Je čtvrtek večer část 4. Autor: Jessica

Hodnocení

Nad mou hlavou zavrzaly něčí kroky a zazněly tlumené hlasy, slovům nebylo rozumět. Kluci asi spí nahoře... vlastně asi už nespí, kroků zní stále víc, pak jako by šly po schodech dolů, schody vržou, dveře trochu taky. Vešel Marek a hned za ním Majk.

"Jak to, že nemáš připravenou snídani?" Na tak hloupou otázku se asi nedalo rozumně odpovědět, tak jsem mlčela. Majk mi odemkl řetěz na nohou a sundal pouta. Ruce mi nechali spoutané před tělem. No jak myslíte, bude to trvat o to dýl.

I když mi to nedovolili, došla jsem si nejdřív do koupelny a na záchod. Až pak jsem začala neobratně chystat snídani, oblečená jen do obojku a pout. A to zdaleka nebylo to nejhorší, co si na mě vymysleli.

Marka, který mě přišel zkontrolovat, jsem se zeptala, jestli jsou zvyklí snídat čaj, kávu nebo něco jiného. Poručili si čaj a obložené chleby. S pouty na rukou jsem měla docela problém nakrájet chleba - ale to byl můj problém, ne jejich. Salám měli naštěstí krájený a sýr plátkový, ale stejně mi trvalo skoro půl hodiny, než jsem to všechno nachystala a nanosila vedle do pokoje. Mezitím jsem snědla jeden nepovedený krajíc chleba, jen tak, nenamazaný, s pár kolečky salámu, a bez dovolení jsem si udělala malé kafe. Obvykle nesnídám vůbec, ale měla jsem nějak hlad. Panstvu jsem nanosila vedle úplný švédský stůl, k obloženým chlebům jsem na zvláštní talíř přidala i kyselé okurky a červenou syrovou kapii, v ledničce jich byly asi dvě kila. čaj jsem udělala do velké konvice, našla jsem dokonce i cukřenku, i když jsem musela použít krupicový cukr, kostkový tu asi neměli - nebo byl líp schovaný. Nechtěla jsem se ptát.

Když jsem si myslela, že by mohli být spokojení, usadila jsem se zase do svého koutečku u kamen - spacák mezitím, co jsem dělala snídani, někam zmizel a byla tam zase jen ta kožešina. Nebyli spokojení.

"Lucy!" ozval se ostrý Danův hlas. "Ano, Pane?" vyskočila jsem a přispěchala blíž. "Co to má znamenat?" "Nerozumím, Pane. Nejsi se svou otrokyní spokojen?"

Probodl mě pohledem. "Ne. Kde je káva?" Aha. Kdo chce psa bít... nebo otrokyni... "Chceš od žida nebo ze spolku?" neovládla jsem se. Znal klasiky, nebo aspon jejich popularizovanou verzi. Natáhl se po mně, uhnula jsem. "Stůj," vyštěkl. Vstal od stolu. Ustoupila jsem o další dva kroky. A pak - nečekaně - jsem dostala facku.

Ne moc tvrdou, spíš mě jen tak plesknul - ale tohle nesnesu. To ne. To si nedovolil ani můj bývalý manžel - a fackovat svázanou ženskou, to dokáže jen srab. Dane, tím jsi u mě prohrál. Jsi hnusák.

"Padej udělat kafe," zasyčel Dan. Otočila jsem se, aby neviděl mé slzy - vzteku, ne bolesti. Odkráčela jsem udělat mu kafe. Klepala jsem se vzteky. Málem jsem se se svázanýma rukama polila vařící vodou. "A co já?" nafnul na mě Majk, když jsem kafe postavila před Dana. "Odpusť, Pane, hned to napravím," odsekla jsem tónem, který byl všechno, jen ne pokorný. Nepřekvapilo mě, když si pak dost nevybíravě řekl o kávu i Marek. "A uklízet ten bordel bude kdo?" slyšela jsem místo poděkování, když jsem přinesla i třetí kávu. Aha, takže dneska je na programu šikana. Nenechám se vytočit. Beze slova jsem začala odnášet do kuchyně použité nádobí. Trošku jsem přitom provokovala. Vzala jsem vždycky jen jednu věc a tvářila se, že se svázanýma rukama toho víc nepoberu. Danovi jsem schválně vysypala a jakoby nešikovně upustila do klína talířek s drobečky. Radši bych ho polila horkým čajem... ale můj první vztek už dozníval. Bylo mi dost jasné, že chtějí najít záminku k pořádnému trestu. A protože ponižování mi vážně nesedí, jistě si ji brzy najdou.

