Takže všechno nejlepší Autor: Mufata

Hodnocení

Nesnáším svátky. Ty cizí. Když má někdo svátek, narozeniny, výročí a podobně - lámu si týdny hlavu, jaký dárek koupit... U chlapa se to ještě snese, přinejhorším dostane litrové připojení na interFernet v kapalném provedení, ale co s ženskou? A víte, co je nejhorší? Manželka. Věci se kupují průběžně, nic nepotřebuje, no a za 14 dní máme výročí svatby. Ach jo...

Manželka o mé svátkofóbii dobře ví, tak mě začala již dopředu konejšit:

"Ne abys něco kupoval, stačí kytka a uděláme si hezký večer!"

No, tomu se říká pomoc... Jak se blížil den výročí, stoupalo mé zoufalství... Pak ale najednou jsem si uvědomil, co vlastně řekla. Hezký večer. Hezký dlouhý večer. Přenádherný večer. BINGO!!!!

Začal jsem spřádat plány. Jak to bylo? Kujme pikle, kujme pikle... Tak hezký večer, jo? Obvyklé i neobvyklé... Fajn, na ten večer nezapomeneš... Chytneme je do sítí, budem dále pikliti... Joj, mám to!

Pár dní před akcí jsem oběhl pár obchodů. Skladba byla zajímavá - domácí potřeby, punčochové zboží, gramodesky, potraviny... Stále jsem měl pocit, že mi něco chybí. Snažil jsem se promyslet plán do detailu - kdybych na něco zapomněl, bylo by to trapné...

Mno, takže jdeme na to. Je den "D" hodina "H" minus 6, Tedy lidsky řečeno asi poledne. Vzal jsem si půlden volna a vypadnul z práce. Ještě jednou potraviny a tradá domů. Děti odlifrovat k babičce.

"A nevadí, když si pro ně přijedu dnes později? Díky, babi..."

Hodina "H" minus 3. To je čas, kdy manželka v práci dělá drobnou pauzu a skočí si do sámošky naproti na nákup. Nevím, kde na to ty úřednice berou čas - zvlášť, když je dnes otevřeno pro veřejnost... Tak dnes nic nebude, ušetříme nějakou korunku daňovým poplatníkům.

"Haló? Jsi to ty, miláčku? Prosím Tě, jedu dnes dřív domů, máme u nás odstávku sítě, technici něco páchaj. Takže doma budu dřív, nevadí Ti to? Fajn. Jo a koupil jsem pizzu, no, u nás na rohu, abys nemusela dělat večeři. Samozřejmě že zmraženou. Neboj, to stihnu. Když máme to výročí a Ty jsi nic nechtěla, tak já udělám alespoň večeři, ať máme ten hezký večer... Ano i pro děti. Ne, trvám na tom. Ano. Ne. Samozřejmě. Ano. Ty jsi chtěla bílý? A já koupil červený. Bylo v takové pěkné krabičce... Jé, to mi je líto... No tak ahoj. A nikde netrajdej, ať mé umělecké díle nevychladne!!! Miluju Tě. Pa."

Jéžíši, já jsem parchant... Manželka pizzu nemusí a ty zmražený doslova nesnáší. Jejda. Zřetelně jsem slyšel jak její hlas zní stále více zklamaně. Sladké červené víno v krabici ji muselo dorazit. Až mi jí bylo líto... Snažila se nedat na době znát rozčarování... No uvidíme.

Zbývající čas jsem věnoval přípravám místa činu. Vše po ruce, nachystáno, tak to má bejt... Hodina "H" minus 1. Tak a teď to jídlo. Nejsem superkuchař, tak jsem se pustil do osvědčené české číny. Kuřecí na nudličky, zeleninu, víno, černou houbu, sojovku, drobet worčestru, koření podle aktuální nálady a nabídky, sem tam arašid (asi nám začne harašit), vedle rejži... Na tom nejde nic zkazit a mamině to bude chutnat, když to nedělala ona. Ale dobrý, povedlo se. Čas akorát.

Jsi přesná jako hodinky. V zámku zarachotil klíč. Copak, ono to nejde? Nebude to tím, že je zevnitř zastrčen ten můj? Teda já jsem potvora... Pár marných pokusů a pak zvonek.

