Broskve část 13. Autor: neznámý

Hodnocení

Vysunula jsem si opatrně vibrátor z rozkroku. Poševní vchod a pysky jsem měla sedřené do krvava. Konečník byl natržený a z kraje stékal pramínek krve. Vše bylo prokrvené nabobtnalé a citlivé na sebemenší dotek. Rány po důtkách ani moc nebolely , jenom stékající moč v nich pálila. Pokusila jsem se zvednout z postele. Celé tělo bolelo jako by mne přejel parní válec. Dovlekla jsem se s námahou do sprchy a jako první vyzvracela Gregorovy chcanky a semeno ze svého žaludku. Třásla jsem se po celém těle jak bolestí tak nedostatkem drogy, která už dávno ztratila svůj osvobozující zapomětlivý účinek. Pustila jsem teplou vodu a nechala ji dlouho na sebe téct. Seděla jsem na podlaze na chladících dlaždičkách a kombinovala jsem studenou vodu s teplou a masírovala si rozedřená rodidla, pochvu a konečník. Ve slabinách mne bolelo a nohy šly jen s obtížemi dát k sobě. Zvedla jsem se ze země, zastavila vodu a šourala se zpět k posteli. Ta byla celá zmáčená mým potem, zborcená od krve a mokrá od Gregorovy moče. Při pohledu na lůžko se mi zvedl opět žaludek a ač jsem neměla co zvracet , vyšlo ze mne jenom pár kyselých hlenů, které dopadly na smáčenou postel. Tam jsem se uložit nechtěla , a tak jsem se sesunula na podlahu a zůstala ležet na koberci vedle lůžka. V dopoledním vedru jsem uschla dříve než jsem únavou a vysílením usnula.

" Al, stát a jít k pan Zovi. Al , stát a k pán Zovi." , ještě několikrát jsem slyšela tato slova jako z dálky než mi došlo, že na mne kdosi mluví. Byl to Masu, který už držel v ruce vodítko připnuté k mému obojku a dobrácky svoji komolenou angličtinou mne probouzel zpět k životu.

"Pan dobrá čas, pán Zovi chtít Al. Al, rychle než pán Zovi zle.", pobízel mne Masu a sám se třásl strachy a jemně mě tahal za vodítko, abych už déle neotálela a šla s ním.

Vedl mne zpět na loď pána Zovi přímo do jeho kajuty.

Zovi ležel ve své ložnici na lůžku a mezi nohama mu sála jeho úd Io. Nevšímal si ji a když jsem se objevila mezi dveřmi podíval se k nim a jen tak mimochodem prohodil.

" Byla jsi skvělá, ty moje malá čubičko. Ale né, kohopak jsi rozzlobila, že ti naložil. !?", nebyla to otázka , ale přesto jsem se pokusila na ni odpovědět.

"Pan Gregor si přál mne zbít, pane.", vztekle se na mne podíval a zařval.

"Drž tu svou prochcanou hubu, Nikdo ti nedovolil mluvit a táhni mi z očí děvko."

Nečekala jsem takovou reakci a strachy jsem zmizela ve dveřích a šourala se do své cely. Pohledy ostatních mužů na palubě jsem nevnímala a jenom jsem si zbožně přála dojít co nejdříve do své komůrky , zavřít se tam a spát a spát a snad i umřít než snášet další ponížení , znásilňování a bití. Ano umřít. Měla jsem chuť skočit přes zábradlí do moře a utopit se , ale vodítko , které Masu pevně svíral ve své ruce, mi to nedovolilo. Dovedl mne do kajuty a zabouchl za mnou dveře. Brečela jsem a padla jako podťatá na postel. Tělo mne bolelo a ještě víc mne trápilo ponížení a nicota, a moje neschopnost bránit se násilí ,které jsem v posledních měsících a dnech zažila . Usnula jsem.

Spala jsem velice dlouho. Venku byla tma a i v kajutě bylo pološero. Jenom malé nouzové světýlko sporadicky ozařovalo vnitřek cely. Na podlaze bylo v misce nějaké jídlo. Měla jsem hlad, ale všechno mě natolik bolelo, že jsem se nedokázala donutit vstát. Převalovala jsem se na posteli a přemítala o své situaci. Už pokolikáté.

Neměla jsem tušení kolikátého je, co se stalo s Lucií, Romanem ani Petrem. Jediná blízká osoba mi byla Io a tak trochu Masu. Vzpomínala jsem na domov , na brigádu v Turecku, na školu a samozřejmě na rodiče a Jiřinu. Byla jsem zoufalá a přemýšlela jak toto utrpení skoncovat. Cítila jsem potřebu své dávky, ale doktor se tu už dlouho, alespoň pro mne dlouho, neukázal.

Přemohla jsem se a vstala. Dovlekla jsem se do sprchy a celá se důkladně umyla. Namazala všemi mastmi a olejíčky, ošetřila své pohlaví a ještě s mokrými vlasy jsem se pustila do jídla. Opět fazolová kaše, ale tentokrát bez ovoce a místo džusu jsem měla v druhé misce nalitou studenou černou kávu. Jídlo však bylo podstatně lepší než u Howarda.