"Co to děláš, huso?" zasyčel na mě vztekle. "Odpusť, Pane," odsekla jsem a pokusila se sebrat talířek z jeho rozkroku, měla jsem náhle sto chutí mu přitom taky ublížit, zmáčknout mu hranou talířku toho jeho nafrněnýho ptáka, až by skučel. Znovu mě chytil za svázané ruce, jeho včerejší večerní něha byla ta tam. Škubnul spojovacím článkem, bolavá zápěstí i přes potítka zaprotestovala.

"Jsi pomalá. A nešikovná." "Když chceš, abych byla šikovnější, sundej mi ty klepeta," odsekla jsem, teď už taky docela vztekle. "Jseš si jistá, že to pomůže?" řekl náhle zase jakoby potěšeně. "Jo, jsem."

"Tak pojď," vlekl mě za spoutaná zápěstí někam ke zdi. "Marku - lanka," houknul přes rameno. Trošku jsem se s nimi prala, nevěděla jsem, co vymysleli, ale tušila jsem, že se mi to bude líbit o hodně mín než ty klepeta.

Dan mi zvedl ruce nad hlavu a kamsi je zaklesl za spojovací článek. Bolelo to. Stála jsem skoro na špičkách. Marek přinesl dvě slabé, hladké šnůry, každou asi metr dlouhou. A Dan mi každou z nich uvázal na jednu prsní bradavku.

Juj... to krásně bolí. Až tam dole, uvnitř... držím jako jehnátko. Jeden konec každého provázku uvázali ke kroužkům na obojku, táhnou mi prsa maličko nahoru. "Majku - chceš si ji nějak oblíknout, dokud ji máme uvázanou?" houkl Dan a Majk přispěchal s lodičkami na vysokém podpatku, byly o číslo menší - jauvajs. Na nohy mi navlékl síťované punčochy bez šlapek a kolem boků zapnul jasně červený podvazkový pás. Mezi tím jsem pochopitelně zůstala nahá. Trošku jsem se cukala a nespolupracovala, ale nevedla jsem zbytečné řeči, nestála jsem ještě o roubík.

Jenže tím to neskončilo. Dan mi sundal ruce z háku a rozepnul mi pouta - ale vzápětí mě oba kluci pevně přidrželi a Dan mi ovázal kolem zápěstí volné konce provázků, visících od mých prsních bradavek. Křížem - levou ruku spojil s pravým prsem a naopak... no nazdar. "No - ruce máš volný, spokojená?" Kdyby mohly pohledy vraždit, bylo by už po něm. "Volný...?" uprskla jsem a snažila se ignorovat, co se mi při každém pohybu a zatahání za bradavky děje ve vagíně. Marek mě chytil za překřížení lanek mezi prsy a zápěstím a dovedl mě doprostřed místnosti.

"Jseš pořád drzá. Za trest vyšůruješ celou chalupu, to znamená uklidit, umýt nádobí a všechny podlahy. Máš na to dvě hodiny. Za každou minutu, o kterou to nestihneš, dostaneš jednu ránu bičem. Kamkoliv." No báječný. "A když se na to vybodnu - dostanu sto dvacet a zapomenete na to?"

"Tobě nějak otrnulo," vytáhl mi Marek prsa skoro až k bradě. "Asi potřebuje ukázku," zasáhl Dan a v jeho ruce se znenadání objevil bič. Opravdový, poctivý bič ze SM salónu. Než jsem stihla cokoliv udělat, švihl mě přes záda.

Jauváááájs!