Zmáčknu kliku a dveře se pomalu otevřou. Jsi krásná. Asi nejsem normální, manželka mě i po těch letech vzrušuje. Pohled na Tebe mě tak nějak hřeje u srdíčka. A Tvoje nohy - dva nádherně tvarované umělecké kusy lahodící oku každého dolňáka, hebounce se lesknoucí pod pavučinkou jemného nylonu. Tak to mám rád, moc rád...

"Děje se něco?"

Ach jo. Tvrdím, že ženský maj někde zabudovanej radar, který jim bezpečně odhalí, že něco není tak, jak by mělo být.

"Skoro nic... jen... víš... ta pizza..."

"Spálil jsi jí?"

"Nééé, to néé, chutná perfektně, ale co do designu to nějak není ono..."

"Rozpadla se Ti? Nevadí, to se stane, mě to bude chutnat... Pustíš mě dovnitř?"

Aha, okolo mě nejde dveřmi projít... Překvapení... Vracím se do rality a beru iniciativu do svých rukou.

"Fakt ti nevadí, že to je poněkud ... řekněme ... rozpatlanější?"

"Neboj, nebudu se při jídle dívat do talíře."

Odpověď byla se smíchem. To jsem potřeboval. Když si zula botky a já uviděl opunčoškované chodidlo, nemohl jsem déle licitovat. Nešlo to. Zavřel jsem dveře, a přistoupil k manželce.

"Víš co, uděláme to jinak, pokušení je svinstvo a Ty by si se do talíře určitě podívala."

Beru Tvůj šátek z věšáku (snad sis nevšimla, že byl ráno ve skříni), a zavazuju Ti oči.

"Co to má být? Nějaké překvapení? Mám se bát?"

Poslední otázka měla vyznět jako vtip, ale opravdu bylo z jejího hlasu cítit cosi úzkostlivého.

"Důvěřuj mi a tu večeři přežiješ."

Taky smích. Nenechal jsem ji převléknout a opatrně ji vedu do jídelny. Usazuju jí na židli. Nejistě šmátrá okolo sebe.

"Potřebuju si umýt ruce."

"Nepotřebuješ."

Stojím zezadu a položím Ti ruce na ramena. Lehce Ti masíruju šíji, ramena, hladím Tě okolo krku. Viditelně se uvolníš.

Beru připravený provaz. Jemně Tě vezmu za ruce a pomalu je dávám za záda. Zrychluje se Ti dech. Provazem zlehka omotám zápěstí. Pak několikrát protáhnu provaz vnitřkem mezi rukama a jediným tahem pouta utáhnu. Jsi moje, jen moje... Zbytek provazu přivážu ke spodní příčce židle.

"Počkej, co děti?"

"Nejsou"

"A co když přijdou"

"Nepřijdou"

"A kde jsou?"

"Prodal jsem je arabskému šejchovi do otroctví. A varuju Tě, s roubíkem se špatně večeří."

Smích... Vezmu další provazy a připoutávám kotníky k zadním nohám židle. Přitáhnu pas k opěradlu - neutečeš... Nedá mi to a musím se polaskat s Tvými hedvábnými nožkami. S lehce zakloněnou hlavou vnímáš mé dotyky a oddáváš se svým pocitům. Postupuju po nožkách výš. Když se dotknu vnitřků stehen lehce se zatřeseš. Reflex velí dát kolena k sobě. Bílé provazy poutající nohy kamsi dozadu v tom brání. Další lehký otřes Tvého těla. Kdepak... Tenhle kalich rozkoše budeš muset vypít do dna.

"Počkej na mě chvíli"

Vstanu od Tebe a krátkou chvilku se kochám pohledem na znehybněnou krásu. Jednoduché, pohodlné, komfortní. Odbíhám do kuchyně pro jídlo. Nesu talíř a něco k pití. Postavím ho před Tebe a okolo krku uvážu ubrus. To není součást bandážistických her, ale přece Tě nepokecám...

"Otevři pusu."

Pozoruji Tvé rty, jak se tvarují do kroužku a mezi jejich křivky vkládám první sousto. Nechápu to, ale pozorování spoutané ženy při večeři je z ničeho nic velmi erotizující. Pomalu Tě krmím. Jako nemluvně.

"Nechceš víno?"

