Letní brigáda Autor: (c) Loketnik 2005

Hodnocení

Bylo mi tenkrát osmnáct let. Byla jsem po maturitě. Květen a červen, kdy jsem měla volno a trávila ho více méně na mejdanech a prostě sem si užívala, jsem na začátku zjistila, že mi došli peníze. Rodiče na mne byli velice přísní, proto jsem se mohla dočkat jen peněz, které nutně potřebuji k přežití. Na žádné povyražení už by mi nic nezbylo. Řekla jsem si, že si najdu brigádu na červenec a v srpnu vydělané peníze pořádně prohýřím. Lehko se to řekne, ale sehnat brigádu není nic lehkého. Otec mi žádnou nesehnal, řekl, že jsem dospělá a že se o sebe musím starat sama. Na internetu jsem si našla agenturu, která se zabývala zprostředkováním těchto krátkodobých zaměstnání. Z webu na mne agentura zapůsobila velice pozitivně, proto jsem se rozhodla zajít do jejich kamenného zázemí.

Po troše námahy jsem našla objekt, ve kterém podle uvedených údajů měla sídlit ona agentura. Byla jsem dost překvapená a zaražená. Přede mnou stál nevelký starý dům. Mohl být tak zhruba z padesátých let a hádala bych, že od té doby nebyla dělána nová omítka, ba že vůbec nebyla udržována. Prostě stará omšelá barabizna, ve které byste nikdy nepředpokládali sídlo prestižní agentury.

Vešla jsem dovnitř. Do nosu mne okamžitě praštil čpící pach, asi jako když se zhluboka nadechnete nosem na veřejných záchodech. Ocitla jsem se v nevelkém vestibulu. Zdi této vstupní místnosti vypadaly zhruba jako omýtka, šedivé a odporné. U stěn místnosti stál starý gauč, který vyhlížel tak, že jsem měla dojem, že je v pokročilém stádiu rozkladu. Před gaučem byl starý laciný stůl a na něm pohozeno pár starých časopisů. Rozhlížela jsem se na tu hrůznou scénu a uvažovala, jestli mělo vůbec cenu sem chodit. Mé oči během mých úvah spatřily chodbu. Vešla jsem do ní a po pár metrech jsem narazila na staré oprýskané dveře, na kterých bylo napsáno ,,Kancelář". Zaklepala jsem. Po pár vteřinách jsem vstoupila dovnitř. To co se přede mnou vyjevilo mi vyrazilo dech.

V místnosti, jejíž zdi se nelišili od zdí v čekárně, byla jen stará železná skříň, stůl, který určitě pamatoval císař pána, za ním seděla jakási žena. Byla to ošklivá, odpudivá, smradlavá stařena. Podívala se na mne skelným pohledem a povídá skřehotavým hlasem.

,, Ale, ale. Copak si dáma ráčí přát? "

,, No, byla jsem na vašich stránkách a rozhodla jsem se zažádat zde o práci.", řekla jsem nejistým tónem.

,, Aha, tak dáma se rozhodla zažádat, hmmm. No to s tím musíme něco udělat. ", zněla její odpověď pronesená naprosto suveréním tónem.

,, Jakou práci by si dáma asi tak představovala? ", pokračovala stařena a začala se na mne dívat pohledem, ze kterého mne mrazilo.

,, Vlastně ani nevím... Totiž... Asi bych měla jít. ", řekla jsem nejistým tónem a obrátila jsem se směrem ke dveřím. V tu ránu byla stařena v mžiku u mne a surově mne chytla za paži.

,, Co si o sobě dáma myslí? Že přijde a potom jen tak odejde. To by tedy dámo nešlo! ", řekla už ostřejším tónem.

Pud sebezáchovy zapracoval. Vzepřela jsem se a vší silou udeřila stařenu pěstí do obličeje. Nikdy jsem nedělala žádné bojové umění a dalo by se řící, že jsem poněkud subtilní tělesné konstrukce, takže se má rána zókonitě minula účinkem. Stařena se otřepala a v mžiku opětovala úder. Zjevně v tom měla praxi, protože jsem okamžitě spadla na zem omráčená, zbavená tíhy naší reality.

Probudila jsem se. Bolela mne hlava. Ležela jsem nahá na betonové podlaze. Byla mi velká zima. Všude byla temnota. Nedohlédla jsem před sebe ani na padesát centimetrů. Nemohla jsem se hýbat. Byla jsem spoutána řetězem. Lehla jsem koukala tam, kde je pravděpodobně strop, a přemítala, co se to vlastně stalo. Poslední, co jsem si pamatovala, bylo mé skácení se na zem. Něčí dech náhle přerušil tok mých myšlenek. Zaposlouchala jsem se do pravidelného nadechování a vydechování.

,, Je tu někdo? ", řekla jsem šeptem.

Nic. Nikdo se neozval. Dýchání pokračovalo dále.

,, Je tu někdo? ", vypravila jsem ze sebe o poznání hlasitěji.