Tak tohle byla síla. Proti tomuhle ty rány včera byly jako příjemná masáž. Jako by mi na záda přitiskl doběla rozpálený drát... Zapotácela jsem se a málem upadla. Instinktivně jsem škubla rukama, div jsem si neutrhla bradavky. Nadechla jsem se, že zaječím - vtom jsem dostala druhou a jen jsem zalapala po dechu a podlomily se mi nohy na kramflecích. Upadla jsem na kolena. Ruce mi vystřelily dopředu, abych se zachytila... jáááu, bradavky se mi povytáhly o pár centimetrů, ale naštěstí zůstaly na místě. Dan protáhl žílu biče v prstech. "Stačí?"

Klečím na zemi, po tváři mi tečou slzy, klepu se bolestí a dokážu jen přikývnout. Jo, stačí, dokonale. Už letím šůrovat...

Byla jsem přesvědčená, že jsem to stihla - i když hodinky mi pochopitelně nedali. Klapala jsem na vysokých podpatcích a uklízela, naštěstí jsem toho dost stihla předtím, ještě s klepety. Mytí nádobí mi taky celkem šlo - ale podlahy, to byl problém. Už jen najít všechno potřebné, donést kbelík s vodou a hadrem na místo... vytírala jsem s obličejem skoro u země, abych si neutrhla bradavky, příšerně to bolelo, o nějakém vzrušení se mi teď už ani nezdálo... pálily mě šrámy na zádech, kolena jsem měla celá otlačená, tlačily mě boty, z nepřirozené polohy při práci mě bolela záda, krk a vlastně skoro všechno. Chtělo se mi brečet. Být trochu mín paličatá, tak už dávno poprosím o milost - ale já nechci prosit o milost. Vydržím to. Už proto, že Dan, ten neřád Dan, co si dovolil dát mi facku, teď už zase sedí v křesle, ty svoje dlouhý hnáty natažený dva metry před sebe, abych je musela obcházet, usrkává studené kafe a i když předstírá, že si zase hraje s nějakou elektronickou potvorou, jeho pohled stále častěji cítím na svém těle. Očividně čeká, jestli to vzdám. Nevzdám to. Neuslyší mě prosit, škemrat, brečet. I kdybych si měla utrhnout bradavky.

Vlastně - to mě napadlo až skoro ke konci úklidu - vlastně bych si ty provázky mohla rozvázat sama, dosáhnu na ně. Proč to neudělám? Stačilo by povolit uzlíky, třeba v koupelně, když si jdu pro čistou vodu... ani by mi nedokázali, že jsem to udělala já, mohla bych se vymluvit, že mi ty uzlíky sklouzly samy, jak jsem zpocená - ale připadala bych si jako srabík. Ne, nechci před nimi být za srabíka. Vydržím to.

Konečně jsem vylila do záchoda poslední špinavou vodu, vymáchala hadr, uklidila i s kbelíkem do kouta, trošku si opláchla ukoptěné ruce, na kolena jsem nedosáhla, musela bych vlézt do vany a to by znamenalo sundat boty, do kterých bych se pak už za nic na světě nenarvala znovu... nechám to tak. Jejich otrokyně bude jako prasátko. A navíc, čas pádí. Znovu jsem se před Danem poskládala na kolena. "Pane, je uklizeno."

Podíval se na zápěstí. "Devět minut. Kluci, máte každý tři rány."

"Nenecháme to na večer?" ozval se Marek z kouta od nějakého časopisu. "Ona si určitě ještě něco nastřádá. Pak to vyřídíme najednou." "Jestli se ti nechce, vezmu to za tebe," nabídl se šlechetně Majk. "Pro mě..." ucedil Marek a zase se začetl do časáku - ale když si mě Majk začal připravovat, neodolal, vstal a taky se zapojil.

"Zůstan, jak jseš," poručil mi Majk - klečela jsem skoro uprostřed místnosti a teď přede mne přitáhli zas ten těžký stůl. Kolem jedné jeho nohy mi spoutali zápěstí k sobě, další šnůrou mě přivázali za obojek na krku. Pak mi Majk spoutal kotníky nohou a zul mi boty.