Schoulila jsem se znovu na posteli a za pláče z lítosti nad osudem a ztrátou všeho , co jsem kdy měla, ztrátou svých blízkých jsem znovu usnula.

Takovýto režim se opakoval několik dní a já cítila stále větší potřebu drogy. Bylo mi neskutečně zle. Několikrát jsem to, co jsem snědla , vyzvracela a i pod dekou jsem se třásla zimnicí. Pila jsem vodu ze sprchy, dostala průjem, zvracela, potila se. Ty dny si mne nikdo nevšímal. Jenom jednou za den mi donesli něco k jídlu. Většinou stále to samé. Fazolovou kaši, kousek černého chleba a černou kávu. Pro svůj dobrý pocit, když jsem měla světlejší chvilku, mezi stavy absolutní deprese, jsem dbala trochu na svůj zevnějšek. Jediné co mi skutečně ještě zbylo.

Dveře byly po většinu času zavřené na zámek. Malá cela působila ještě víc na moje psychiku a navozovala opakovaně depresivní stavy. Jednou nebo dvakrát, když jsem byla zrovna při smyslech, byly dveře odemčené. Zkusila jsem vyjít na palubu a nadýchat se trochu čerstvého vzduchu a nasbírat malinko sluníčka. Zahnali mne však velice rychle zpět do kajuty. Měla jsem spoustu času na přemýšlení a umanula jsem si , že se musím dostat někdy, v příhodnou chvíli, do kajut pana Zovi nebo na velitelský můstek k vysílačce. Neuměla jsem s ní sice zacházet, ale byla to pro mne naděje, že se mi podaří něco odvysílat a dát o sobě a mé situaci vědět světu. Sumírovala jsem si co budu říkat. Jednou v noci zůstaly dveře odemknuté a já se vypravila kradmo na palubu v přesvědčení, že dnes se dostanu k vysílačce nebo k telefonu někde v otevřených kajutách lodi. Procházela jsem chodbami na střední palubě, ale nikde jsem neviděla ani telefon ani vysílačku. V kajutě s videem jsem na stole objevila noviny, ale byly psané v arabštině a té jsem nerozuměla. Ani datum jsem ve stresu nebyla schopna rozluštit.

Kapitánský můstek byl stále někým obýván a tak šance dostat se tam k vysílačce byla nulová. Navíc bylo těžké se nepozorovaně pohybovat po lodi. Byla sice hluboká noc a loď byla krom řídící věže osvětlena pouze pozičními světly, ale každé našlápnutí bosýma nohama na kovovou palubu vydávalo mlaskavé zvuky, které se rozléhaly v nočním tichu.

Celá zpocená a zklamaná jsem se vrátila ze své výpravy do kajuty. Další den proběhl jako už tolikátý. Nikdo si mne nevšímal. Konečně mi bylo trochu lépe. Zimnice pominula a byla jsem schopna bez okamžitého zvracení i něco sníst. Opět jenom fazolová kaše. Už jsem jí byla přejedená. Dostávala jsem stále dvě tablety ke každému jídlu a poctivě jsem je polykala.Podle počtu jídel to bylo dnes jedenácté od návratu od násilníka Gregora.

Kolikátého je nevím. Další tři nebo čtyři dny utekly a stále jsem byla zavřená v cele.

...::: Tip pro Vás: Svorky na bradavky :::...
Sexshop Sexujte.cz

Když mi ráno donesli kaši, přišel i jeden z mužů posádky a přinesl mi kus černé látky a slaměné trepky s jutovými provázky. Najedla jsem se a zkusila si obléci látku na sebe. Bylo to velké černé plátno, které jsem si omotala kolem těla a na nohy si uvázala trepky. Cítila jsem se jako člověk. Po dlouhých měsících nahoty jsem byla oblečená. Měla jsem krásný pocit a sama jsem se upravila. Štěstí , které mě pohltilo se nedá ani popsat. Mám šaty.

Seděla jsem na posteli a opět tupě zírala do prázdna před sebou, když se otevřely dveře a vešel hromotluk.

" Tohle si dej na hlavu a zvedej se. Jdeme.", hodil mi do ruky černý šátek a čekal až se zvednu. Přehodila jsem si látku přes hlavu, ale hromotluk mi ji pevně uvázal ještě kolem krku a schoval mi v něm celý obličej krom očí.

"Takhle ho budeš nosit uvázaný a nikdy , rozumíš, nikdy ho bez dovolení nesundáš."

Vyšli jsme na palubu. Loď kotvila u malého dřevěného mola v kouzelné zátoce několik metrů od pobřeží. Břeh tvořila písčitá pláž a prakticky až na několik metrů žlutého písku byla všude bujná tropická zeleň. Mezi keři stál zaparkovaný malý náklaďáček s oplachtovanou korbou a vedle terénní vozidlo.

