Pergamen část 14. Autor: Diana

Hodnocení

Něco zvednul z podlahy, hodil to na postel pak zachrastil řetízek, roztáhnul mi nohy od sebe a pak už nešly dát zpátky k sobě. Možná jsem se měla víc bránit, ale výsledek by byl asi stejný. Cítila jsem se ponížená a zranitelná.

"Ne, prosím to ne…." zakňourala jsem.

"Na nic jsem se tě neptal, Diano," řekl drsně.

Zmlkla jsem a otočila hlavu co nejdál od něj. Seděl vedle mě a nemluvil. Ticho a nejistota toho, co bude dál, mě znervózňovaly.

"Jsi nádherná, nemůžu se nabažit pohledu na tebe." mumlal si spíš pro sebe.

Jestli to měl být kompliment, tak mě znepokojil. Ještě chvíli tiše seděl a já jsem se červenala pod jeho pohledem, i když jsem neviděla. Pak vstal, něco vzal ze stolu a sedl si zase zpátky vedle mě. Dotýkal se mě rukama, pak zlehka přejížděl po mém těle jemnou látkou, snad hedvábným šátkem, hladil mě pírkem, přejížděl mi po stehně něčím studeným a ostrým a bezprostředně potom mi po kůži stékalo něco teplého. Měla jsem strach, že mě pořezal, ale nic mě nebolelo a na krev to bylo moc teplé. Pochybnosti mě opustily, když jsem ucítila čokoládu a Diatelo jí ze mě začal slízávat. Když byl hotov, ucítila jsem pálení, skoro až bolest. Tahle kapka na mně ztuhla a Diatelo jí neslíznul. Pak ještě několikrát. Trhla jsem pouty a on se tlumeně zasmál.

"Jsi nějaká divoká, budu tě muset trochu zchladit."

Na břicho mi dopadlo několik ledových kapek. Zasyčela jsem nevolí. Proč to nechladí tam, kde to pálí?!

"Nelíbí?" ptal se starostlivě.

"Ne." odsekla jsem. "Pane."

Pár kapek mi spadlo na levou bradavku a pak mi jí objížděl kostkou ledu. Když se rozpustila, všechnu vodu opět slízal. Ani druhé ňadro nenechal bez povšimnutí. Potlačila jsem zasténání, nebyla jsem připravená na takový útok na svoje smysly. Vnímala jsem jen jeho dotyky, které se nahodile střídaly s pálivou bolestí, lehkým hlazením jemnou látkou, chladným ostřím, polibky a ledovými kapkami a naprosto jsem ztratila pojem o čase a prostoru. Sedl si mezi moje roztažené nohy, políbil mě na vnitřní stranu stehna a dotknul se mě prsty. Pak jazykem vyhledal malou citlivou perlu a začal jí dráždit.

"Nee…" měl to být výkřik, ale bylo to zasténání. V mém hlase zaznělo zoufalství, strach a ….vzrušení. Jemu neuniklo a zachechtal se - dnes vyhrál. Kousala jsem se do rtů, zmítala se v poutech a snažila se uniknout žáru, který prostupoval mým tělem. Dráždil mě do té doby, než mým tělem projela křeč, která jen velmi pomalu odeznívala do úlevy a vyčerpání.

Probudila jsem se odpoledne v jeho posteli, pod peřinou nahá, ale volná. Pomalu mi docházelo, co se stalo. Skryla jsem si obličej do dlaní a přemýšlela nad tím, proč jsem se nedokázala ovládnout. Začala jsem zlostí přecházet po pokoji s peřinou přehozenou přes ramena. Na stole ležel list papíru. Byl to vzkaz pro mě: Můžeš se jít do kuchyně najíst. D.