Polkneš sousto...

"Snad raději ne. Tohle není pizza, že ne? Čína? Máš to moc dobré."

Uznání potěší. Beru sklenici s brčkem a přikládám k Tvým rtům. Polkneš doušek...

"A tohle není z červené z krabice! Poslyš..."

"Není a dnes víc věcí jinak. Tak pij, ať jsi povolnější!"

Doufám, že to znělo dostatečně tajemně. Lehký úsměv? No, uvidíme...

Pomalu se vyprazdňuje talíř.

"Takže jsme dojedli. Jsi spokojená?"

"Díky bylo to dobré. Jídlo i servis."

Teď zas Ty nevidíš můj úsměv. Večer ještě neskončil.

Vysvobodím Tě z neforemného ubrusu. Nakloním se nad Tebe a pomalu rozepínám několik knoflíčků na Tvé hrudi. Když stáhnu halenku přes ramena na záda, zase zůstanu na chvíli stát v tichém úžasu nad Tvým tělem. Je teď zahaleno jen v lehké body, sukýnku roztažené nohy degradovaly na zmuchlaný zbytek okolo pasu. Napnutá látka krotí ňadra, které spoutané ruce nutí rozskočit se do stran. Mé ruce se hladově blíží k místům, kde jsou prsy nejšpičatější. Nenadálý dotek bradavek způsobí Tvé překvapené heknutí a napnutí těla. Zakloníš hlavu. Hadím Tě. Všude. Nevynechám ani centimetr. Kroutíš se jak kobra. Jakoby jsi chtěla mým dotykům uhnout a přitom se jim vystavit víc a víc. Nejde uhnout. Bílé provazy se napínají, lehce se zařezávají do kůže. Neovládnu se a položím Ti hlavu do punčoškového klína. Cítím Tvou vzrušenou vůni. Můj obličej se laská s Tvými nohami. Noha začíná u chodidla, pokračuje kotníkem v bílém objetí provazu, lomí se v koleni, dál se line vnitřní stranou stehen a končí v rozkroku cudně přikrytém lehce opalizující látkou Tvého body. Poodhrnu sukni výše líbám Tvůj klín, lem Tvého body, který tvoří rozhraní mezi tělem a nohou, zahalenou lehkým nádechem voňavé pavučiny. Cítím vzrušení v každém kousku těla, nevnímám Tvé sténání a pokračuju v inspekci stále výše. Když se dostanu k prsům, Již nemohu nevnímat Tvé hlasité vzdechy.

Rychle Ti odvazuju nohy, pas i ruce od židle a pomáhám Ti postavit se. Pohyby jsou rozpačité - co bude dál?

Rychle sukni dolu. S těžkým srdcem rozepínám milované body a vyhrnuju ho nad ňadra. Beru další provaz. Utahuju smyčku okolo pasu, připravuju pár uzlíků, které usazuji v rozkroku a vedu provaz druhou stranou zpátky k pasu. Provaz se Ti zařízne mezi nohy. Tak je to správně.

"Je na čase změnit lokál."

Nereaguješ. Snažíš se vnímat nové sevření. Když Tě vedu do ložnice, máš velmi nejistý krok. Pokoj Tě přivítá příjemným teplem a novou vůní. Svíčka v aromalampě rozprašuje do místnosti nádech oleje Ylang-Ylang a tvoří tak jemné erotizující prostředí.

Teď nastává kritická chvilka. Musím Ti rozvázat ruce - nabudeš na chvíli své svobody. Jen proto, abys ji za chvíli ztratila definitivně. Ano, nepravá věta přívlastková v nádherném kontextu. Uvolňuju Tvá zápěstí. Možná je přání otcem myšlenky, ale mám pocit, jako bys byla zklamaná. Neboj. To napravíme. Obnažuju horní polovinu těla. Je krásně teplé, citlivé a lehce se chvěje... Máš stále zavázané oči, takže na postel Tě musím uložit sám. Ležíš uprostřed letiště, snažíš se zjistit o okolí co nejvíce. Nevíš co tě čeká, v Tvé hlavě se mísí obavy, nejistota, očekávání, rozkoš. Přivazuju ruce k rohům postele. Nijak Tě nešetřím, provazy utahuju pevně. Jsi opět v mé moci. Vždy mě fascinuje ten bod zlomu - rozhraní mezi svobodou a nesvobodou. Kritická hranice - před chvílí jsi mohla vstát a odejít, teď je po všem. Moje. jen moje. Je to krátká chvilka. Čím je kratší, tím je krásnější.