,, Ano, jsem tady. Jsi také spoutaná a tak bezmocná jako já? ", dolehl ke mně slabý zoufalý ženský hlásek.

,, Jo, jsem bezmocná. Jak si se sem dostala? "

,, Už je to dávno. Byla jsem unesena. Nevím jak je to dlouho, ale prožívám zde hotová muka. Někdy si přeji, aby mne zastihla smrt. "

,, Co co se tady vlastně děje? Kde to jsme? "

,, Jsme ve starém sklepení nějaké velké budovy. Tuším, že se s mojí a teď vlastně i tvou paní jistě brzo seznámíš. Mohu ti poradit, plň vše co ti přikáže a budeš trpět méně. "

Neodpovídala jsem. Nemohla jsem věřit vlastním uším. Mluvila na mne pokořená dívka, která zjevně trpěla. Vždyť, jak sama řekla, někdy by raději zemřela, než snášela svůj nynější úděl. Bylo mi do pláče. Bylo mi líto mne, bylo mi líto i mé spoluvězěňkyně. Dostala jsem se do moci deviantní stařeny a bůh ví, co mne zde čeká. V těchto úvahách, jsem naprosto vyčerpaná svým psychickým stavem usnula.

Vzbudila mne ostrá bolest vystřelující z kůže na zadečku. Otevřela jsem oči. Všude bylo pronikavé světlo. Když se mé oči přizpůsobily novým světelným podmínkám, uviděla jsem kolem sebe obrovskou místnost s betonovou podlahou. Všude po místnosti byli oka v zemi. Oka byla i ve stropě a na zdech. V rohu jsem uviděla stojan a v něm bylo mnoho rozličných rákosek. Kus opodál stál stůl na kterém byly položeny různé důtky a biče. Zamrazilo mne. Ocitla jsem se v nefalšované mučírně. Bolest byla způsobena ranou jednoho z bičů na můj bělostný zadeček, který nikdy žádné takovéto utrpení neprožil. Bylo to tak ponižující. Ležet na zemi v řetězech připoutána k oku k podlaze.

Nahá. Nade mnou stojí stařena v koženém oblečku s bičem v ruce a šklebí na mne svá bezzubá ústa.

,, Zvedej se ty krávo. Musím si tě pořádně prohlídnout. Nebyl čas, to víš. Dělej. ", při těchto velitelsky pronesených slovech odpoutala můj řetěz od oka v podlaze. Nikde jsem neviděla svou spolubydlící, asi už byla odvedena. S námahou jsem se zdvihla. Stařena mne povzbudila kopancem do mého krásného pozadí. Podívala jsem se jí z příma do očí a do toho pohledu jsem se snažila dát veškerou svou nenávist a vzdor.

,, Ty pizdo. Asi nechápeš své nové postavení. Si otrok a patříš mně. Musíš mi říkat paní, mluvit jen když budeš mít dovoleno a musíš mne ve všem poslouchat. Co říkáš? Souhlasíš? ", zařvala.

,, Nee! Nebudu vaší otrokyní. Okamžitě mě pusťte. ", řekla jsem svým zoufalým hláskem. Její reakce na mou rezistenci byla v skutku neočekávaná. Něco zlostně zamručela a odběhla ke stolu, kde leželi v celé své kráse kožené důtky nejrůznějších velikostí. Vzala ňáké takové střední, myslím že byly s devíti koženými řemínky.

Přišla ke mně a řekla:

,, Nedělej si to ještě horší. Předkloň se, ukaž tu svojí blbou prdel. Aby sis řádně a dlouho pamatovala svůj první trest, dostaneš dvacet pět ran!", pronesla už svým ledovým klidným hlasem. Zamrazilo ve mne. Ještě nikdy si mne nikdo nedovolil takto ponižovat. Nadávat mi. Mlátit mne. Bylo to pro ne něco hrozného, pořád jsem to brala jako hroznou noční můru, ze které se musím probudit. Doufala jsem že procitnu a bude na mne čekat horké kakao ke snídani. Bohužel nic takového se nekonalo. Rána a následné velice silné pálení na zadečku mne utvrdilo v tom, že vše je opravdu skutečné.

...::: Tip pro Vás: Vibrátor Mystim Sizzling Simon eStim černý :::...
Sexshop Sexujte.cz

První rána šla relativně snést. Druhá již byla horší. Při třetí ráně jsem sykla bolestí. Při sedmé už sem začala nepředstavitelně souvisle kvílet, co mi mé plíce dovolili. Bylo to hrozné. Úchylná sadistická stařena mne zde mučí a já sem bezmocná. Hrůza. Po patnácté ráně se mi podlomily kolena a já padla na zem.

,, Ale copak copak? Kráva už víc nesnese? Krávě ale ještě její paní dluží deset ran. "

,, Prosím už ne. Nesnesu to. Umřu. "

,, Když chcípneš, žádná škoda. Najdu si další otrokyni. Tak vstávej, ať už to máš za sebou kurva!"