Sešli jsme po kovovém můstku na dřevěné molo a Hromotluk mi pomohl nastoupit do náklaďáku na korbu. Usadila jsem se na podlahu a po chvíli přistoupil do vozu nějaký muž a usadil se u kraje korby a zatáhl za sebou plachtu. Zahrčel motor a auto vyjelo poskakující na neupravené cestě kamsi do neznáma.

Seděla jsem schoulená v rohu a naskakovala jsem na podlaze v rytmu drncání auta. Auto nejelo nijak rychle, jeho technický stav mu to ostatně nedovoloval, ale ani cesta po které jsme ujížděli. Pod plachtovou korbou začalo být nesnesitelné vedro a já si povolila šátek na hlavě, abych alespoň trochu ofukovala dírami v plachtě. Muž sedící u kraje se na mne osopil arabsky, nerozuměla jsem mu sice, ale pochopila, že musím zůstat zahalená. Jeli jsme několik hodin aniž by auto zastavilo. Neviděla jsem ven , přítmí pod plachtou a neustálé drncání mě ukolébalo do dřímoty. Se skřípěním brzd auto zajelo ke kraji a zastavilo. Muž seskočil z auta a pochvíli mi pokynul , abych také vystoupila. Stáli jsme na úzké prašné cestě v skalnatém terénu bez jediného keře a stínu. Slunce stálo vysoko nad obzorem a nemilosrdně žhnulo. Všude okolo byl jenom nahnědlý písek a prach, který po zvíření projíždějícího auta nyní pomalu klesal zpět na zem. Ze předu z vozu vystoupil další muž s rádoby bílou omotávkou kolem hlavy a v propocené bílé košili, která neviděla pračku už řádnou dobu. Páchl potem, v ústech měl zapálenou cigaretu a jeho černé kalhoty byly umaštěné a zaprášené. Přinášel mi vodu v umělohmotné láhvi. Byla odporně teplá , ale měla jsem takovou žízeň , že jsem nevnímala ani její navinulou chuť. Všimla jsem si , že z druhé strany vozu stojí další muž jehož zevzření vypadalo zcela shodně s tím , který mi podal láhev. Kouřil a s cigaretou mezi rty hovořil s ostatníma dvěma mě nesrozumitelnou řečí. Dívala jsem se na něho a on zcela bez okolků si rozepnul poklopec a vypostil obrovský proud moči vedle auta. Oklepal si přirození a zastrkoval si jej zpět do kalhot a posunkem mi naznačoval, abych se také vyprázdnila. Potřebovala jsem na záchod a šla jsem vyhledat místo, kde bych se pro tu intimní chvíli skryla jejich pohledům. Můj přímý strážce mne však chytil za ruku a nepustil mne z jejich dohledu. Posunkem mi naznačil, že se můžu vymočit přímo před nimi a tady u auta. Potřeba byla silnější než můj již otupělý stud , a tak jsem si vyhrnula sukno a sedla si na bobek. Měli z toho srandu a halasně se dál bavili mezi sebou. Zkusila jsem se anglicky optat kam jedeme a jak ještě dlouho, ale jenom pokrčili rameny na důkaz, že mi nerozumí a najednou se spěchem nasedali znovu do auta. Usadila jsem se opět opřena zády o postranici a auto se vydalo znovu na cestu.

Měla jsem hlad a venku byla tma a chladno, když jsme znovu zastavili. Muž z korby na mne cosi vyštěkl a seskočil na zem. Z venku se ozýval plachtou tlumený hovor, který sílil na intenzitě. Nerozuměla jsem však ani slovu. Venku byla taková tma, že škvírami v plachtě nebylo stejně nic vidět. Jenom podle zvuku venku a temperamentu řeči jsem pochopila, že není něco v pořádku. Znovu však zahrkal motor a už do rozjíždějícího vozu naskočil můj strážce. Ještě několikrát jsme během noci zastavili a i já se mohla protáhnout kolem auta a dostala trochu napít. Prach a pot mi zabarvil šaty do šediva a sama sobě jsem páchla.

Když už stálo slunce opět vysoko a vedro bylo k zalknutí zastavili jsme na velkém nádvoří vydlážděném starými hladkými kameny rozpálenými do běla uprostřed obrovské bílé stavby připomínající osmanské paláce z pohádek tisíce a jedné noci.

Pomohli mi vystoupit a odvedli mne do chladné místnosti na kraji nádvoří. Tam se mne ujal mladý muž v klasickém orientálním úboru. Do půl těla nahý s kalhotami dole zúženými a těsně obepínajícími lýtka. Na nohou měl slaměné sandály a kolem pasu uvázanou barevnou šerpu. Lámanou angličtinou mi poručil,: "Pojďte za mnou."

Nečekal ani , že mu odpovím a již vcházel někam do útrob paláce a vedl mne obrovským bludištěm chodeb a schodišť osvětlených elektrickými loučemi.

" To vaše. Tady vy zůstat až vám pak říci."

Vešla jsem dovnitř a dveře za mnou byly zamknuty.

...::: Tip pro Vás: Bezdrátové dálkové ovládání Mystim Cluster Buster Wireless :::...
Sexshop Sexujte.cz