Jako bys tušila, co se mi honí hlavou, zazmítáš se v poutech... Ne, teď už nemusíš, je to zbytečné. Vezmu Tě za kotníky a zatáhnu. Tělo se napne, provazy se zaříznou do zápěstí. Sykneš bolestí. Nohy roztáhnu a přitahuju k spodním rohům letiště. Postel je široká, s těží vyrovnáváš tah provazů. Jsi napnutá jak tětiva dubového luku. Zkoušíš se pohnout, nejde to. Ani o centimetr. Jsem na sebe pyšný.

...::: Tip pro Vás: Bič s lechtátkem - Whipper Tickler - růžovo-bílý :::...
Sexshop Sexujte.cz

"Bolí to?"

Ptám se asi zbytečně.

"Bolí."

Trochu mě to znejistí, i když jsem takovou odpověď očekával.

"Mám to trochu povolit?"

Zdá se, že jsem vypadl z konceptu.

"Ne, nech to prosím tak. Ta bolest je sladká."

V duchu Ti děkuju za pomoc. Vylezu k čelu postele, sednu si tak, abych měl Tvou hlavu v klíně. Hladím Tě po vlasech, po tváři, po krku, po ramenech. Již jsi zase krásně vzrušená. Mé dotyky se blíží prsům a bradavkám a Tvým tělem jakoby začaly projíždět elektrické výboje. Již se laskám s Tvými prsy, prsty krouží okolo tmavých dvorců. Křeče Tvého těla volají - Rychle! Ke ztvrdlým bradavkám to jsou jen centimetry!!!!

Lehký současný stisk dvou terčů rozkoše znamená tlumený výkřik a zemětřesení na posteli. Provazy nepovolí. Až do dna!!! Malinko silnější stisk znamená již hlasitý výkřik a pokusy o prudké pohyby volných částí těla. Hlava, prsty, chodidla. Neboj, miláčku, propiješ se až na dno!

Opouštím ňadra a vracím se k zbytku těla. Uklidňuješ se. Když se Tvému dechu vrátí pravidelnost, pokusím se o další lest.

"Poslyš, myslím, že máš na stoličce kaz"

"Cože?"

Nechápeš... Aha, uskočil jsem moc do strany...

"No, všimnul jsem si něčeho ve Tvé pusince, mohla bys ji prosím hodně otevřít, abych se podíval?"

Úsměv. Pochopila.

"Já nevím, jestli chci roubík. Chtěla bych Ti povídat co cítím..."

"Tak si to někam napiš a povíš mi to potom, jo? Moc prosím..."

Úsměv...

"Dobře, když to musí být..."

Musí, musí... Tvá ústa se pomalu rozevírají. Pečlivě několikrát skládám čistou utěrku, až je z ní tlustá, neforemná role. Přeložím ji napůl a usazuji hluboko do úst, takže vyplním celou doširoka otevřenou dutinu. Tlustý provaz vnikne mezi zuby a znemožní jakýkoliv pohyb roubíku. Několikrát omotám okolo hlavy a přemýšlím, kde udělám uzel. Mezi zuby je nejlepší místo, roztáhne ještě víc čelisti a naprosto dokonale utěsní zbytky zvuků, které se pokouší drát ven. Radši ne. Mohlo by to být bolestivé a já se nechci dostat do oblasti, kdy se Tvá bolest začíná stávat nepříjemnou. Je to Tvůj večer... Volím zátylek a pak opouštím místo u Tvé hlavy s vědomím, že je hotovo. Dokonalá bezmoc... Krásná, nádherná bezmoc. Jsi vydána napospas mě. Musíš vytrpět rozkoš, kterou jsem pro Tebe přichystal. Až do dna, miláčku. Do dna... Braň se, zmítej se, křič, je to marné. Nikdo Ti nepomůže... Jen moje...