Teď mě konečně měl tak, jak mu to vyhovovalo... cítila jsem jeho tvář na svých rozbolavělých chodidlech, mazlil se s nimi a přejížděl je tvářemi s dvoudenním strništěm... nemohla jsem si pomoct a začala sebou škubat, i když jsem nebyla lechtivá, tohle se nedalo vydržet v klidu. "Držíš?" vyjel na mě a zajel mi svými prsty mezi prsty u nohou. Zapáčil... jááu, to bolí... div mi je nevykloubil, nadzvedl mi chodidla výš od země, klečím teď jen na kolenních kloubech a moc to bolí... snažím se nějak přidržet nohy od stolu, ale moc to nejde, jsem přivázaná tak, že se rukama nemůžu chytit a když se opřu o předloktí, zase si tahám za chudinky kozičky... Majk mi jezdí po chodidlech penisem a prsty nohou cítím jeho varlata, tak jo, když to chceš takhle... třeba mě pak nebudeš mlátit tolik jako Dan... byla jsem sice svázaná, moc vůle jsem neměla, ale dokázala jsem trochu natočit chodidla a stisknout mu penis víc... "...jo, udělej mě, hezký..." dýchal mi vzrušeně za krk, sevřel mi nohy, div mi nevykloubil kotníky a všechny prsty, a udělal se mi na chodidla.

Chvíli mi ještě mačkal nohy kolem svého ptáčka, dokud ze sebe nevyždímal všechno, co chtěl. Pak mi je položil zpátky na podlahu, konečně... a vzal si bič.

"Počítej je," opřel se Marek loktem o stolní desku a naklonil se přes roh stolu, aby mi viděl do tváře a zároven mohl sledovat bičované partie. Majk se rozpřáhl. Bič zasvištěl vzduchem... trhla jsem sebou, když udeřil vedle mě do hrany stolní desky, až se všechno zachvělo... nezasáhl mě. Kdosi se tiše, chraplavě zasmál, neznělo to moc pobaveně. čekání na bolest je horší než bolest samotná...

Druhá rána mě už zasáhla. Kdybych mohla, schovala bych hlavu pod stůl, aby mi Marek neviděl do tváře... jaujaujau, to bolí... to tolik bolí.

Mám je počítat, vzpomněla jsem si, když první vlna bolesti trošku polevila a já se dokázala nadechnout. "Jedna," zaskřehotala jsem. Majk přešel kousek vedle a napřáhl se podruhé. "Dvě," vzlykla jsem, když mi žhavý drát spálil záda znovu, skoro křížem přes první šleh. Třetí rána mě zasáhla přes chodidla, ještě vlhká jeho spermatem. "Tři," usykla jsem a zakousla se zuby do rohu stolní desky, abych neječela. čtvrtá rána kolmo přes záda, špička biče zajela až do podpaží. "čtyři," to už byl vzlyk, tohle nevydržím, to tak příšerně bolí... pět, zase přes chodidla, dneska už se nepostavím na nohy, něco zaskřehotám, snad to zní jako číslovka, lapám po dechu a vůbec nevnímám, co mě kde ještě bolí. Majku, prosím, už dost... ale nahlas to neřeknu. Šestá rána zasviští a sekne mě přes zadek, cosi zasípu, brečím už skoro nahlas, ale ještě nepoprosím.

A Majk podává bič Danovi. "Zřežeš si ji sám - nebo to mám dodělat, šéfe?"

...::: Tip pro Vás: Velký gumový bič - černý :::...
Sexshop Sexujte.cz

Dan převzal bič a naklonil se nade mnou. Zajel mi jeho násadou podél ubrečené tváře až pod bradu. Naznačuje mi mírným tlakem, že mám zvednout hlavu. Chce mi vidět do očí. Tak jo, podívej se. Je mi příšerně zle. Bolí to, šíleně. Ale nevzdávám se.

"Doděláme to?" zeptal se mě zas tím krutě něžným hlasem. "Nebo mě poprosíš, abych ty poslední tři rány nechal na jindy?" Neodpověděla jsem. Nedokázala bych teď vydat ani hlásek, v puse mám vyschlo a na krku mě škrtí obojek... a uvnitř nějaká ledová ruka, strach a bolest, nechci už cítit tuhle příšernou bolest, ne, nezvládnu to... a pak se mé oči skoro proti mé vůli potkají s Danovými.