No, když teda můžu, tak teda půjdu. V peřině nebo v jeho županu? Prohledávat mu skříně a hledat něco příhodnějšího mi přišlo jako narušení cizího soukromí. Absurdní myšlenka za současné situace, pomyslela jsem si vzápětí. Rozhodla jsem se pro župan. V domě bylo ticho, v kuchyni nikdo nebyl, jen na lince byl další vzkaz, že oběd je v troubě. Nandala jsem si kuře a brambory a dala si to ohřát do mikrovlnky. Když jsem čekala, zrak mi padl na hodiny. Bylo 15.15. Přišlo mi to nepřiměřené. To jsem tak dlouho spala nebo mě tak dlouho mučil? Zlatavě vypečené kuřátko bylo výborné, nacpala jsem se k prasknutí. Po obědě jsem přemýšlela, jestli můžu jít do svého pokoje nebo se mám vrátit do jeho ložnice.

V tom mi někdo položil ruce na ramena. Lekla jsem se tak, že sebou cukl i Diatelo, který stál za mnou. Odvedl mě do mého pokoje a nakázal mi, abych si oblékla nějaké prádlo. Navlékla jsem si kalhotky, pak vyndala ruce z rukávů županu, zapnula si podprsenku a navlíkla ramínka, všechno bleskově, aby si to nestačil rozmyslet. Otočil mě čelem ke zdi, rukama jsem se o ní musela opřít nad hlavou a nohy dát k sobě. Okolo prsou mi začal vázat provaz. Zavřela jsem oči ve zlé předtuše. Ani to nedotáhnul a provaz sklouznul k pasu, tam také dlouho nevydržel a když mi obepínal boky, konečně jsem si všimla, že to není provaz, ale obyčejný krejčovský metr. Co tohle nářadí dělalo v rukou chlapa a zrovna tohohle chlapa mi unikalo. Když doměřil, otočil mě zpátky a ptal se mě, jestli jsem si s sebou sbalila nějaké společenské šaty. Popuzená jeho počínáním jsem odsekla:

"Jela jsem na chatu, kde se topí v kamnech, odpočívat od lidí mezi louky a lesy. Pokud bych tušila, že se ocitnu v této společenské situaci, určitě bych si s radostí přibalila i společenské šaty. Pane." Ušklíbla jsem se, dávajíc tak najevo, co si myslím o jeho inteligenci.

"Omluv se za ten tón." nařídil mi.

"Cože?" ptala jsem se v hraném údivu.

"Nerozumělas?"

"Za jaký tón?" ptala jsem se s nevinností v hlase, zcela přehlížejíc jeho nekompromisní výraz.

"Svlíkni se a klekni si." Přikázal tiše a výhružně.

"Ne."

"Bude to? Nebo to z tebe mám servat?" Skoro šeptal.

Na servání bylo tohle prádlo poněkud nevhodné, vzhledem ke své ceně. Také jsem si uvědomila, že provokovat neuspokojeného chlapa není nejlepší nápad, který mě napad´.

...::: Tip pro Vás: Bijoux Indiscrets - ozdoby Flash Star Silver :::...
Sexshop Sexujte.cz

Rychle jsem ze sebe to prádlo zase sundala, schoulila se mu k nohám a sama od sebe prosila o odpuštění.

"Odpusťte, Pane." Čelem jsem se dotýkala jeho nártu. Pokornější mě, v těch pár vteřinách, ještě nikdy nikdo neviděl.

"Odpouštím ti." Vydechl překvapeně po chvíli.

"Ó, děkuji, Pane, za tvou nezměrnou laskavost."

"Proč mi připadá, drahá, že se mi vysmíváš a vzdoruješ mi, dokonce i když mi děkuješ?"

Pohlédla jsem na něj překvapeně a snažila se vyjádřit nevinnost a údiv.

"Chtěla jsem tě jen potěšit, Pane..."

"Tos tedy zatraceně nechtěla." Zavrčel naštvaně a za vlasy mě vytáhl do stoje.

"Ukaž mi všechny věci, které tu máš."