Beru nůžky a přistupuji k Tvému klínu. Doposud jsem ho nechal odpočívat pod nylonovou pavučinou. Když párám vše, co mi brání v cestě do Tebe, pokusíš se o náznak odporu. Velmi chabý náznak. Nemůžeš. Pozoruji zrychlený dech a přemýšlím, jestli to je roubíkem, nebo se navrací Tvé vzrušení. Když já, dobyvatel dokončím nerovný zápas a zlikviduju poslední zbytky elastického odporu tkanin, jsem odměněn božským pohledem na obnažený klín, roztažený k prasknutí, prostředkem kterého probíhá bílý provaz. Ten je již zvlhlý vzrušením. Nyní požádám o pomoc Tvého plastového přítele. Ano, jsou situace, kdy mohou dva konkurenti spolupracovat. Dávám provaz na stranu. Náhražka penisu pomalu mizí v Tvém lůně. Lubrikant byl zbytečný, jsi již opravu velmi vzrušená. Dlouhé gumové tělo zajíždí do Tvé pochvy bez jakéhokoliv odporu. Tam, kousek zpět, o něco hlouběji a kousek zpět, pootočit... Jeho plastiková hlavička tápe teplou, mokrou tmou a hledá si cestu. Jak jsme to říkali? Do dna... Jsem tak soustředěn, že nevnímám okolí. Ani Tebe. A ve skutečnosti Ty skučíš do roubíku, pokoušíš se házet v poutech, hotový uragán. Pevně spoutaný uragán. Asi vím co chceš, co má znamenat hlasité volání, utlumené na nesrozumitelnou hlasitost... Ne, teď ještě ne.

Umělý Gigolo je zatím u konce své pouti. Opatrně pootočím ovladačem a spustím ty nejjemnější vibrace. Zmlkneš. Slyším jen sípavý dech. Vrátím provaz na své místo v klíně a zajistím vibrátor mezi dva uzle. Teď budeš mít čas přemýšlet o životě a rozkoši. Pouštím z přehrávače nově koupenou desku. Je to Sexual Magic - smyslná esoterická hudba. Neznáš jí, o to silněji bude působit. Pohladím Tě a potichu opouštím místnost.

Chvíli se věnuju domácí práci - umyju nádobí od večeře a pak bezmyšlenkovitě bloumám po bytě. Ještě do ložnice nepůjdu - chci Ti nechat alespoň půlhodinu. Zapínám televizi, není tam nic. Čas se mi pomalu vleče, ale konejším se představou, jak musí být Tobě. Bezmocná, vydaná na milost na posteli, bez pojmu o čase a prostoru. Uvnitř lehce vibruje kus gumy a činí bolest z pevných pout a beznaděje snesitelnější... Na co asi myslíš? Myslíš vůbec?

Přišel čas. Potichu vklouznu do ložnice. Na pohled se nic nezměnilo. Ležíš stejně, jak jsem Tě opustil. Dech je nepravidelný, přivázané končetiny se třesou. Dostávám strach, zda půlhodina nebyla příliš dlouho. Tělo je lesklé potem, který stéká v miniaturních lechtivých potůčkách na prostěradlo. Neodolám - ochutnávám sůl Tvého těla, jazykem vysouším mělká korýtka stékající únavy. Odměnou mi je zasténání. Slastné zasténání. Lehký pohyb vibrátoru vyvolá přidušený výkřik. Tak je to v pořádku. Tak to má být. Rozvazuju provaz v pase a uvolňuji Ti i zmučený klín. Tvůj klitoris je červený a naběhlý. Napadne mě, že za to co vydržel si zaslouží odměnu. Přidám na otáčkách vibrátoru, což ihned vyvolá další zrychlení dechu a skloním se nad Tvou napnutou lasturkou. Jazykem začínám bloumat okolo malého červeného zázraku. Jsi krásně roztažená, mám spoustu prostoru ke hraní. Můj jazýček se honí mezi pysky a zkoumá každičké místo Tvého voňavého, sladkého lůna. To se již přestáváš kontrolovat. Bezmocně sebou hážeš v poutech a vydáváš nemožné zvuky. Plastový pomocník dostává povel k maximálním obrátkám. Mé ruce pak už mají jediný cíl - Tvá ňadra, Tvé bradavky. Hraji si s nimi, laskám je, zatímco můj jazyk odměňuje Tvé lůno. Blíží se vrchol. Již notnou chvíli křičíš do roubíku a Tvé tělo se zmítá v křečích. Mé prsty bolestivě zmáčknou bradavky a zuby lehce stisknou Tvůj klitoris. Jako kdybych stisknul jemnou spoušť velice ostře nabité zbraně. Exploze. Totální křeč. Řev, který se dere přes roubík... Nádherné, krásné, dokonalé. Miluju Tě.