Jsou zelené, to je zvláštní... nevím proč jsem si doteď myslela, že má modré oči. Zelené, s malými hnědými skvrnkami po obvodu a světlými paprsky od hlubokých černých panenek skoro do poloviny duhovky... a má tak krásné, dlouhé a husté řasy, skoro jako holka. Dívá se na mě... v těch očích je teď spíš výzva než krutost. Ne, nechci to vzdát. I když to zatím byla nejhorší bolest, kterou jsem v životě cítila. Přece jen jsem bývala masochistka amatérka... to, co jsem dosud zažila, nebylo v porovnání s tímhle skoro nic. "No?" čeká na odpověď, v místnosti je najednou skoro hmatatelné ticho. V zádech mi tepe bolest a ještě to nevidím, ale po levém prsu mi stéká krev, natrhla jsem si bradavku. "Vzdáváš to?"

Nedokážu odpovědět - ale dokážu zavrtět hlavou. Doraž mě, Dane. Do toho.

Zavřela jsem oči a propletla si prsty rukou, spoutaných pod stolem. "Otevři oči," říká Marek, jeho hlas zní cize. Víčka mám těžká jako z olova a vidím rozmazaně. "Tak ještě tři. Odpočítá je Marek, ty si je jen užij."

"Sedm." Majk mě v podstatě šetřil. Dan mě zabije.

"Osm." Proboha dost... musím mít kůži na zádech rozsekanou na cáry. Už ani nevnímám jednotlivé rány, v ohni mám celá záda, zadek, nohy, chodidla... koušu do stolu, budou tam už napořád vytlačené moje zuby... tak už to dodělej... než se sesypu a začnu řvát...

"Devět." Tuhle nějak odflákl, jen mě pohladila po zadečku, najednou jako bych byla zabalená do vaty, no tak, pokračuj - ale tahle byla vlastně poslední. No fajn. Teď ze mě sundejte ten stůl a můžu jít zase uklízet.

* * *

Probrala jsem se ve vaně pod studenou sprchou, schoulená do klubíčka, oplachují mi hlavně záda, ale mokrá jsem úplně celá. Zkouším si protřít vodu z očí, kape mi z vlasů... na zádech se mění v kyselinu. Je mi divné, že není červená mou krví. Není tu zrcadlo, nemůžu vidět, že mám záda, zadek i nohy ozdobené jedenácti rudými pruhy, probarvujícími se místy až do modra krví, která při úderech vyprýštila pod kůží. Kdosi mi zvedá hlavu, nepříliš jemně, za vlasy, kdosi na mě mluví, ale v hlavě mi hučí a šumí víc než ta sprcha, nejsem schopná vnímat jejich slova. Až když zastavili vodu, zkusila jsem se narovnat - jau - a mokrýma rukama si přetřela obličej... měla jsem pocit, že mám na mozku pavučiny, nějak nefunguju na plné obrátky, ale když mě Majk chytil za ruku, dokázala jsem se postavit a vylézt z vany. Při došlápnutí na plastovou rohož se mi bolestí v chodidlech málem podlomily nohy, ale ustála jsem to.

Cesta z koupelny do pokoje je dlouhá snad kilometr, bolí mě každý krok. U krbu na podlaze už zase leží ten spacák. "Lehni si na břicho," říká mi Majk, Marek mi dal pod hlavu zas ten polštářek, Dana nevidím. Jsou teď zase skoro něžní... jsou něžní, pomáhají mi, přidržují mě, abych sebou nepraštila, vidí asi, že se mi motá hlava.

A pak slyším kroky, které už znám, ani se nemusím dívat, tyhle haxny jsem tolikrát obcházela s kyblíkem. Klekl si vedle mě a odhrnul mi ze zad mokré vlasy. Pak mi začal dlaní nanášet na stopy biče zas tu chladivou emulzi - ať na mě radši nesahá, bolí to... schovávám tvář, aby to neviděl, stejně to ví.