Nechtěla jsem aby si prohlížel moje věci, takže jsem rovnou vytáhla jediné šaty, které jsem s sebou měla. Velká večerní to zrovna nebyla, byly to mé oblíbené letní šaty ze splývavého, lehce pružného materiálu, přiléhající těsně na tělo, končící šikmým volánem, vlevo nad kolenem, vpravo pod kolenem. Byly bez rukávů, s kulatým výstřihem, větším vzadu v barvách zapadajícího slunce.

"Obleč si to."

Mít je na sobě bez prádla bylo značně nezvyklé, ale nemínila jsem na to nějak upozorňovat. Obešel mě, prohlédl si mě ze všech stran a pak řekl, abych si je zase sundala.

Neochotně jsem je svlékla. On si je vzal a odcházel.

"Než se vrátím, máš volno. Můžeš přemýšlet o svém chování. Důsledky vyvodím, až přijedu zpátky."

Zírala jsem na zavřené dveře a když jsem uslyšela nastartované auto, padla jsem na postel a začala se vztekat. Křičela jsme nadávky do polštáře a mlátila do něj pěstmi. Když jsem se trochu uklidnila, přemýšlela jsem, co měl sakra v úmyslu dělat s mými šaty? A kam vlastně jel? Doufala jsem, že se vrátí co nejpozději. Oblékla jsem se, vzala jsem knížku a šla hledat nějaký zastrčený kout na zahradu.

Do 19,00 do večera se nevrátil, respektive do té doby mě nikdo nehledal. Vztek už mě přešel a protože mi začínala být zima, sklapla jsem knížku a courala se do svého pokoje. Cestou jsem se stavila v kuchyni pro nějaké jídlo. V domě bylo ticho, jako obvykle nikde nikdo. Ulehla jsem okolo půl deváté a do té doby se Diatelo neukázal.

V sobotu ráno jsem se vzbudila okolo deváté. Hlad mě rychle vyhnal dolů. Všude byl klid, což mě znervózňovalo. Slupla jsem jen jogurt a hrnek s vařícím čajem jsem si vzala s sebou. Vykradla jsem se zpátky do svého pokoje rychle a tiše jako myška.

Na mojí skříni visely nějaké šaty v igelitu a hned vedle byly další igelity s jakýmsi dalším oblečením. Postel byla ustlaná, na ní ležely moje šaty, co si ode mě Diatelo včera "vypůjčil" a hned vedle tmavě lahvově zelený korzet zdobený světle zeleně vyšívanými lístky ve tvaru břečťanu a krajkou ve stejné světlé barvě.

"Co to má zna- " mumlala jsem si pro sebe.

Z mojí koupelny vyšla Elinor s úsměvem na tváři.

Zavřela jsem oči a musela se usmát. "Proč nemám dobrý pocit, že tě zase vidím?"

"Protože máš dobrou intuici."

"Co to je?" ukázala jsem na skříň a na postel.

"Tvoje oblečení."

"Jaké oblečení?"

Ukázala na stůl, kde ležela obálka z ručního papíru. Asi tam byla už když jsem vstávala. Bylo na ní moje jméno - Diana.

Uvnitř byla kartička ze stejného papíru a na ní černým inkoustem rozmáchlým písmem pozvánka. Pozvánka na dnešní oběd. Tak proto ty šaty. O tom, že bych tohle "pozvání" mohla odmítnout jsem po včerejšku ani neuvažovala. Naděje, že bychom šli někam ven mezi normální lidi rychle pohasla po důkladnějším pohledu na mou garderobu. V historickém oblékání se moc nevyznám, ale bezpečně jsem věděla, že tohle se už minimálně několik století nenosí. Elinor také nadšeně ševelila něco o tom, že "dole" už se chystá stůl a jídlo přivezou každou chvíli. Zlobila jsem a za odměnu jsem pozvána na oběd. Nelíbilo se mi to.

Pokračování příště….

...::: Tip pro Vás: Souprava pomůcek pro klystýr :::...
Sexshop Sexujte.cz