Konec...

Tvé vzrušení rychle opadá. Vypínám svého pomocníka a pomalu ho vytahuju z pochvy. Tvé tělo se třese a roubík již zase tlumí Tvé sténání. Nezlob se, miláčku, ještě Tě nemohu odvázat. Jsem maximálně vzrušený. Uvolňuji svůj originál a zavádím jej do uvolněného klína. Nejsi pouze vlhká. To se nedá popsat. Voňavá šťáva z Tebe teče po čůrkách. Nejlepší lubrikant je Tvoje vzrušení. Vklouzávám do Tebe jako po másle, bez jakéhokoliv odporu. Tvé Tělo reaguje rychle, dech nabírá na tempu. Lehám si na Tvé teplé tělo. Má ústa si berou na starost jeden prs, má ruka sekunduje na druhém. Pomalu rozpohybuju své vzrušení ve Tvém lůně. Jdeš do obrátek jako dobře vylazený stroj. I já přidávám na obrátkách a cítím, že nám oběma moc času nezbývá. Opět křeče, opět řev. Zoufale přirážím a jen díky svému šílenému vzrušení jsem schopen zachytit Tvou akceleraci. Ve svém penisu cítím křeče Tvé pochvy. Dál už přestávám vnímat. Krev mi tluče ve spáncích, okolí se rozplizne do tmy. Dva orgasmy se ruku v ruce nezadržitelně derou na svět. Dvě těla splynou v nádherné křeči. Vesmír se rozzářil v totální explozi.

Přicházím k sobě na Tvém spoutaném těle zborceném potem. Rychle opouštím Tvůj klín a uvolňuju nohy i ruce. Povoluji uzel na zátylku a vyndávám mokrý roubík. Tvé tělo je bezvládné, zmrtvělé. Lapáš po dechu. Sundávám z očí šátek, Ty je však necháváš zavřené. Přesto Tvůj první pohyb vede neomylně do mé náruče. Stisknu Tě jak nejsilněji umím a oba spolu prožíváme poslední záchvěvy odeznívajícího orgasmu.

Hladím Tě po hlavě i po celém těle. Vracíš se na svět, začínáš vnímat okolí.

"...miláčku..."

Tvůj hlas je nepochopitelně tichý.

"...to bylo krásné... ...děkuju..."

"Velmi rádo se stalo."

Když se uklidníš, šahám do šuplíku nočního stolku a podávám Ti připravený balíček.

"Abych nezapomněl - všechno nejlepší k výročí"

S úsměvem Ti podávám krabičku těch nejkrásnějších punčocháčků, co jsem mohl sehnat.

"To je náhrada za ty zničené. A taky abych věděl, co a jak mám dělat, až na Tebe přijde mazlivá."

Tvůj smích již zní stejně zvonivě jako dřív.

"Jak dlouho nám vydrží?"

Tvoje otázka dává naději na brzké opakování netradiční večeře.

Odpovídám také se smíchem:

"Jak krátce budeš chtít"

"Poslyš, vlastně mám pro Tebe taky dárek."

Asi koukám dost nechápavě, když dodáváš:

"No, k výročí... Byl bys prosím tak hodný a přinesl mi kabelku? Já si ještě potřebuju poležet."

Jasně. Odcházím do předsíně a přemýšlím, co to asi bude. Že by tradiční interFernet? Ale ne, ten se do kabelky nevejde. Lehám si zpět na postel a přemýšlím, co se vejde do kožené brašničky.

"Copak to je?"

"Hádej"

"Tak alespoň - kdes to koupila?"

"Tam jak prodávají věci pro rybáře, myslivce a podobné nesmysly."

"Takže něco na ryby?"

"Zavři oči a nastav ruce! Musíš obě... Schválně, jestli poznáš co to je."