Hladí mi zbičovaná záda, pomalu a jemně. Skoro nedýchám, abych nefnukala... ale pak se bolest přece jen trošku zmírnuje. "Ty jsi ale káča paličatá," zašeptal mi znenadání skoro do ucha. "Jsi fakt dobrá, překvapilas mě, čekal jsem, že vydržíš tak tři."

Přitom mi jemně hladil zbičovaná záda a zadeček... odpustila bych mu tu facku, odpustila jsem mu, že mě ztřískal bičem do bezvědomí... jen kdyby se mnou chtěl šukat... třeba hned teď, z jeho doteků jsem už zas celá rozdělaná, i když je mi dost zle... Dane, já tě asi miluju... a jsem v háji, protože ty jsi přesně ten typ chlapa, co se kvůli němu budu trápit a tobě to bude fuk.

Protože na mě kašleš.

Nebo ne?

"Nadzvedni se trošku, můžeš?" říká mi jemně, asi mi chce ošetřit ten šrám, který mi sahá přes bok až skoro k natržené bradavce. Zvedám se, abych ho tam pustila, masíruje mi stopu po biči a mě to moc bolí, ale pro jeho doteky bych vydržela mnohem víc... teď mi pohladil předloktí, i když na něm žádný šrám nemám... a já nepřemýšlím a taky mu pohladím hřbet ruky, je opálený a jeho kůže je tak příjemně teplá - a vtom si uvědomím, co jsem udělala, a ucuknu, jako bych se o ni spálila. Cítím jeho pohled na tváři, ale nezvednu oči.. jsem určitě celá rudá. Tohle jsem nikdy nechtěla udělat... přece mě unesl, svázal, trápil, bičoval, urážel mě... asi jsem úplně zmagořila. Připadá mi, jako bych se mu právě nabídla a on mě odmítl...Nestojí o mě, nezajímám ho. Kdo ví, třeba vůbec není na ženský... ale proč mi teď tak jemně hladí konečky prstů malou jamku na krku, vedle klíční kosti, tam přece taky nic nemám...? Dane, jdi pryč, zmiz, nech mě být...

Všiml si kapky krve na mém prsu. "Marku, máš tu nějakou práci," zavolal přes rameno a Marek s potěšením převzal mé ošetřování. Papírovým kapesníčkem mi několikrát osušil malou ranku na okraji bradavky, ale krvácení pořád nesláblo. "Do pytle, Lucy, tohle mi nedělej..." Sklonil se níž a ochutnal mou krev špičkou jazyka. Přisál se mi k poraněnému prsu. Stiskl bradavku zuby, až jsem usykla. Marek byl asi v minulém životě upír... tohle ještě moc nebolí, ale stačí mu to?

Nestačilo. Bez ohledu na jelita na zádech mě na ně převrátil a sevřel mi zápěstí vedle těla... naznačila jsem obranu, ale hravě ji překonal, byla jsem slabá jako moucha. Majk mu přišel pomoct. Hajzlíci... dva na jednu, ještě zřezanou, nechte mě, nechci vás, bolí to... marně jsem se škubala pod Markovým tělem, přišpendlil mě ke spacáku svými tlapami a Majk mi zavázal oči a pak i ruce v zápěstí. Jen mírně, nějakým šátkem, tohle moc nebolelo... ale šíleně mě bolela zřezaná záda.

Markovi to bylo jedno. Roztáhl mi dost surově svým kolenem nohy od sebe a vzal si mě. Byla to rychlovka. Po levém prsu mi tekla krev a záda mě bolela... už jsem neměla sílu se bránit, stejně už je uvnitř... naštěstí se udělal rychle, já ne... s Danem by se mi to určitě povedlo... ale Dan mě nechce. Dívá se, jak mě Marek šuká? Asi je mu to fuk.

Vyklouzl ven, pustil mě... se svázanýma rukama jsem se aspon natočila trochu na bok, abych si neležela na zřezaných zádech, jinak je mi všechno jedno, šátek na očích, krev na těle... namáhavě se přetáčím ke zdi, aby mi neviděli do obličeje, už mě fakt nechte... nepoprosím o to, ale fakt mě už nechali na pokoji.