,, Nemůžete mne takhle týrat. Nezvednu se! ", řekla jsem s poslední dávkou svého vzdoru.

,, Dobře, řekla sis o to pizdo! "

Nečekala jsem to. Bylo to tak spontání. Rozmáchla se a celou svou mohutnou silou mne švihla důtkami přes má záda. Hrozně to pálilo a štípalo. Začala jsem řvát jako malé díte, když spadne do kopřiv. Ostatně, nyní jsem zažívala podobné pocity. Začala mne mlátit hlava nehlava. Při průběhu exekuce mne častovala velice hrubými slovy. Nevím jak dlouho to trvalo. Už jsem nevnímala jednotlivé rány. Cítila jsem jeden obrovský kompaktní proud nekončící bolesti a utrpení. Za chvíli už jsem necítila nic. Spadla jsem do slastně růžového bezvědomí. Bohužel tento stav netrval příliš dlouho a já se za chvilinku ocitla zpět mezi živými a v bolesti. Tuto cestu na světlo mi dopřála stařena a dopomohla mi k tomu kýblem ledové vody, který byl chrstnut na můj obličej.

Ačkoliv se to může zdát velice dívné, působila na mne ledová voda celkem pozitivně. Docela mne to osvěžilo. Záda mne však pálila a byla jsem si stoprocentně jistá, že má do nynějška dokonalá kůže na mnoha místech potrhána a že z ran pomalu vytéká krev.

,, No tak to by stačilo. Teď tě odvedu do tvé cely, která se stane tvým domovem do té doby, než skončí nebo skončím tvůj zkurvený hnusný život. "

,, To je ale optimistické že? ", opáčíla jsem se slzami v očích.

Stařena na mou drzou poznámku odpověděla kopnutím do břicha. Myslela jsem, že se na místě pobleju. Měla sílu jako dospělý muž. Nasadila mi kuklu, asi abych neviděla, kudy mne vede do mého nového domova.

Šli jsme dlouho klikatými studenými chodbami. Šla jsem bosá. Na zemi byli dlaždičky. Bylo to tak ponižující. Připadala jsem si jako prase, které je vedeno na porážku a nebo jako člověk odsouzený k trestu smrti, když ho vedou jeho poslední cestou chodbou k plynové komoře nebo elektrickému křeslu.

Šli jsme relativně dlouho. Odhadovala bych takové tři až čtyři minuty. Stařena najednou otevřela nějaké dveře a vhodila mne dovnitř. Upadla jsem na podlaze, která byla pravděpodobně pouze betonová. Podřela jsem si nohy. Vešla dovnitř a sundala mi kuklu. Na stropě bylo světlo s velice slabou žárovkou, takže místnost byla osvětlena velice spoře.

,, Co si to vůbec dovolujete? To mne to chcete do smrti držet, nebo co? ", řvala jsem na ni zoufale.

,, Máš pravdu do konce života. ", smála se ta stará kráva. ,, Aby si se trochu sklidnila, dám ti speciální kůru, vaš si toho, že neležíš někde ve stoce s uřízlou hlavou. ", řekla posměšně.

Její řeč mi vzala slova. Co tím k sakru myslí? Kam jsem se to vlastně dostala? OOO bože, chci pryč. Někam hodně daleko do světa koktejlů, měkých postelí, internetu a něžných slůvek.

Stařena ke mně přistoupila. Dala mi ruce jakýchsi velice pevných okovů, které byly přidělány k řetězu a ten byl provlečen kladkou na stropě. Byla velice silná, vytáhla mne za řetěz do vzduchu. Skutečně jsem se nemohla vůbec dotknout země, kdybych sebevíce chtěla, ani palečkem u nohy.

,, To nestačí. Dostaneš ještě co proto. "

Začala mne plátit rukou po celém těle. Zvlášť zaměřila svou pozornost na mou nebohou kundičku, která byla po chvíli její činnosti celá rudá. Zvláště si ta hnusná baba užívala, když mne mlátila přes rozsekanou prdelku nebo krvavá záda. Křičela jsem. Moc to bolelo. Ale s největším sebezapřením a sebeopovržením jsem si musela přiznat, že mne to trošičku (prakticky vůbec) vzrušuje. Po pár minutách ustala v otloukání mého těla.

,, To by bylo. Spi sladce krávo. "

Odešla. Po chvilce zhasnulo světlo. Nevěděla jsem co mám dělat. Ruce už mne pekelně boleli a ramena ještě víc. Tak ráda bych byla někde pryč. S nějakým urostlým inteligentním klukem, který by mi říkal do ouška zamilovaná slůvka, hladil by mne, objímal a něžně se se mnou miloval. Zažiju to vůbec někdy?

Po několika hodinách vešla do celi stařena. Uvolnila řetěz a k zemi spadlo omdlelé tělo kdysi hrdé dívky. Po jejím probuzení bylo všem i jí jasné, že už navždy bude poslušnou otrokyní své paní.

...::: Tip pro Vás: Souprava masek na oči :::...
Sexshop Sexujte.cz