Činím jak mi bylo doporučeno a čekám co se mi objeví v napřažených dlaních. Slyším nějaké cinkání, jehož původ mi je absolutně neznámý.

"Takže pozor, ruce trochu blíž k sobě, táák..."

... CHRRRRRR ...

Okolo zápěstí ucítím studený kov a zároveň uslyším zachrčení zavíraných pout.

Cuknu sebou. Nemusím otevírat oči, abych pochopil, co se stalo.

"Jejda. To jsi nemusela. Zajímavý dárek. Děkuji."

"Myslím, že sis něco takového přál..."

Prohlížím si kusy oceli nakrátko spojené masivním článkem řetězu a přemýšlím, zda přechod mezi svobodou a nesvobodou musí být chvíle. Nemusí. Stačí okamžik.

"Jak se Ti to líbí?"

"Nádhera. Velmi pevné. Provaz se dá rozvázat, přežižlat, ale z tohohle si nepomůžeš. Je to takové definitivní."

"Myslím, že se to dá ještě zdokonalit. Podívej, ještě mám Tohle."

Vyndáš ze zázračné kabelky krátký řetízek a zámeček. Pod lehkým tlakem Tvé ruky si lehám na záda. Řetízek provlékneš mezi pouty a zajistíš nakrátko zámkem za mojí hlavou na trubkové pelesti postele.

Snažím se užít příjemné pocity, které ve mně vzbuzuje stisk nekompromisní oceli. Každý pohyb je zastaven kovovým zaharašením. Pak mě ale najednou zamrazí.

"Máš od toho klíčky?"

"Neboj mám. Snad bys ale nechtěl tu krásu už sundat?"

"No, raději ano. Rád bych se umyl."

"Ještě chvíli. Musím přece zneužít situace, kdy je manžílek drobet spoután."

Tvoje ruka zašátrá v mém rozkroku.

"Poslyš, to asi nepůjde. Ty doby, kdy jsem mohl dvakrát po sobě jsou nenávratně pryč. Prostě potřebuju pauzu. Myslel jsem, že jsi se s tím smířila..."

"A kdo říká, že to bude narychlo? Svůj odpočinek samozřejmě dostaneš. Akorát se hodlám postarat, aby si se nenudil."

Hlavou se mi honí nedefinovatelné myšlenky. Dívám se na Tebe.

Sedíš mi na břiše, sleduješ můj pohled. Když se rozhlédneš po všude možně se povalujících provazech, na Tvé tváři se objeví úsměv. Tvůj pohled padne na krabičku punčocháčů. Bereš ji do ruky a vybaluješ tu nylonovou krásu.

"Obávám se, že ani tahle nádhera opravdu nebude mít dlouhou životnost. Podívejme... Ty jsou ale pružné... Myslíš že by šly nasoukat na větší postavu? O body strach nemám, lycra je doopravdy zázračný materiál. Stejně mi je divné, že z toho nedělají... třeba... třeba pyžama! Ale vlastně - vždyť se to dá vyzkoušet, jaké by to bylo."

Při tom pomyšlení mě zatrne kousek pod břichem. Ješitnost mi ale nedovolí ...

"To je ale hloupý nápad!"

"Myslím, že to není až tak hloupé. Jenom musíme nějak zajistit, aby si to figurant nemohl v noci sám vysvléknout."

To si říkáš jakoby pro sebe. Shýbneš se pro jeden z provazů a snad mimoděk ho táhneš přes mou hruď. Když mě krátce zašimrá na bradavkách, pokusím se o poslední námitku.

"Musím pro děti..."

"Nemusíš nikam."

"Ale já slíbil..."

"V klidu. Mluvila jsem náhodou s otrokářkou a děti budou jižně od Chártůmu úpět až do rána. Ostatně, nějak jsi se nám rozhovořil..."

Tak takhle je to tedy!

Bereš do ruky stále ještě zformovanou utěrku.

"Poslyš, myslím, že jsem ve Tvých ústech zahlédla něco divného. Asi opar, ale jistá si nejsem. Byl by můj pokusný králíček od té dobroty a otevřel tlamičku? Ráda bych se podívala... A klidně pomalinku, máme spoooustu času..."

:o)

...::: Tip pro Vás: Ozdoby na prsa - Flash Cross Black :::...
Sexshop Sexujte.cz