Kdosi mi rozvázal zápěstí... něčím mě přikryl, jen od pasu dolů... na záda mi položili nějaký mokrý hadr, chviličku to příšerně studí, pak to začíná být příjemné. Šátek na očích mi nechali a mně vůbec nevadí... kéž by mě nechali chviličku spát, pak zase půjdu dělat otrokyni, ale teď fakt nemůžu, kluci, nechte mě... aspon chvíli... chviličku...

* * *

Nevím, jak dlouho jsem spala, určitě hodně přes hodinu. Po probuzení jsem měla zase chvíli ten divný pocit, že nevím, kdo jsem a kde jsem... ale při prvním pokusu o pohyb si mé tělo vzpomnělo. Jauvajs. Neřádi. Ale dokázala jsem si stáhnout šátek a vyhrabat se z pelechu - neptala jsem se, jestli smím. Nebylo koho.

V pokoji nebyl nikdo. Slyšela jsem nějaké zvuky z kuchyně - byl tam Marek s Danem a krájeli cibuli a maso na guláš... asi jsem na ně zírala docela překvapeně. "No dobrý poledne," broukl Dan. "Jak je?" "Smím se osprchovat?" zeptala jsem se. "Pak to dodělám," podívala jsem se na hromadu surovin, to bude na celý příští týden, ne? Dan si opláchl ruce, otřel si je do utěrky a přistoupil ke mně. "Ukaž se." Otočil si mě... přitom mi položil dlaně na ramena... tohle mi nedělej... vzal mě kolem ramen a šel se mnou do koupelny. Dala jsem si studenou sprchu a snažila se ignorovat, že je tam se mnou. Ještě jednou mi pak ošetřil záda a já bych si snad nechala dát dalších devět, kdyby mě pak ještě chvíli takhle krásně, jemně hladil...

S Markem mi pak vyklidili pozice a sedli si s lahváči do pokoje. V podstatě jsem už neměla skoro žádnou práci - jen najít ten největší kastról, rozpálit olej a osmahnout asi tři kila nakrájené cibule... "Smím otevřít okno, Pane?" zeptala jsem se a vykoledovala si tím přítomnost Marka v kuchyni po celou zbývající dobu vaření. Okno totiž vedlo někam směrem k silnici... viděla jsem jen travnatou mez a asfaltku v lese, nikdo tudy nejel ani nechodil, ale být opravdu zoufalá, asi bych dokázala tím oknem vylézt a zdrhnout. Kdyby mě tu ovšem nechali samotnou. Což nenastalo.

Vysypala jsem na cibuli dva pytlíky papriky, přidala maso a nechala ho opéct... guláš snad zvládnu. Přiklopila jsem poklici velkou jak víko od popelnice a pak už jsem jen občas podlila a zamíchala, mezitím trochu poklízela v kuchyni a prohledávala poličky, jestli ještě někde nenajdu nějaké zajímavé koření. Našla jsem česnek i majoránku, pár kostek bujónu i pepř, ke konci jsem s Markovým souhlasem přidala i pár drobně nakrájených červených kapií. Přitom jsme si spolu začali tak nějak úplně normálně povídat, o vaření, o tom, co rádi jíme a pijeme, jakou máme rádi hudbu a jaký sport, řekl mi o sobě, že je blázen do lyžování a já se přiznala, že mám ráda koně, prostě jako dva úplně normální kámoši - až na to, že on byl v tričku a džínách a já nahá a zbičovaná...

Guláš byl hustý, pikantní a vonavý, knedlíky jsem ohřála v mikrovlnce. Panstvu jsem servírovala v salónu, oblečená jen do obojku a šrámů na zádech - docela přepych. Panstvo bylo zcela výjimečně spokojené a milostivě mi dovolilo, abych si taky nandala na talíř a najedla se civilizovaně u stolu - Marek s Majkem mi udělali místo mezi sebou, nechali mi jedinou čalouněnou židli a dokonce mi nabídli, abych si s nimi dala pivo. Ke guláši se voda z vodovodu opravdu moc nehodí. Panstvo mě dokonce pochválilo, že mu chutnalo. "Dala by sis kafe?" zeptal se Majk. "Tak udělej čtyři," dořekl, když jsem přikývla. Udělala jsem čtyři a uklidila po panstvu nádobí. Panstvo bylo spokojené a já se už skoro začala bát, že to bude nuda.

