsem si našla v kuchyni na svou případnou obranu. Šlo mu to pomalu, ale snažil se. Celou dobu jsem přemýšlela, pod jakou pohrůžkou z něj mám vymámit klíče od svého auta a od vrat. Byla jsem smířená s tím, že odsud odjedu bez svých věcí, které byly zamčené v pokoji se dvěma dospávajícími opilci, ale mínila jsem odjet nikoli odejít. Nechtěla jsem zmateně pobíhat po lese a nakonec zemřít v nějaké rokli hlady a vyčerpáním.

Co z nástrojů, které byly dole ve sklepě bych tak byla schopná a hlavně ochotná použít? Došla jsem k závěru, že maximálně jezdecký bičík, ale zřejmě nikoli v nutné intenzitě. Mohla bych ho mučit žízní a hlady. Mohla bych mu... sebrat mobil! Zavolala jsem ho k sobě, divil se, ale přišel ihned. Druhými pouty jsem ho připoutala k trubce od topení, nic lepšího mě nenapadlo. Znovu jsem prohledala celý dům. I ty nejnemožnější místa. Nenašla jsem ani klíče, ani mobil, ani počítač, natož internet. Celou dobu tiše seděl na podlaze a pozoroval mě soucitným pohledem. Soucit! Jak odporné!

Vrátila jsem se k němu se svým nožem. Klekla jsem si za něj, za krkem oddálila triko od kůže, rozřízla ho až dolů a nechala ty zbytky sklouznout z ramen. Trochu mě to uklidnilo. Necuknul sebou, ani neprotestoval. Ve tváři sice už neměl soucit, ale z jeho netečného výrazu se nedalo vyčíst vůbec nic.

Neodolala jsem a přejela mu prsty po zádech. Unikl mu přidušený povzdech. Začala jsem mu přejíždět po zádech nožem. Jen špičkou, někdy naplocho, někdy tupou stranou a pak i ostrou.

„Co se tady včera dělo?“ neměla jsem odvahu se zeptat, kde jsou ty zatracené klíče, protože jsem se bála, že mě pošle k šípku, popřípadě ještě dál.

„Oslava Marcových narozenin.“ To jsem vlastně věděla.

„Kdo tě svázal?“

„Nevím, předpokládám, že on.“

„Aha...on...tě má rád?“ nemohla jsem to nějak pobrat.

„Ale, hlupáčku, při svazování se přece nemusí mít lidi rádi.“

„Můžou se i nenávidět?“ zeptala jsem se ostře a zaryla mu nůž do zad. Objevila se kapička krve. Instinktivně zatnul svaly a lehce cuknul.

„Někdy to je dokonce lepší, nemyslíš, andílku?“ otočil se na mě.

„Jak moc mě teď nenávidíš?“ ptala jsem se vemlouvavě a ještě trochu přitlačila.

„Já tě zbožňuju.“ Díval se mi do očí.

Vyskočila jsem, odepla ho od topení a nakázala, aby šel dodělat tu kuchyň. Šlo mu to ještě pomaleji, protože mu překážely zbytky trička. Musela jsem se smát. Nakonec si je nějak omotal okolo předloktí. Když byl hotov, zeptal se, jestli si může odskočit. Šla jsem za ním, do jeho koupelny, ale tam jsem už nevkročila. Nechala jsem otevřené dveře.

„Můžeš jít dál, mně to nevadí, zlato.“

Proklela jsem ho a zůstala na chodbě. Musím si vzít do ruky ten bičík. Teď bych ho byla schopná tlouct i po hlavě. Objevil se s úsměvem ve dveřích já jsem si ho prohlížela. Pohled na jeho nahý hrudník, úžasnou postavu a svázané ruce se mi velmi zamlouval, přestože barva jeho vlasů neodpovídala mému vkusu. Prohlížela jsem si ho beze studu s kočičím pohledem, jako bych zvažovala, kterou z připravených variant zvolím. Lehce znejistěl, ale pouze na okamžik. Nasměrovala jsem ho do jeho ložnice a poručila mu, aby si sedl na židli obkročmo, čelem k opěradlu a ke dveřím. Já jsem se natáhla na jeho postel a prohlížela si jeho záda.

„Proč sis mě sem vůbec přivezl?“

Po chvilce ticha mi odpověděl: „Líbí se mi, když mě lidi poslouchají.“

„Poslouchají?!“ ptala jsem se provokativně.

„A vzrušuje mě,“ pokračoval klidně dál, „když mě posloucháš ty.“ Dál se při tom díval na dveře, jak měl nakázáno.

„Tak přemýšlím, jestli tě bude vzrušovat, když budeš poslouchat ty mě.“ Líně jsem se zvedla z postele, stoupla si vedle něj a prsty ho hladila po zádech. Měl příjemně teplou a voňavou kůži.

„Až mě to přestane bavit, tak si to vyměníme.“ Pravil klidně. Jeho sebedůvěrou nemohlo snad otřást vůbec nic.

„Až tě to přestane bavit, tak už tu dávno nebudu.“

„Co tě zdržuje?“ zeptal se sladce.

„Ty mě zdržuješ.“ odsekla jsem.

„Jak bych mohl, vždyť dělám, co ti na očích vidím...“

Měla jsem chuť mu o hlavu otřískat nějakého rozvláčného klasika, ale snažila jsem se nedat to najevo. Tušila jsem, že v této fázi mi naleziště klíčů neprozradí. Budu na to muset jít nějak jinak.

„Udělej mi něco k jídlu.“ Přikázala jsem tónem, se kterým jsem konečně byla spokojená. Měla jsem hlad, nervozitou jsem ráno nedojedla ani ten pomeranč. Nechala jsem ho jít a ještě jednou důkladně prohledala jeho pokoj. Nic. Šla jsem ho zkontrolovat. Něco vařil. Zadívala jsem se z okna a hledala východisko...stromy...les...vítr...voda...bazén... Bazén! Vlítla jsem tam tak rychle, že se dveře málem neudržely v pantech. Francouzské dveře ven byly zajištěné, nešly otevřít. Dívala jsem se pod květináče, pod matrace, lehátka, na stěny, strop, prohledala jsem celou přilehlou místnost a otevřela pár kelímků s krémy. Nic.

Vracela jsem se do obýváku jako spráskaný pes a uslyšela hlasité bouchání na dveře svého pokoje. Diatelo něco krájel a nevěnoval tomu pozornost nebo tak aspoň vypadal.

„Běž a vysvětli jim situaci, nechci to poslouchat.“

Sedla jsem si pod schody a sledovala ho. Výklad přes dveře byl stručný, jasný, přehledný. Bouchání ustalo, slyšela jsem jen brblání, ale za chvíli bylo ticho. Myslím, že mají co dospávat, mohou mi být vděční, že je nechám na pokoji. Když sešel schody, chtěl mě vzít za ruku, ale ucukla jsem a sáhla po svém noži.

„Neboj...“ očima prosil a uklidňoval.

Pokračování...příště

...::: Tip pro Vás: Postelová souprava na bondáž :::...
Sexshop Sexujte.cz