Upíjeli kafe a povídali si, na chvíli jsem vypnula, opřela se ramenem o vyhřátou zeď a trochu relaxovala. Pronikla ke mně Majkova slova: "... svázat prsty na nohou a úplně ztratíš smysl pro rovnováhu." "To je blbost," oponoval Marek. "Tak to vyzkoušíme, od čeho máme otrokyni? Stejně tady skoro usíná," navrhl Dan.

Ovšem že se toho ujal Majk. Hladkým, nepříliš silným provázkem mi svázal k sobě jednotlivé prsty na nohou a ještě mi udělal zvláštní ozdobné vázání až ke kotníkům. Vypadalo to moc hezky - ale chodit se s tím vážně moc nedalo. Když mi přikázali odnést do kuchyně hrnky po kávě, musela jsem zapojit celé tělo a i když jsem se ze všech sil snažila neudělat z toho komický výstup, moc se mi to nevedlo. Opravdu jsem vrávorala jako po kořalce. Ovšem kluky to inspirovalo.

S dalším návrhem přišel Dan. "Zkusíme, jestli jí jdou svázat ruce za zádama tak, aby se jí dotkly lokty." Zkusili to - šlo to, i když to dost bolelo. Od zápěstí mi visely dva provazy - udělali na nich asi deset uzlů a protáhli mi je rozkrokem. Konce vepředu zase rozdělili a utáhli kolem těla i rukou. Marek se se mnou začal mazlit... pak ho napadlo: "Smím prosit? Dane, pusť tam něco..." Dan našel na svém přehrávači nějakou pomalou hudbu a pustil ji přes repráky, Marek mě pevně objal, jednou rukou mě držel kolem ramen a druhou za levý prs... a začali jsme pomalu tančit... se svázanými prsty nohou i rukama, s uzlíkovými kalhotkami... každý krok, každý pohyb a každý Markův dotek jsem cítila až někde hluboko uvnitř... bylo to tak zvláštní... a krásné...

Zatančili si všichni tři... pak si hráli dál, bylo vidět, že o bondáži něco vědí. Položili na stůl zase tu kožešinku, mě na ni a zkoušeli mě svazovat různými způsoby. Většinou to bolelo a pokaždé to bylo úžasné... byla jsem stále víc vzrušená a oni také. Venku se mezitím setmělo, ale vzhledem k tomu, že závěsy na oknech byly trvale zatažené, bylo to celkem jedno... ale mín jedno mi bylo, že si kluci každou bondáž fotí, z různých úhlů, celek i detaily. Zkusila jsem trošku protestovat, ale pohrozili mi roubíkem, když budu odmlouvat. Zasunula jsem někam hodně hluboko myšlenku na případné pozdější vydírání a nechala se od nich krásně trápit.

Skončila jsem zase ve stoje, ruce sepjaté za zády a zápěstí přivázaná k obojku, prsa podvázaná podstatně líp, než bych si to kdy dokázala udělat sama, rozporku mezi kotníky, všechny kolíčky, které v chalupě našli, připnuté na kůži, pochopitelně co nejblíž mým citlivým místům... předtím mi zavázali oči šátkem, abych neviděla, kam přistane další... občas mi něčí ruka přejela přes prsa a zabrnkala na ně... kluci, vemte si mě, já už to nevydržím...

Marek to taky nevydržel. Přitiskl se ke mně zezadu, moc toho na sobě taky neměl... objal mě a chvíli si hrál s mým tělem a já se kousala do rtů, abych ho nezačala prosit - vem si mě, ty neřáde, dělej, nebo se zblázním... cítila jsem na zadečku jeho připraveného šampióna a dala mu jasně najevo, že ho chci. Rukou mi zajel do rozkroku a sundal mi všechny kolíčky, pak ke mně přistoupil zepředu a dlouze mě políbil... Tušila jsem už, čím za jeho něhu zaplatím...

...::: Tip pro Vás: Jezdecký bičík Fifty Shades of Grey - Sweet Sting :::...
Sexshop Sexujte.cz